Tuhle Ještěrku znáte? Samohybný kanón proslavil i zpackaný útěk z Československa

Auta často hrají zásadní role v různých životních příbězích. Většinou jde o vozy osobní, ale existují také napínavé lidské osudy, v nichž klíčovou úlohu obsadila vojenská technika. Jako třeba v případě legendární „Ještěrky“, kterou si poněkud svérázná skupina Čechů vybrala v 60. letech k útěku z Československa.  Většina lidí, kteří se zajímají o techniku Československé lidové armády (nebo v ní i sloužili) z padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech, zná Ještěrku velmi důvěrně. Obrněný šestikolový stroj byl postaven coby samohybný protiletadlový (dvou)kanón a přibližně 900 kusů bylo využíváno armádou až do devadesátých let. Kromě toho byla Ještěrka také vyvážena do Jugoslávie, Sýrie, Iráku nebo Libye.

Dvouhlavňový kanón ráže 30 mm byl v brněnské zbrojovce vyvíjen v průběhu druhé světové války a představen coby zbraň, jež bude tažena na dvoukolovém podvozku za náklaďákem. Ještě před zavedením do armády se ovšem kanón přesunul na čtyřkolový podvozek a tažen byl zpravidla za Pragou V3S. Dalším logickým krokem tedy bylo přesunutí protiletadlového kanónu přímo na podvozek „vejtřasky“ a vytvoření zbrusu nového stroje jménem PLDvK vz. 53/59. Vozidlo získalo krycí jméno „Ještěrka".

Podvozek Pragy V3S byl coby základ nového stroje zvolen kvůli svojí nosnosti a také kvůli legendárním schopnostem v terénu. Kabina byla oproti původnímu uspořádání posunuta až za motor, čímž bylo umožněno její snížení. Přední část nese pancéřové pláty o síle 10 mm, odolávající střepinám a ručním palným zbraním.

O pohon se staral klasický motor z V3S, tedy vzduchem chlazený dieselový šestiválec Tatra T 912, disponující objemem 7,4 litru a výkonem 98 koní (72 kW). Ten uměl vůz o hmotnosti přes 10 tun rozhýbat na 60 km/h. V terénu byla potom tabulková maximální rychlost stanovena na 20 km/h.

Za kabinu byl instalován samotný kanón. Přestože u původního taženého provedení byly obě hlavně krmeny nábojovými pásy, samohybná verze využívala velkých padesátiranných zásobníků, zasouvaných z vrchu. Drobná nevýhoda tkvěla v hmotnosti zásobníků, které plně nabité vážily přes 80 kilogramů. Právě z toho důvodu v pětičlenné posádce vozu sloužili hned dva nabíječi. Dále posádka sestávala ze střelce, řidiče a samozřejmě velitele. Ten seděl na místě spolujezdce v kabině a využíval otočné kukaně nad sebou.

Jak bylo řečeno, Ještěrka byla primárně zamýšlena coby protiletadlový dvoukanon a její dostřel činil při střelbě na letadla 3500 metrů. Úspěšně šlo ovšem zbraň použít i v boji proti pozemním cílům. Zde končil dostřel na 2000 metrech. Kadence střelby dosahovala až 200 výstřelů za minutu a před střelbou musel střelec pneumaticky zablokovat zadní odpružení, aby se podvozek nerozhoupal. V případě potřeby se dal samotný kanón z ještěrky sundat pomocí navijáku a vytvořit tak samostatný střelecký bod. Zajímavostí je i možnost přivázat v nouzi kanón za vůz a vléci jej při rychlosti do 20 km/h.

I když je Ještěrka zajímavá jako vojenské vozidlo sama o sobě, zvláštní je také jeden příběh útěku z Československa, v němž hrála zásadní roli. Tři vojíni v základní vojenské službě se v roce 1964 rozhodli spolu s milenkou jednoho z nich odcizit odstavenou Ještěrku a následně prchnout přes hranice do Západního Německa.

Jednalo se Jiřího Jiroucha, Vratislava Svobodu a Jana Vejvodu, který byl dříve trestaný za krádeže a výtržnictví. Vejvodovou známostí byla o něco starší Dagmar Tomcová, přezdívaná Kobra, sama také trestaná coby lupička a prostitutka recidivistka. Kromě toho, že byla Tomcová Vejvodovou milenkou, měla zároveň strýce žijícího v USA, který měl čtyřem uprchlíkům pomoci začít život na západě.

V článku pro Ústav pro studium totalitních režimů, věnovaném právě Dagmar Tomcové, uvádí Ivo Pejčoch důvody, proč si tři vojíni vybrali pro útěk na západ právě Ještěrku. Šlo zejména o fakt, že byli všichni obeznámeni s řízením Pragy V3S, která je základem obrněného vozu a ovládací prvky jsou tedy stejné. Další výhodou pro únik byla přítomnost opancéřování, kterým chtěli dezertéři prorážet závory na hraničním přechodu.

2. března 1964 odpoledne si tedy tři vojíni zajeli do vojenského autoparku, kde za pomoci nové baterie „rozpohybovali“ jednu z odstavených Ještěrek. Následně vůz dotankovali, dovybavili kanystry s naftou, sami se vyzbrojili celkem šesti pistolemi a před jedenáctou večerní se vydali z Milovic směrem na západ. V Praze se trojice mladíků zastavila pro Tomcovou a v plném počtu uprchlíci vyjeli k Chebu.

Před Chebem čtveřice svůj stroj dotankovala a zeptala se řidiče nákladní Tatry na cestu k hranicím. Odhalení se nebylo třeba obávat, neboť v šedesátých letech byl pohyb vojenské techniky po veřejných silnicích poměrně běžným jevem.

V šest hodin ráno se dezertéři dostali k hranici a rozhodně zde neměli v plánu stavět. I přes povely k zastavení od strážného putoval pedál plynu k podlaze a Vejvoda Ještěrkou přerazil první závoru. Následovala závora druhá, když to už byli na cestě strážní, nabíjející ostré náboje do samopalů.

Za druhou závorou však následovalo překvapení. Vejvoda sice tvrdil, že se byl při posledním opušťáku na hranici podívat a zjistit její zabezpečení, ale ve skutečnosti strávil celý víkend v Praze u Tomcové.

Nikdo tedy nevěděl, že se za druhou závorou ukrývá ještě třetí, sestávající z ocelového profilu, prolitého betonem. Ještěrka do této překážky s obrovskou ránou vrazila, ale už jí nepřekonala a zůstala na ní poškozená viset.

Tři ze čtyř uprchlíků tedy vyskákali ven a běželi směrem k hranici, zraněný Jirouch zůstal zraněný uvnitř kabiny. Tomcová byla při běhu zastřelena a Vejvoda se Svobodou se vzdali příslušníkům, přicházejícím ze všech stran. Všichni nakonec dostali tresty odnětí svobody od 6 do 9 let a Vejvoda byl zastřelen o pár měsíců později, když se snažil uprchnout z vězení.

Pokus o útěk za vidinou lepšího života tedy dopadl v tomto případě tragicky, ovšem i příběhy jako tyto píší historii vozidel, ať už vojenských, nebo civilních. I kvůli této epizodě má tedy PLDvK vz. 53/59 „Ještěrka“ nesmazatelnou pozici mezi technikou naší armády.