Infiniti FX 30 D: Velký malý seladon

Jestli si myslíte, že auta se jménem Infiniti v erbu představují něco na způsob Lexusu, není to tak úplně pravda. Model FX nám názorně ukázal proč, ačkoliv jsme testovali jeho nejkrotčejší verzi. Od svého faktického znovuzrození a následného vstupu na evropské trhy v roce 2008 se prémiová auta z rodiny Infiniti velmi zřetelně hlásí o slovo. Nejinak je tomu na tuzemském trhu, kde se vedle FX již čtvrtým rokem čím dál častěji setkáváme i s menším crossoverem EX, atraktivní limuzínou řady M či novým „géčkem“. Původní šestiválcovou „mechanizaci“, jejímž dodavatelem byl z větší části Nissan Z, dnes doplňují jak v Evropě velmi žádané naftové třílitry, tak hybridní ústrojí, které je v případě modelu M37h nejrychlejším hybridem vůbec. Na špičce ledovce samozřejmě nemůžeme opomenout ušlechtilý pětilitrový osmiválec. Vzhledem k uspokojivým prodejním výsledkům se chystá i další modelová ofenzíva. Prozatím však zůstává vše při starém a vrchol nabídky tak stále zaštiťuje již zmiňovaná mobilní pevnost – Infiniti FX, které v loňském roce prodělalo jemné omlazení.

Takové vyhlazování vrásek, v jazyce Shakespearově známé též jako facelift, může mít mnoho podob. Někdy takové omlazení automobilka rovnou vyhlásí za nový model - jako třeba v případě VW Passat, v zemi vycházejícího slunce bývají změny vizáže často naopak sotva patrné. To je přesně příklad vylepšeného FX. Zvenku se nejvíce modifikací odehrálo v přední části, která se svým vzhledem shoduje s verzí Infiniti FX Vettel navazující na designové prvky konceptu z roku 2009. Nová přední maska a přepracovaný profil nárazníku spolu s novými chromovanými mlhovými světly vypadají sportovněji než dřív a dávají ještě více vyniknout svalnatému genovému základu řady FX. K tomu je tu obligátní inovovaná nabídka litých kol a barevných odstínů.

Krátké rozhlédnutí po vnitřku zpoza volantu dá novopečenému řidiči Infiniti svěží pocit, že dnes bude řídit něco, v čem ještě neseděl, ať už má do kapsy jakkoliv hluboko. Musel jsem smeknout pomyslný klobouk před špičkovou kvalitou drtivé většiny materiálů a neotřelým ztvárnění ovládacích prvků. Palubní deska vás zdravě „obteče“ a jen umocní dojem z útulnosti kabiny, která se (podobně jako celé auto) bude zamlouvat milovníkům barokního slohu. Přístroje v kapličce jsou jednoduché a konzervativní, žádné rádoby sportovní tubusy, jen čitelné stupnice. Jeden hloupý nešvar si však páni inženýři mohli odpustit – ovládat palubní "kompjůtr" tlačítkem mimo dosah věnce volantu (ze strany přístrojového štítu) je u auta za milion a půl opravdu přežitkem nehodným svojí kategorie. O něco více intuitivně se ovládá multimediální centrum, jehož velký displej září v horní části přístrojového panelu. Kombinace dotykového ovládání a okolitých tlačítek dává hlavu a patu, méně kosmopolitní spoluobčany nepotěší výhradně anglické menu. Velmi dobré hodnocení zasluhuje taktéž hutný zvuk renomované audiosoustavy Bose s 11 reproduktory. Dominantou středových panelů všech Infiniti jsou analogové hodinky - na ruce bych je za každou cenu nosit nemusel, ale pěst na oko to také není. Přední sedačky vyvedené v prémiové kožní kvalitě s ventilováním oplývají optimální vyvážeností dobrého komfortu a držením těla, jakkoliv sklon k pohodlné jízdě logicky převažuje. Přestože rozměry jsou vyhovující i pro vyšší postavy, ocenil bych kupříkladu možnost prodloužení sedáku, jak to umí konkurenti. Z velitelského můstku FX zaujme zejména výhled na svalnatě tvarovanou kapotu, méně potěšující už je, že o situaci kdekoliv šikmo nebo vzad nemáte šanci pouhým okem pochytit skoro nic, nebýt sady kamer ze všech čtyř stran auta, které umožňovaly přepnout displej na simulovaný pohled na auto shora. Zcela bez výhrad je masivní věnec trojramenného volantu. To, že je FX velké malé auto, negativně pocítí pasažéři odsouzení k jízdě na zadních sedadlech. Nastupování by ještě ušlo, uvnitř se ale prostorové orgie rozhodně nekonají – konkurence na tom však není lépe. 410 litrů základního objemu zavazadelníku není vzhledem k velikosti stroje nic moc, k tomu je tu vysoká nákladová hrana. Páté dveře je jinak možné (nikoliv nutné) otevírat i zavírat elektricky, pod podlahou dlí vedle lepicí sady také subwoofer a silný 95 Ah akumulátor, který sem byl přestěhován ve jménu lepšího rozložení hmotnosti.

(+) ortodoxní barokní architektura interiéru

(+) použité materiály

(-) zastaralé ovládání palubního počítače

(-) místo vzadu

V poslední době se nabídka konvenčního pohonu pro vozy Infiniti ustálila na čtyřech položkách víceválcového menu. Určitě největším klasikem je zážehový šestiválec 3.7 litru známý z Nissanu 370Z, větší pětilitrový osmiválec má sice „krouťáku“ na rozdávání, jinak je to ale spíš pohodový Američan bez větších sportovních ambicí. S příchodem na evropské trhy bylo ale Nissanu, resp. Infiniti, najednou pendrek platné, že umí jako jedni z mála posledních mohykánů vyrobit opravdu dobrý benzínový šestiválec a museli se popasovat s naftovou výzvou- třílitrové diesely od Audi či BMW nasazují laťku hodně vysoko. Výsledek spolupráce Nissanu a Renaultu je ale taky parádní a motor s označením V9X upravený pro Infiniti tak patří mezi to nejlepší, co v současnosti mezi naftovými třílitry seženete. Zástavba motoru do řady FX obnáší aktivní uložení potlačující přenos vibrací motoru do karoserie a na jeho chodu je to znát. Kultivovanost není špatná a jen první vteřiny po studeném startu vám naplno ozřejmí, jakouže pistoli zanořit do útrob vozu u čerpací stanice. Vrnění paradoxně ještě více mizí s rostoucí rychlostí, resp. otáčkami, kdy se projevuje vrozená elegance šestiválce a ucho příliš nerozlišuje, jestli právě jedete 120 nebo 200 km/h. Ve vysokých otáčkách pak umí motor hutně zadunět v souladu se svalnatým image vozu. Lineární síla 550 Nm naplno rozkvétá od nějakých 1 700 otáček a rafička pak umí s obstojným elánem upalovat až do „červeného“ bez znatelnějších výpadků. Je ale znát, že efektivní jsou spíše otáčky nižší. Dvacetipalcovákola pak sice asfalt netrhají, zátah ale při hmotnosti 2 150 kg nepostrádá patřičné dynamické parametry. Zásadní efekt na projev jednotky má sedmistupňový automat, který už byl přesvědčivý o něco méně. Samotný motor sice nebývale promptně reaguje na plyn, samotný přenos hnací síly ke kolům ale převodovce trvá déle. Přitom řazení je dokonale plynulé, zejména v manuálním režimu však otravně pomalé. Ve městě a vůbec při volnější jízdě jsem navíc nebyl příliš nadšen z odstupňování prvních čtyř kvaltů, kdy snaživá převodovka nechává motor zbytečně vytáčet a jen zřídkakdy umožní pád otáček pod 2 000. Výrobce sice inzeruje, že převodovka je vybavena funkcí „učení“, které by mělo její chování přizpůsobit vašim zvyklostem, našemu kousku se ovšem do školy vůbec nechtělo. Možnost manuálního řazení vám přitom manuálně neumožní udělat takřka nic. Velice sympaticky se vzhledem k hmotnostním dispozicím a výkonu jevila i spotřeba. Při dálničním jezdění, pro které je FX z velké části stvořen, se apetit začne přelévat přes 10 litrů až nad stočtyřicítkou, zákonné maximum hravě zvládnete pod 9,5. O 1,5 litru více diesel "schramstne" ve městě, klidná jízda venkovem naopak stáhne žízeň k osmi litrům. Dosažené výsledné hodnoty jsou tedy velmi blízké továrním údajům, často však i lepší.Při vědomí devadesátilitrové nádrže tak lze při vhodném „econommy-runu“ dosáhnout i na bájnou metu 1 000 km ujetých na jednu nádrž bez natankování.

(+) charakterní projev motoru

(+) vynikající dojezd na jedno tankování

(+) dobré odhlučnění

(-) hůře spolupracující převodovka

Infiniti FX se nikdy netajilo svým striktně silničním zaměřením a jeho podvozková výbava tomu plně odpovídá. Pohon všech kol převzatý koncepčně z Nissanu GT-R je tu primárně k zajištění přenosu oněch 550 Nm na asfalt a maximálně tak k výjezdu čerstvým prašanem zapadanou cestou k horské chatě. U zvoleného systému pohonu všech kol (ATTESA-ETS) je každopádně pozitivní standardní preference zadního náhonu, která řidiči vozu nabízí v reálu docela charakterní sportovní dojem. Systém pracuje zcela neznatelně a připojení předku (až 50:50) tak můžete de facto sledovat jen z okénka při laboratorním pokusu na trávě a se zájmem přihlížet, zda vás vyrýpnutý drn trefí do oka či nikoliv. Řízení FX vám na každém metru dává pocítit onu mimořádnou masu hmoty, již se snažíte ovládnout, a to jak co do hmotnosti, tak do rozměrů (zejména šířky). FX je především rozený „dálník“ a zejména v těsných zatáčkovitých pasážích se pohybuje s elegancí slona v porcelánu. Pocit jízdy tankem, který snese všechno, není na druhou stranu ani moc klamavý a pojízdná pevnost proto i v obloucích velmi dlouho zuby nehty drží stopu, k jejímuž „utažení“ zdatně napomáhá příjemná přetáčivost. Řízení je poměrně tuhé už od nízkých rychlostí, především však řidiči zprostředkovává překvapivě slušné informace o aktuálním dění pod předními koly, což se u podobných mastodontů jen tak nevidí. Těžký japonský ingot nejen sedí v zatáčkách, ale s noblesou leští i rozmlácený povrch, když do kabiny s výjimkou vyložených kráterů pronikají jen velmi tlumené rázy a otřesy, pokud vůbec nějaké. Výtečnou izolaci podvozku jsem ocenil hlavně na dálnici, kde Infiniti neruší třeba tolik typickým svistem odvalujících se kol. Nejlepší výbava obsahovala i armádu aktivních asistentů bezpečnosti jízdy. Ve městě a na dálnici je užitečný hlídač objektů v mrtvém úhlu (BSW), stejně jako systém sledování jízdního pruhu (u širokého stroje přijde vhod). Zásadním příspěvkem k bezpečnosti je však zejména systém varování před čelní srážkou (FCW) propojený s brzdovým asistentem, který aktivuje brzdy pro úplné odvrácení nebo zmírnění následků srážky – jistě chápete, že do praktických zkoušek jsme se nehrnuli. Hojně jsem naopak využíval adaptivní tempomat, který mi nicméně přišel zbytečně přecitlivělý a neduchaplný, když auto zpomaloval v některých momentech, kdy to vůbec nebylo potřeba, čímž značně utrpěla plynulost jízdy. Infniti má až nejaponsky akční brzy. Jsou vysoce účinné, dobře se dávkují a jejich účinek je navzdory úctyhodné hmotě auta příjemně konstantní.

(+) příjemně naladěné odpružení

(+) překvapivě "živé" řízení

(+) bezpečnostní výbava

(-) zbrklý adaptivní tempomat

Infiniti FX je naprosto originálním zjevem mezi poněkud ordinérními evropskými crossovery pro movitější klientelu. Pro toho, kdo nerad nosí (vozí) uniformu a z nějakého pošetilého důvodu usoudí, že právě malá pojízdná pevnost alias SUV je tím nejsmysluplnějím dopravním prostředkem, představuje FX prvotřídní volbu. Charismatický vzhled zevnějšku i interiéru je mezi konkurencí ojedinělý a drobné praktické nedostatky (menší kufr, málo místa vzadu) se vážou spíše k charakteru a nezbytné image auta. Zatímco bodrý pětilitrový osmiválec nemá při vší úctě šanci ohrozit vysportovaná postavení Cayennu či X5 M, třílitrový pragmatik je mnohem blíže konkurenční realitě, když umí nabídnout plně porovnatelnou alternativu. Ocenil bych snad jen chápavější převodovku, japonská „all-inclusive“ výbava naopak představuje velmi výhodné řešení, které vás nenutí přičítat k výchozí cenovce desítky dalších položek.