Robox nesměl na silnici. Nejpodivnější české vozidlo dělali před 60 lety v Chebu

Tříkolový plošinový vozík s benzinovým motorem na pneumatikách BPH 51. Tak zní přesné dobové označení vozidla, kterém se mezi znalci běžně říká "Bojler". Zřejmě u žádného auta výrobce neudává hodnotu maximální rychlosti s přesností na desetinná čísla. V případě vozidla Robox BPH 51, které se v letech 1960-62 vyrábělo v Kovodružstvu Cheb, tomu tak bylo.

Tříkolový vozík s korbou pro převážení různých nákladů uměl díky motoru ze skútru Manet 100 dosáhnout tempa až 14,6 kilometrů v hodině.

I se všemi detaily si ho můžete prohlédnout v naší komentované fotogalerii.

Díky tomu by se určitě do histore nezapsal a dnes by nebyl jedním ze sběratelsky nejvyhledávějších československých dopravních prostředků minulých desetiletí. Přitažlivý je díky designu. Motor je totiž kompletně ukrytý v plechové části vypínající se nad předním kolem. Ta jednoznačně připomíná tvar starších typů zařízení na ohřev vody, tedy bojleru. A od toho se odvíjí obecně uznávaná přezdívka Roboxu - Bojler.

Pohonnou jednotkou byl jednoválec se zdvihovým objemem 100 cm3, který měl nejvyšší výkon 5,1 koňské síly. Chlazený byl vzduchem za pomocí ventilátoru. Pohon předního kola zajišťoval řetěz.

Řidič mohl pomocí páky volit čtyři převodové stupně. Zajímavé je, že stejně rychle jako dopředu, mohl vozík jet také dozadu. Pokud řidič zamýšlel couvat tak stačílo, aby za pomoci volantu, který podle některých zdrojů pocházel z Tatry 138 a podle jiných z Pragy V3S, otočil celý válec o sto osmdesát stupňů. V takovém případě už světlomet umístěný uprostřed čela válce nesvítil vpřed, nýbrž směrem na řidiče.

Ten měl k dispozici jen jednoduché koženkou potažené sedadlo. Za ní se pak nacházela ložná plocha s délkou 1675 a šířkou 1155 milimetrů.

Zatímco vpředu mělo vozidlo jen jedno kolo, na okrajích korby byly dvě. Uloženy byly v jednoduchých konzolách ve tvaru písmene U. Na vozík bylo možno naložit náklad těžký až půl tuny. Samotný prázdný vozík, který na délku měří pouze 204 centimetrů a široký je 122 centimetrů, má hmotnost 263 kilogramů.

Pro jízdu na veřejných komunikacích Robox schválený nebyl. Používal se tudíž v uzavřených areálech různých továren, ale například také na nádražích, třídírnách pošt nebo i v nemocnicích.

Vyrobené kusy již v dnešní době nikdo neeviduje. Různé prameny uvádějí, že jich vzniklo mezi pěti sty a tisícovkou kusů. Prý byly vcelku spolehlivé. Problém byl, že výfukové plyny šířící se z výfuku u předního kola při nedokonalém spalování směsi benzinu a oleje dosti zamořovaly pracovní prostředí v areálech, kde jezdily. Proto byly postupně nahrazovány "nečoudícími" vozidly s elektrickým pohonem.

Jeden pěkně zrenovovaný exemplář Roboxu vystavuje Muzeum socialistických vozů  v Železném Brodě. "Není naším majetkem, zapůjčil nám ho ještě s několika dalšími exponáty jeden sběratel.

Nyní v létě až do konce září můžou do tohoto muzea zájemci zavítat každý den kromě pondělků od 10 do 16 hodin. Ve čtyřech halách jsou k vidění další desítky pozoruhodných exponátů.