Adrenalin a medvědi. Gumbalkan zvládli klatovští dobrodruzi v autě za pár tisíc

Dakar pro chudé. To je jedna z přezdívek Gumbalkanu, což je poloorientační nezávodní offroadový roadtrip jižní Evropou, který startuje v Česku a končí v Rumunsku. Vyrazil na něj i Fobia Team, který tvoří nadšenci z Domažlicka, Klatovska a Plzeňska. Náročnou trasu zdolali ve Fordu Galaxy z roku 2002. Nejede se na čas, ale na posádky čeká na trase řada záludností včetně velmi náročných průjezdů. Připočtete-li k tomu, že podmínkou je jízda v autě s pořizovací hodnotou do 25 tisíc korun (případně starším 33 let), ideálně jen s jednou hnanou nápravou, je jasné, že je postaráno o pořádný adrenalin.

Ani v letošním letním závodě nechyběl Fobia Team, který tvoří nadšenci z Domažlicka, Klatovska a Plzeňska. Jedna z pěti posádek se na cestu vydala přímo z Klatov, jejími členy byli Martin Sekyra (řidič), Michal Vaněk (řidič a sponzor), Jiří Parvonič (hlavní mechanik) a Kristýna Peklová (foto, video). O tom, proč se na Gumbalkan vydali a co vše při cestě z Česka přes Polsko, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko zažili, si Deník povídal s Martinem Sekyrou (MS) a Kristýnou Peklovou (KP), které mnozí Klatované znají z Malibu Beer Baru, jde o majitele a servírku.

Proč jste se rozhodli zúčastnit?

MS: Začalo to už vloni hecovačkou, kdy to napadlo jednoho kamaráda zde v hospodě, ale měl problémy se zády, a tak se nakonec nejelo. A i když jsme neměli ani auto, ani posádku, zaplatil jsem letos v lednu startovné na letní jízdu. Je o to totiž obrovský zájem, a tak se musíte přihlásit hodně dopředu.

Museli jste, kromě auta v ceně do 25 tisíc či staršího 33 let, splnit nějaké podmínky?

MS: Ne, podmínky nejsou žádné. Cestou ale samozřejmě musíte dodržovat pravidla silničního provozu, není to žádný závod, musíte uklízet po sobě, případně dalších posádkách, pokud by něco zapomněly.

Kolik posádek vyrazilo na trasu?

MS: Jelo se z Orlických hor a startovalo oficiálně asi 350 aut, neoficiálně cca pět set. Někteří totiž nechtějí platit za startovné a třeba se svezou s druhou partou, která ho zaplatila, a náklady rozpočítají. Dostanete totiž tzv. roadbook, kde máte určené body, a vy si vyberete, které projedete. Nemusíte absolvovat všechny a můžete se klidně někde zdržet. Je to o tom, udělat si pěknou dovolenou, poznat místní lidi a podobně.

KP: A dokázat si, že to zvládneme my i auto.

S čím jste jeli?

MS: Sehnat auto nebylo úplně jednoduché, nikdo z nás ho neměl. Protože jsme jeli čtyři, zavrhli jsme fabii, která je pro tolik lidí malá. Nakonec jsme zhruba 14 dní před samotným startem sehnali Ford Galaxy z roku 2002. Auto Týnka celé přestříkala a samozřejmě jsme ho především upravili. Zvedal se podvozek o zhruba 4 cm, kupovaly se úplně jiné gumy, muselo se předělat sání, které se vytáhlo až na střechu, zásadní úpravou bylo udělat nahoru zahrádku, aby se naložily kanystry s naftou, kanystry s vodou, stany a další věci, vezli jsme toho dost, nechybělo samozřejmě ani pivo. Hmotnost auta vzrostla zhruba na tři tuny, což bylo poznat při výjezdech. Přímo před odjezdem se navíc objevila skrytá vada, kterou jsme nakonec po rozebrání auta odstranili, ale i tak jsme vyjeli o dvě hodiny později, takže to bylo dobrodružství hned na začátku.

Jak dlouho vám cesta trvala?

KP: Oficiálně týden, my jsme si ji prodloužili ještě o den.

MS: Najeli jsme 3,5 tisíce km. Místní terén nám někdy dal na frak, kdy jsme nevyjeli to, co jsme chtěli. Zdolali jsme třeba dva výjezdy, které byly hodně náročné, ale třetí už se nedal zvládnout, museli jsme se vrátit. Možná ještě náročnější než výjezdy byly sjezdy, v třítunovém autě nad dvacetimetrovou roklí v náročném terénu. bylo to jako na sáňkách, takže občas ti fakt cvaká.

Co byl nejhorší a naopak nejlepší zážitek?

KP: Nejhorší byl asi jeden výjezd v Rumunsku, kdy se tlačila všechna auta nahoru, vyjet zvládl jen jeden z našich vozů. A pak jsme stejně nemohli pokračovat a složitě se museli vracet. Kritickým okamžikem byly i problémy jednoho z aut našeho týmu, tam naštěstí pomohli i místní policisté. Nejlepším zážitkem naopak byli jednoznačně medvědi, taktéž v Rumunsku, kteří se téměř dali krmit až z auta. Jednou byl tak blízko, že jsem si okénko raději vytáhla.

Jak je Gumbalkan náročný pro řidiče?

MS: Jezdím hodně, ale tohle bylo opravdu náročné. Třeba několikakilometrový úsek jedeš čtyři hodiny. Jedeš někdy i nárazník na nárazník, práší se ti do očí, pálí sluníčko, nevidíš nic, jednou rukou se snažíš si stínit oči. A auto k tomu moc neznáš. Fakt adrenalin. K tomu tě občas potrápí závady, nás nejvíc asi prasklá hadice na turbu.

Kdybyste Gumbalkan měli zhodnotit jediným slovem, co byste řekli?

MS: Super.

KP: Parta.

Pořizovali jste fotky, videa. Uvidí je veřejnost?

MS: Ano, přednáška bude 7. září ve Falconu v Klatovech.

Poslední otázka: Jeli byste znovu?

KP: Rozhodně.

MS: S celým týmem si navíc uděláme v říjnu soukromý trip.