Za covidu si v garáži vymazlil trabanta. Auto dělá radost majiteli i jeho ženě

/FOTO, VIDEO/ Východoněmecké vozítko má dodnes soustu fandů. Renovace je stojí desetitisíce korun. Pamatujete si tu scénu ze Slavností sněženek? Jak stojí Zdeněk Svěrák bezradně u trabantu a ptá se Jaromíra Hanzlíka, zda tomu rozumí, načež ten prohlásí „Říkají, že jsem odborník!“ a začne z východoněmecké ikony odmontovávat všechno, co jde? Tak přesně takový trabant v kombíku byl k vidění ve středu 28. září na Svatováclavské jízdě ústeckého Veteran Car Clubu, která odstartovala od všebořického obchodního centra Tamda. Dokonce nebyl jediný, ale hned tři. Nejhezčím z nich, nikoli ovšem kombíkem, se mohl pochlubit Ústečan Michal Kerner.

Když lidé začínají s veterány, obvykle si na začátku vyberou nějakou škodovku. MB 100 nebo tisícovku, jinému případně učarují tatrovky. „Jenže mně se trabant líbí, protože jsem ho měl jako mladý kluk. Tak jsem prostě trabanta chtěl,“ vylíčil s úsměvem jeho majitel. „Dal jsem za něj 39 tisíc a teď už jsem na stovce,“ přiblížil.

Spousta pamětníků na tuhle legendu z duroplastu s dvoutaktovým motorem nedá dopustit. Dojelo to prý všude, ale chtělo to péči. „Kam tenhle model dojede, jsem ještě ani nezkoušel. Máme ho dva roky. Nějakou dálku jsem s ním ještě ani nejel. Já ho vždycky radši naložím na podval a odvezu. Na srazy, třeba do Tábora a tak podobně. Příští rok chci jet do Tábora i s originál východoněmeckým karavanem. Kdysi jsem ten originální karavan k trabantu prodal, ale po dvou letech se mi ten samý kluk, co si ho vzal, ozval, jestli ho nechci zpátky, tak jsem ho odkoupil,“ zavzpomínal Kerner s humorem.

První model trabanta sjel z výrobní linky bývalé automobilky Horch ve Cvikově na den 40. výročí Velké říjnové socialistické revoluce a měsíc po vypuštění sovětské družice Sputnik, tedy 7. listopadu 1957. Bylo jich celkem padesát kusů ověřovací série. Dostal jméno stylové, trabant, což německy znamená souputník, satelit, družice. Sériová výroba začala v létě 1958. Své fanoušky má ovšem tenhle symbol východoněmeckého socialismu dodnes.

Práce na svém kousku Ústečan Michal Kerner odvedl skutečně hodně a na automobilu je to vidět. Bleděmodrá barva, za sklem na palubovce modýlek stejného stroje v obdobné jasné barvě a za okénkem klobouček taktéž barvy bleděmodré. „Já jsem si hodně nechal posílat náhradní díly ze Slovenska. Pracoval jsem na něm dva roky přes pandemii covid-19, když jsme nemohli nikam jít. Furt jsem seděl v garáži a pořád něco vyráběl. Dneska s ním jezdím i na nákupy, třeba pro plzeňské do supermarketu,“ zasmál se hrdý vlastník.

Opěrky pro hlavu trabant za komunistů neměl, ale když ho kupoval Kerner, tak nechyběly. „Měl jsem problémy se sháněním potahů do interiéru, pořád jsem původní nemohl sehnat. Nakonec se mi ozvala paní, že to přešije. Staré jsme jí dali a oni nám hned dali nové. To bylo dobré. No ale dal jsem za to dvacet tisíc, což taky bylo dobrý. Aspoň je to hezčí, než do něj dávat cosi, co tam nepatří. Mně se to líbí, mohl jsem si vybrat barvu, měli tři druhy,“ zavzpomínal.

V ČSSR trabanty prodával od roku 1963 státní podnik Mototechna. Dovoz ukončil v roce 1984, když ztratil způsobilost k provozu na československých komunikacích. Hodně bývalých vlastníků na něj ovšem vzpomíná s láskou, podobně jako Michal Kerner. Tuhle lásku s ním sdílí i jeho manželka Lenka. „Jsem nadšená, sice se tedy jenom vozím, protože jak to má řadicí páku pod volantem, na to bych si netroufla. Když manžel prohlásil, že si koupíme trabanta, tak jsem řekla ano. My ho nikdy neměli, ani s rodiči si to jako dítě nepamatuji. Tak jsem do toho šla jako spolujezdec. Nenaštvalo mě na něm vůbec nic, naopak mne nadchlo, že se to dá ještě sehnat i v téhle době. Líbí se mi, když jedeme po silnici, po obci a všichni mávají, troubí. Super,“ dodala.