Nejmenší nákladní Tatra byla odpovědí na Multikáru. Vznikala na Slovensku

Několik českých a slovenských firem se po pádu komunistického režimu pustilo do konstruování a výroby malého užitkového vozu určeného pro komunální služby měst a obcí. Německý Multicar, což byl tradičně využívaný vůz pro tyto účely, se totiž po sjednocení obou částí Německa stal příliš drahým. Vlastně pouze dva muži stvořili během jediného roku vůz, který se pak několik let nabízel s označením Microcar M 19. Prvním z nich byl designér Jiří Špaňhel, druhým pak konstruktér Jiří Drvota. Společně připravili auto s dvoumístnou kabinou, za kterou bylo možné umístit valník nebo různé nástavby.

Na to, jak vůz vypadal, se můžete podívat do naší fotogalerie.

„Skelet kabiny tvořily ocelové profily, na které se pak připevňovaly povrchové laminátové díly. Stvořili jsme také speciální palubní desku, ale řada dalších dílů pocházela z různých tehdejších vozů,“ vzpomíná pro Deník.cz Jiří Drvota. Kabina spočívala na klasickém žebřinovém rámu, který byl svařený z ocelových lisovaných profilů.

Zadní náprava byla ze Škody 1203, ze stejného vozu pocházela také pětistupňová manuální převodovka. Dieselové motory dodávala italská firma Lombardi. Buď se jednalo o tříválec se zdvihovým objemem 900 nebo o čtyřválec s kubaturou 1222 cm3. Menší agregát měl nejvyšší výkon 22, větší pak 30 koňských sil. Točivý moment roztáčel kola zadní nápravy. Odpružení zajišťovala listová pera. Ovládací prvky před řidičem byly původně vyvinuty pro modely mladoboleslavské značky Škoda.

Microcar M19 byl schopen vyvinout nejvyšší rychlost 80 kilometrů v hodině, což pro použití ve městech a obcích bohatě postačuje. Pouze sedmnáctilitrová nádrž zajistila dojezd kolem tří set kilometrů.

Auto na délku měřilo jen 362 centimetrů. Vysoké bylo 1800 a široké 1400. „Poměrně unikátní byl poměr mezi pohotovostní a užitkovou hmotností,“ říká Jiří Drvota. Zatímco prázdný vůz měl hmotnost 870 kilogramů, za kabinu bylo možno naložit tunu a třicet kilogramů navrch.

Motor se nacházel pod kabinou a byl k němu přístup po odklopení sedaček řidiče a spolujezdce. Do vozu byl velmi dobrý přístup. Dveře totiž tvořily celou boční stranu karosérie.

Automobil se vyráběl v továrně VAB v Bánovcích nad Bebravou na Slovensku. Tento podnik (zkratka vychází z názvu Výroba automobilů Bánovce) na počátku devadesátých let náležel do koncernu Tatra-Sipox. V devadesátých letech bylo vyrobeno zhruba šest stovek kusů tohoto automobilu. Většina z nich byla dodána zákazníkům v Čechách a na Slovenska, část se vyvezla například do Německa.

Kromě naftového pohonu se ke konci výroby experimentovalo také s elektrickým pohonem. To fakticky znamená, že se jednalo o historicky první slovenský elektromobil. Ovšem elektrických verzí vzniklo zřejmě jen čtrnáct.

První Microcary byly smontované v roce 1993, poslední pak o šest let později. Dnes již jsou provozuschopné exempláře velkou vzácností. Spíše si je můžete prohlédnout v některých muzeích. Například jeden stojí v Retroautomuzeu ve středočeských Strnadicích, další tvoří část expozici Technického muzea Tatra v Kopřivnici.