Skútry, všude samé skútry. Pro slabé povahy řízení ve Vietnamu není...

Redaktor Deníku si ve Vietnamu vyzkoušel, jaké je to řídit auto v provozu desetimilónové Hanoje. Méně zkušeným řidičům se takový zážitek moc nedoporučuje.   Skútry se v našich poměrech berou jako dopravní prostředek pro zkrácení přepravního času v hustém provozu měst, případně tak trošku jako stylová záležitost. Ve Vietnamu, konkrétně v jeho hlavním městě Hanoji, kde jsem měl několik dní možnost pozorovat „cvrkot“ na silnicích, plní tento stroj naprosto univerzální roli. Dají se na něj naložit další dva, tři a někdy dokonce čtyři členové rodiny, lze se za něj připojit vozík, přivázat k boku trubky a také použít k odpočinku s tělem na sedle a nohama na řídítkách. Na tržišti se pak přímo z připevněných košů prodává zelenina...

Také doklady takového využití jednostopých dopravních prostředků najdete v naší komentované fotogalerii.

Skútrů je v této zemi na sedmdesát miliónů, zatímco aut jen něco kolem miliónu. Nyní k nim každým rokem přibudou nejprve stovky, později tisíce i desetitisíce Škodovek.

Já osobně jsem usedl za volant jednoho z prvních exemplářů Karoqu, který předtím dlouhé týdny cestoval po železnici a po moři do hlavního města Vienamské socialistické republiky - Hanoje.

Pracovníci zdejšího prvního dealerství Škody mě nejprve ze starší části města s úzkými ulicemi odvezli směrem k nové zástavbě, kde už jsou široké bulváry. Na parkovišti u národního vietnamského fotbalového stadionu jsem pak mohl přesednout na sedačku řidiče. Zkoumat ovládací prvky jsem samozřejmě nikterak nemusel, tohle auto dobře znám i z tuzemských testovacích jízd. Navíc, na rozdíl od Indie, kde jsem měl možnosti v tamější továrně vyráběné Kushaqy a Slavie, se ve Vietnamu jezdí stejně jako u nás vpravo.

Přece jen jsem ale cítil určitý respekt. To proto, že jezdců na skútrech je skutečně velké množství a navíc je vůči nim ve společnosti vyžadována poměrně značná tolerance. Rozhodně jsem nabyl dojmu, že to, co si může dovolit muž či žena za řídítky, by určitě řidiči auta neprošlo. Třeba náhlé změny směru, vjíždění do křižovatky na červenou, otáčení se těsně před předkem automobilu a podobné nepředvídanosti…. Občas vás také překvapí cyklista uprostřed silnice, který se samozřejmě pohybuje výrazně odlišným tempem. Těch prý ale výrazně ubývá. Polevovat v pozornosti se nevyplácí. Navíc jsem určitě nechtěl nikoho zranit. K neštěstí je opravdu blízko i vzhledem k tomu, že hodně motocyklistů nepoužívá přilbu, jezdí v pantoflích, tričku a kraťasech. Na obličeji mají hodně často roušku, tak však nemá nic společného s covidem, prostě je chrání před nečistotami a smogem.

„Vlastně se musíte pohybovat v provozu tak trošku jako ryba v oceánu,“ radili mi znalci místních poměrů. To znamená, že je zapotřebí neustále hledat vhodnou stopu na silnici. Nějaké držení se vymezeného jízdního pruhu, když navíc příslušné vodící čáry jsou na silnicích namalovány jen občas, by jen komplikovalo situaci. Prostě si hledáte volný prostor v provozu a současně musíte být neustále připraveni k větší či menší korekci směru. Je to rozhodně lepší než nějaké prudké změny rychlosti, tedy brzdění a následná akcelerace. Je třeba vnímat rychlost okolních vozidel a přizpůsobit se jim. Oficiálně je sice ve městech stanoven limit 50 kilometrů v hodině, ale tím se podle mé zkušenosti nikdo moc neřídí. Když je silnice volná, tak se jede třeba osmdesátkou, když se provoz zahustí, tak se zvolní na dvacítku nebo i menší rychlost. Radary prý v Hanoji jsou, ale já jsem si žádného nevšiml. Takže jejich hustota nebude zatím asi příliš velká,

Samozřejmě i zde, stejně jako v Indii a mnoha dalších asijských nebo afrických zemí, se hojně užívá klakson. Ovšem ne ve smyslu výhrůžného upozornění jako u nás, nýbrž jako čistá prevence. Prostě tak řidič skútru nebo i osobního, nákladního auta či autobusu dává ostatním na vědomí: „Jsem vedle tebe,“ udržuj dosavadní směr. Docela ulehčit by život řidiči mohl ve Vietnamu asistenční systém pro upozorňování na vozidla v mrtvém úhlu, ten ale mnou řízený Karoq ve výbavě neměl. Navíc mi výhled doprava komplikovala neustále předklánějící se vietnamská spolujezdkyně, která zřejmě chtěla místo mne sledovat provoz po jejím boku.

Přesto jsem nakonec do cíle dorazil v pořádku a s vozem bez oděrek od stupaček a jiných částí skútrů. V dlouhodobém horizontu ovšem s takovými újmami řidiči zdejších vozidel asi musí počítat. Lakýrníci a klempíři určitě budou mít práce dost.

Velký byznys se dá v centru očekávat také v oblasti parkování. Parkovací domy nebo nějaká veřejná parkoviště jsem totiž v centru neviděl. Skútry sice v zásadě beztrestně parkují přímo na chodnících (to, že by tam měl být prostor pro chodce nikdo neřeší), ale auta takto odstavit nemůže. Zřejmě bude tedy zapotřebí postavit podzemní parkovací domy, ale v těch se asi budou platit docela hodinové taxy.

Ale ten, kdo má auto, asi bude mít i na to. Třeba benzin je sice ve Vietnamu poměrně levný – v přepočtu kolem 25 korun za litr. Jenže, průměrná mzda je zde jen něco přes šest tisíc korun.

Ovšem Vietnam zažívá hospodářský růst, přibývá členů takzvané střední třídy a tedy i těch, kteří si kupují auta vyráběných automobilkami pro široké masy. Což samozřejmě dává také Škodě velkou šanci na úspěch. Už proto, že je zde o naší zemi poměrně velké povědomí a dokonce i já jsem se zde setkal s několika Vietnamci, kteří uměli česky.