Škoda s největšími křídly si zazávodila jen málo. Dnes je 1100 OHC perlou muzea

Jeden z nejkrásnějších vozů, který kdy vznikl v automobilce Škoda, měl poměrně pohnutou historii. I jeho závodní éra trvala jen krátce. Jen tři roky mohl vůz Škoda 1100 OHC Coupé startovat v oficiálních motoristických sportovních podnicích. Pak se změnily technické předpisy a kategorie třídy do 1100 cm3 mezi okruhovými speciály v podstatě vymizela.

Vůz, který je dnes ozdobou expozice v továrním muzeu automobilky Škoda v Mladé Boleslavi, je vlastně složený z částí dvou původně vyrobených kusů.

Ani jeden z nich se současnosti nedožil v alespoň trochu použitelném stavu. V roce 1962 dojely poslední závod, pak několik let stály bez využití v tovární hale a v roce 1966 byly odprodány do soukromého vlastnictví. Jenže, oba prodělaly havárii. Z prvního kusu se dochoval motor i díky tomu, že majitel závodní agregát vyměnil za ten z klasického kabrioletu Felicia. Také ještě na tři kusy rozřezaný prostorový trubkový rám.

Na to, jak tato renovace dopadla, se můžete podívat do naší komentované fotogalerie.

Druhé auto mělo ještě dramatičtější osud. Po nehodě začalo hořet a majitel musel spasit holý život únikem skrze rozbité zadní okno. Zachránila se jen unikátní zadní náprava a převodovka. Tyto díly mělo řadu let ve svém depozitáři Národní technické muzeum. Nakonec je darovalo škodováckému muzeu.

I když se zpočátku počítalo pouze s rekonstrukcí podvozku, nakonec ve Škodě rozhodli o kompletní renovaci, tedy i vytvoření nové hliníkové karosérie, jejímž autorem byl designér Jaroslav Kindl.

Stejně jako na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy originál vznikal, je karosérie ručně vyklepaná z hliníkových plechů s tloušťkou 0,8 a jeden milimetr. Stále má na zádi dominantní prvek, kterými jsou blatníky protažené do skutečně vysokých „křídel“. Tento prvek měl samozřejmě v mnohem menší míře i kabriolet Felicia. Podobně velký byl tento díl zejména na amerických automobilech té doby.

Povrchové díly karosérie jsou červené, přestože původní verze měla na počátku závodní éry (než ji přelakovaly právě na červenou) modrou barvu. Nově museli ve Škodě vytvořit také podběhy, nádrž, různé typy přepážek. Na palubní desku i na povrch karosérie se pak, stejně jako při zrodu originálu, namontovaly různé díly z tehdejších „civilních“ typů vozů Škoda.

Pod přední dlouhatánskou kapotu byl vrácen originální motor. Jeho základem je přepracovaný řadový čtyřválec ze Škody 440 Spartak. Ten měl původně výkon 40 koní při 4200 otáčkách za minutu. Ovšem díky upravenému spalovacímu prostoru, ventilovému rozvodu OHC, zvýšenému kompresnímu poměru na 9,3:1, dvěma karburátorům i zdvojenému dynamo-bateriovému zapalování Bosch se výkon zvýšil na opravdu pozoruhodných 92 koní v 7700 otáčkách, Dokonce bylo možné krátkodobě zvýšit otáčky až na 8500 za minutu.

Rám byl svařený z tenkostěnných ocelových trubek, vpředu byla kola připevněna k lichoběžníku tvořenému dvěma trojúhelníkovými rameny, vzadu konstruktéři využili úhlovou nápravu s vlečenými rameny. Odpružení zajišťovaly zkrutné tyče.

Při nasazení vhodných převodů v pětistupňové převodovce bylo možné vůz rozjet až na 200 kilometrů v hodině. To také díky nízké hmotnosti, která činila jen 555 kilogramů.

Nyní jsou tedy ve sbírkách Muzea Škoda Auto obě vyvinuté verze závodního vozu 1100 OHC. Ta první, otevřená, začala vznikat již v roce 1956. I tehdy se postavily dva kusy. Ovšem, na rozdíl od kupé, měly karosérii ze sklolaminátu. Jedno zrenovované auto má také Škoda muzeum, druhé se nachází u importéra vozů z Mladé Boleslavi ve Velké Británii.