UAZ 3151 Hunter: Věrný soudruh

Zatímco Lada se s většími či menšími úspěchy snaží držet krok se západními výrobci, produkty ostatních ruských automobilek se drží desítky let prověřených řešení. Nesmrtelný UAZ sjíždí z výrobních linek už od roku 1972 a byli jsme nadšeni, jak skvěle s minimálními úpravami dodnes funguje v terénu i mimo něj. Základem vozu, který si dnes říká Hunter, jsou pevně zakotveny v modelu UAZ 469, který na počátku sedmdesátých let nahradil známý GAZ 69. Důvěrně se s ním seznámili absolventi základní vojenské služby, neboť armádní složky zvláště ocenili téměř absolutní schopnosti v těžkém terénu a obrovskou mechanickou odolnost danou snad až primitivní konstrukcí. V osmdesátých letech byla řada 469 modernizována a přejmenována. Upravené motory a převodovky, více provedení karoserie včetně prodloužených rozvorů a další drobné změny byly zahrnuty pod řadu 3151, kterou se ruští inženýři snažili v následujících dvaceti letech svým typickým stylem dále vyšperkovat různými plastovými doplňky a mechanikou z mezitím zavedeného typu Patriot. Skalní fandové značky však s takto polidštěným UAZem nemohli být spokojeni, a tak se výrobce v roce 2010 konečně umoudřil a vrátil se k původnímu strohému konceptu řady 469 vylepšenému o moderní ruské motory ZMZ (turbodiesel a benzinový šestnáctiventil), převodovky a další mechaniku z modelu Patriot.

Designových změn je naopak naprosté minimum. Úctyhodná světlá výška tak trochu maskuje, že tento pracovní offroad sází na velice kompaktní stavbu s koly takřka v rozích karoserie posazené na bytelném žebřinovém rámu. Bílá barva testovaného kusu je nezvyklá a jeden z nejklasičtějšch designů světa vítaně osvěžuje. Charakteristické jsou dvě benzínové nádrže uprostřed vozu, takže u pumpy auto s hadicí neoběhnete, ale musíte k jinému stojanu. Typické jsou také obří spáry karoserie, posuvná (a demontovatelná) boční okna nebo totální absence plastových dílů.

Podobné to je i v interiéru. Náznak čalounění najdete jen na dveřních výplních s bezednými kapsami pokrytých čímsi na způsob kancelářského koberce, jinak je samá guma a plech – ano, omývání wapkou není problém. Z řidičova stanoviště za masivním volantem (bez airbagu samozřejmě) je impozantní rozhled do okolí a především zcela detailně vidíte, kde končí karoserie, což je v terénu mimořádně důležité. Z přístrojového vybavení je tu všehovšudy pár kontrolek, čtveřice budíků (voda, olej, benzín, dobíjení) a rychloměr. Toť vše, otáčkoměr je zbytečný, stejně jako rádio, které byste za jízdy stejně neslyšeli. Můžete si ale objednat třeba klimatizaci, která funguje v jednoduchém módu on/off. Vytápění vozu je vůbec velmi výkonné a odkazuje na zemi původu. Zavřít lze též mohutnou klapku přívodu vzduchu zvenku. O pohodlí na neforemných sedadlech snad raději nemluvit, místa je zde ale víc, než ve větším deffenderu, což platí i o zadní trojici. Ostatně, sedět lze i po stranách v kufru.

Jedním z mála míst, kde se současný Hunter liší od svého předobrazu, je motorový prostor. Doba přece jen pokročila, a tak se pod kapotou rozkládá majestátní ruský čtyřválec 2,7 litru od společnosti ZMZ se šestnácti ventily (!). K mání je také turbodiesel 2,3 litru od stejného výrobce, my jsme však vsadili na klasiku – jediným neruským prvkem je zde elektronika Bosch. Motor běží až nečekaně hladce a s poměrně lehkým UAZem dokáže slušně zahýbat. V tomto případě rozhodně platí, že pohonná jednotka je rychlejší podvozku! Odhlučnění je minimální, spíše než řev motoru vás ale bude otravovat spíše hluk aerodynamický a mechanický od podvozku. Přesto se nám i tak podařilo dosáhnout zhruba stočtyřicetikilometrové rychlosti! Spotřeba je přiměřená a dá se říci, že nikdy neklesne pod deset na sto. Líbilo se nám naopak přesné a robustní řazení pětikvaltu – jen s redukcí to šlo trochu ztuha.

UAZ je primárně předurčen pro jízdu v náročném terénu a jeho jízdní vlastnosti tomu odpovídají. Klasická konstrukce s oběma tuhými nápravami (vpředu jsou však vinuté pružiny) nenechá nikoho na pochybách, že tohle by se snad mohlo chovat jako esúvéčko. Udržet huntera v přímém směru vyžaduje hbité ruce, i když ovladatelnost paradoxně roste s rychlostí. Zatáčky připomínají spíše krasobruslení a stále musíte mít na paměti neposednou zadní osu, kterou umí relativně výkonný motor nebezpečně roztančit. Na druhou stranu si absolutně nemusíte lámat hlavu s jakýmikoliv výmoly našich silnic, UAZ prostě jen žuchne nebo si trochu poskočí a jede dál, jakoby se nechumelilo. Veškeré rozpaky mizí v těžkém terénu – ještě s žádným autem jsme ani v nejkrkolomnějších pasážích neměli tolik sebejistoty jako s ruským železem. A to jsme ještě neměli k dispozici uzávěrky diferenciálů dodávané za příplatek nebo pořádné terénní pneumatiky.

Jízda s UAZem je na dnešní poměry svým způsobem extrémním zážitkem, který vás vrátí o desítky let zpět. Pokud však hledáte nezdolného pomocníka na cesty necesty, může být ztepilý Rus zajímavou alternativou – zvláště s cenou okolo 400 000 Kč s DPH. Musíte mu jen odpustit těch pár „detailů“…