Jsem reálná ženská, která v autě nadává i bourá, říká pěvkyně Andrea Kalivodová

Její řidičská kariéra je poměrně krátká, ale o to intenzivnější. „V pětatřiceti jsem byla postavena před hotovou věc,” směje se operní diva, která se výzvy nezalekla a dnes se přehledem vydává i na dlouhé trasy. Lepší ambasadorku by si značka Peugeot těžko mohla přát. Mezzosopranistka a sólistka národního divadla Andrea Tögel Kalivodová je ztělesněním francouzského šarmu a jižanského temperamentu. Zároveň má v sobě opravdovost, která ji přibližuje všem ostatním ženám sedajícím každý den za volant a mířícím za svými povinnostmi. 

Prozradila jste na sebe, že jste se učila řídit docela pozdě…

Je to asi osm nebo devět let, vlastně stejně dlouho, jako trvá moje partnerství s Peugeotem. Svoje první auto jsem dostala právě od Peugeotu a to jsem měla řidičák snad čtrnáct dní. 

Jak jste cestovala do té doby?

Do té doby jsem žila klasický bohémský život operní pěvkyně. Bydlela jsem v Praze v Modřanech a měla jsem svého řidiče. Dneska mi připadá úplně neuvěřitelné, kolik peněz jsem prošustrovala jen tím, že mě řidič vozil po dlouhých štacích. Sama jsem se auta vždycky bála. Říkala jsem si, že mi pořád zní v hlavě nějaké noty, tak jak bych mohla proboha řídit?

Co se pak změnilo?

Poznala jsem svého nynějšího muže Radka, který je z úplně jiného světa a jiného těsta. Najednou jsem bydlela v Dolních Břežanech, kde je jedna autobusová zastávka a autobus tam jezdí jednou za hodinu. Bylo mi jasné, že si musím udělat řidičák. A tak jsem ho udělala. Zkrátka jsem byla postavena před hotovou věc.

Řízení se vám zalíbilo?

Zalíbilo se mi velice. Byla jsem zrovna těhotná s Adrianem a svou první dé-jedničku jsem musela jet s pupkem. Ale dala jsem ji bez mrknutí oka úplně v pohodě. Dneska řídím dlouhé štace a hrozně mě to baví. Dokonce jsem nervózní, když řídí někdo jiný. Nemám to moc ráda, hlavně když někdo jezdí cukavě a neplynule.

Jak jste říkala, partnerství s Peugeotem přišlo ve stejné době jako řidičák. Byla to náhoda?

Úplná náhoda. Když pominu fakt, že v životě nic není náhoda. Prostě se to všechno takhle neskutečně sešlo. Od začátku dělám ambasadorku s plným nasazením, se všemi životními příběhy a peripetiemi. Nejsem žádná uhlazená modelka na fotce, ale reálná ženská, co pracuje, vozí děti, jezdí dlouhé trasy, občas nadává a někdy i bourá.

Opravdu jste bourala?

Jednou jsem zažila mikrospánek a najela do zídky. To byli kluci ještě malí, Adrianovi byli tři a Sebastianovi rok. Byla jsem šíleně nevyspalá. Taky jsem se vyhýbala zvířatům, nechtěla jsem zajet psa s kočkou, a zase jsem nabourala. Už mám za sebou i střet se srnkou, protože domů jezdím skrz lesy, a jak se často vracím za tmy, potkávám jich strašně moc.

Jakým autem právě teď jezdíte?

Teď mám Peugeot 3008, je to plug-in hybrid. Na elektřinu mám dojezd asi šedesát kilometrů, do Prahy je to paráda. Ale už jsem měla i čistý elektromobil a taky jsem se s ním naučila fungovat. Člověk musí plánovat trochu jinak, ale jde to. 

Co se vám na vašem současném autě nejvíc líbí?

Abych řekla pravdu, jsem z něj nadšená tak nějak celkově. To auto je úplně dokonalé. Má super odpich, je bezpečné, miluju i tu barvu... Za poslední roky šly Peugeoty hrozně nahoru, i když jsem je měla ráda vždycky.

Bez čeho se v autě neobejdete?

Bez dobrého zvuku. Poslouchám tam totiž všechno, co se učím. Taky inspirativní hudbu, teď mě hodně zajímají filmové melodie, měla bych totiž hrát v jednom filmu. Samozřejmě ještě uvidím, jak si plácneme. A pak mám v autě ještě pár úžasných věcí od jednoho skladatele, který mi je napsal přímo na tělo. Kloubení žánrů mě moc baví, nejenom čistá opera.

Jaká jste řidička?

V řízení jsem dost temperamentní, jako ve všem ostatním. Dokážu na to šlápnout, ale zároveň dokážu být opatrná. Myslím si, že jsem docela dobrá řidička. 

Co vás dokáže na silnici nejvíc vytočit?

Bezohlednost. Arogance. Neslušnost.