Škoda RSO měla sloužit německé armádě v těžkém terénu. Byl to propadák, naštěstí

Stejně jako mnoho dalších československých společností musela i mladoboleslavská automobilka Škoda, tehdy ještě Akciová společnost pro automobilový průmysl (ASAP), za nacistické okupace vyrábět techniku pro německou válečnou mašinerii. Jedním z tehdejších výrobků byl i pozoruhodný tahač RSO. Návrh vozu RSO, známého také jako Radschlepper Ost (což se dá přeložit jako "kolový tahač pro východ") nebo jako Typ Porsche 175, vzešel z pera známého konstruktéra Ferdinanda Porsche na popud Adolfa Hitlera. Ten pro plánovanou invazi do Sovětského svazu požadoval mimo jiné i těžký univerzální tahač, který by si poradil s nepřístupným terénem.

V roce 1941 se proto zrodila myšlenka čtyřkolového vozidla zajímavé konstrukce. Základem byl žebřinový rám se dvěma tuhými nápravami zavěšenými na listových perech. Na nápravách byla potom namontována obří celoocelová kola o pozoruhodném průměru 150 centimetrů, jež měla místo pneumatik výměnné ostruhy, volitelné podle typu terénu.

Právě průměr kol měl dostat RSO skrz nejrůznější terén, ovšem tato idea se ukázala jako lichá. O tom ovšem až za chvíli.

O pohon se staral řadový čtyřválec o objemu 6 litrů, spalující benzín. Vzduchem chlazený agregát byl také dílem Ferdinanda Porsche a jeho výkon dosahoval hodnoty 90 koní (66 kW) při 2100 otáčkách za minutu. Opravdu pozoruhodný je způsob startování. O nastartování se totiž staral spalovací motor v podobě dvouválce, vzniklého z poloviny plochého motoru KdF (tedy pozdějšího "Brouka").

Na všechna čtyři kola se síla přenášela skrze pětistupňovou manuální převodovku bez synchronizace. Ta byla spolu s rozvodovkou umístěna přímo v bloku motoru. Všechny tři diferenciály na voze byly navíc uzamykatelné.

Kolos o celkové délce 6220 mm byl vybaven třímístnou kabinou a krátkou zaplachtovanou korbou. Zajímavostí je také fakt, že kostra karoserie, na které byly osazeny ocelové panely, byla dřevěná. Celý vůz vážil 7 tun a dalších 5 tun byla užitečná hmotnost pro náklad a návěs.

Výroba byla zadána do mladoboleslavského podniku ASAP, který byl v té době součástí nacistického koncernu Reichswerke Hermann Göring. První vyrobené vozy podstoupily testy přímo v Mladé Boleslavi na speciálně zhotoveném umělém kopci za městem.

Výsledky byly nicméně takřka tragické. Vůz, který měl zdolávat bažiny v Rusku, se na úzkých kolech bořil při své hmotnosti i do relativně tvrdého podloží. Při zkouškách na sněhu a ledu se potom stával prakticky neřiditelným a celkově jeho vlastnosti ani zdaleka nenaplnily očekávání.

Až komická byla navíc spotřeba. Vůz, jehož maximální rychlost činila 16 km/h, spotřeboval v průměru i 200 litrů paliva na sto kilometrů. Existují zvěsti, že za některé z mnoha nedostatků mohly i sabotáže během vývoje v Mladé Boleslavi.

I přesto, že RSO nebylo funkční právě podle představ, byla v roce 1942 odstartována sériová výroba a v roce 1944 se produkce zastavila na celkových 206 kusech. Na původně plánovanou Východní frontu se ovšem tahač nikdy nedostal a místo toho se zúčastnil bojů na západě, konkrétně v Normandii, v Nizozemsku a prý i v Ardenách.

Názory o zachování RSO do dnešních dnů se různí. Některé zdroje uvádí, že dnes již neexistuje ani jediný kus, podle některých se však jeden vůz zachoval a vlastní jej kdosi v Nizozemsku.

Každopádně RSO už desítky let nikdo neviděl a neexistují ani žádné aktuálnější fotografie, než ty z dobového testování.