Co dokážou Land Rovery v terénu?

Český importér tradiční britské offroadové techniky oslavil kulaté narozeniny značky v jejím přirozeném prostředí. Redakce TipCars.com u toho přirozeně nemohla chybět.

S partou motoristických novinářů jsme jednoho chladného deštivého rána vyrazili do jihočeského hájemství lesů, vod a strání, abychom v několika tematických etapách vyzkoušeli reálné možnosti současné offroadové nabídky firmy Land Rover. Společnost nám dělala roztodivná směsice modelových variant typů Defender a Discovery – aut tolik rozdílných, a přeci stejně všehoschopných.

Pro počáteční úsek trasy spočívající v 80kilometrovém dálničním přesunu si bereme Defender 110 v charakteristické bronzové metalíze limitované edice Rough, čítající dříve nemyslitelné prvky výbavy, jako diodová koncová světla nebo kůží obšitý volant. Jakkoliv se vůz snaží navodit dojem stylového seladona do centra mondénních měst, realita je úplně jiná a minimálně na dálnici nemá ani smysl pouštět rádio, jaký je uvnitř hukot od všeho - motorem počínaje a hrnutým vzduchem konče. Pravda, podle všeho poslední evoluce klasického „Defa“ zvládne i 145 km/h, ale neznám masochistu, který by delší rychlostní transport s touto pojízdnou pevností absolvoval dobrovolně. Zatímco se kolega tísní za volantem, já zkouším i další místa k sezení a docházím k závěru, že dvojice sedaček umístěná na vyvýšeném postu v kufru umí při rychlejší jízdě notně vydráždit i vestibulární ústrojí.

Mezitím se však přiřítíme do bývalého vojenského prostoru poblíž Písku, kde už na nás číhají nástrahy důmyslně připraveného zkušebního okruhu. Konvoj se na místě jednoznačně rozdělí na vozy s pneumatikami s terénním vzorkem a na ty ostatní, které si mohou v klidu dáchnout, protože tenhle tankodrom není nic pro asfaltéry. Technici podhušťují tlak do pomyslného módu „bahno“ a jde se na věc. Prvních pár stovek metrů se ostýchavě sžíváme s jízdou na rozměklém podkladu s občasnými terénními vlnkami, ale pak to přichází: před čumákem se, kde se vzalo, tu se vzalo, vyrýsovalo zdánlivě neproniknutelné bahnité jezero. Nervózně pokukuji po okolním porostu, doufaje v nástup spoře oděných divoženek, které by nám vzájemným zápasem v mazlavém jílu zpříjemnily napjaté okamžiky. Pokleslá exhibice se však nekoná a instruktor místo toho poroučí nepoddajnou pákou nalosovat redukci a uzamknout mezinápravový diferenciál. Rozjíždím se na „krátkou dvojku“, hliníkový stařec se srdnatě zanoří do bažiny a… s nečekanou lehkostí vyskakuje na druhý břeh! Radostně řadím trojku a zvýšeným tempem pokračuji uměle zbagrovanou pistou připomínající sibiřské polňačky při jarním tání. Měl jsem vždycky zafixováno, že těžké bláto je největším nepřítelem offroadu, s dobrým obutím jde ale, jak vidno, všechno o poznání lépe. Při zdolávání hlubokých příkopů oceňujeme skvělou křížitelnost náprav, stejně jako samočinné zapojení protiprokluzu, který poměrně zdárně simuluje činnost scházejících uzávěrek nápravových diferenciálů. Malinko mi zatrne jen v momentě, kdy kolega testuje možnosti bočního náklonu, a dostáváme se do bodu, ze kterého nebývá návratu na všechny čtyři. Celý ten britský žebřiňák se v rozmoklém terénu naštěstí sesune bokem dolů a okolní perspektiva opět nabývá horizontálního charakteru. Nesmírně zábavné jsou i pokusy o rozjezd do prudkého svahu. Pro Defender žádný problém – vypnout motor, zařadit za jedna, pustit spojku, otočit startérem a samochod se bez vašeho přičinění vydá vpřed.

Parkujeme Defendera a skáčeme do „Disca“. Už úvodní vjem je diametrálně odlišný. Zatímco v Defenderu sedíte naražení na okénku se zkřivenýma nohama, v luxusní kabině civilnějšího sourozence se člověk rozvalí, div ne jako v Range Roveru. Motor sotva slyšíte a nemusíte se trápit ani s řazením nebo alchymií s uzávěrkami a redukcemi – příslušné tlačítko udělá všechno za vás a vy se můžete s prstem v nose v klidu věnovat intelektuální rozpravě s kolegy. Absolvování totožného okruhu nám za volantem Discovery 4 připadá jako ta nejpřirozenější věc na světě srovnatelná s popojížděním v dopravní zácpě s nějakým hybridem. Osobně mě uchvátil zejména spektakulární komfort odpružení, které umožnuje nečekanou rychlost při jízdě cestou necestou – v tomto ohledu „Disco“ s klasickým rámem hravě strčí do kapsy i nový Range.

Bahenních hrátek bylo pro dnešek dost a řízeni pokyny poněkud zdlouhavé navigace typické pro vozy Land Rover a Jaguar míříme jihočeskou krajinou k lipenské přehradní nádrži, kde už nás čeká „féra“ do „území nikoho“ na jižním břehu. Ani na silnici si luxusní křižník nevede zle. Výkon vznětového šestiválce v provedení TDV6 (155 kW) se sice neblíží dynamickým parametrům specifikací pro Range Rover, bere však ochotně odspodu a osmistupňový automat ZF řadí vskutku sametově. Reakce na plyn jsou samozřejmě poněkud pomalejší, stejně tak i komfortně naladěné řízení. Co na tom, že se mohutná Discovery v zatáčkách povážlivě naklání, když hebká jízda po jakémkoliv povrchu je doprovázena pocitem, že to, co se děje za okny, jde tak nějak mimo vás. A zrovna dneska lije a lije…

Za „šífem“ opět skáčeme do Defendera, tentokrát ve standardní 110 modifikaci s pěti dveřmi a místy k sezení. Lesní silničky s množstvím drobného kamení a blátíčka vyžadují při ostřejším tempu maximální koncentraci a citlivou, leč energickou práci s volantem a pedály. Náš tmavomodrý ingot se řítil krajinou tempem, nad kterým i přítomný skot dlouze vrtěl hlavami.

Nazítří se přesunujeme zpět do vojenského cvičiště, kde nám organizátoři slibují ještě výživnější poježdění než včera. Natřásáme se pro změnu na ne příliš pohodlných seslích Defenderu s malou zaplachtovanou korbičkou a já, snažíc se zamhouřit oka kodrcán na sedadle spolujezdce, sním o obdobném dopravním prostředku lvice Elsy.

Čekají nás opět jízdy s oběma modely a hned po prvním kolečku s Defenderem konstatujeme, že hrozby organizátorů nebyly plané. Po bahnitých brodech nebo extrémních „roletách“, výživná je zejména pasáž s extrémně strmým sjezdem a výjezdem. Zatímco v Defenderu je nutné nasadit do boje o holý život veškerý „hardware“, tj. zařadit redukovanou jedničku, uzamknout mezinápravový diferenciál a při překonávání metrového schodu ze skaliny ještě jemně pracovat s brzdou, v Discovery na otočném voliči prostě jen nastavíte příslušný mód, zapnete sjezdového asistenta a dál už jen nevzrušeně korigujete směr volantem. Stejně tak ve výjezdu v Defenderu horečně drtím plynem redukovanou dvojku, práce automatu v Discovery nevyžaduje větších duchaplných zásahů řidiče. Podobně to jde i v „plazení po břiše“ nebo dalších krkolomných náklonech – v uskákaném „Defíku“ máme rosu na tričku, v „Discu“ trochu znuděně jen točíme volantem a lechtáme plyn.

Na výsledné dilema, který ze strojů do terénu zvolit, existuje tisíc pohledů z různých rovin. Budeme-li hledět na komfort a kulturu přepravy přes ty nejnemožnější terénní překážky a samozřejmě jízdu po silnici, není co řešit – o několik desítek let mladší Discovery zašlapává Defendera hluboko do pravěké bažiny. Když si ale položím hypotetickou otázku, jakým vozem bych vyrazil na náročnou offroadovou expedici mimo hustou síť autorizovaných servisů, moje myšlenky by se dost možná stočily zpět k tomu starému kusu železa, které ve stovkách tisíc kusů spolehlivě slouží v těch nejzaostalejších koutech světa. Nestane se vám s ním, že by kvůli zanesení některého z chloulostivých čidel motor „skákal“ do nouzového režimu a vzduchový podvozek tak nějak zrovna nemohl najít ten správný tlak. Chci tím říct, že Discovery přestojí v těžkém terénu to samé co Defender, případná choulostivost moderních vymožeností je však otázkou. Znáte to – tak dlouho se chodí se džbánem… Na druhou stranu, pokud neuvažujete v podobně dobrodružném nebo pracovním duchu a váš offroad je tu zejména pro občasné, byť těžké terénní hrátky, zatímco přes týden slouží ženě při vozbě ratolestí do školky, je „Disco“ jasnou volbou.