Tohle zvláštní auto lidem kdysi odhalovalo budoucnost. Dnes stojí miliony dolarů

Na přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století ještě rozhodně nehrozilo, že by lidé – zejména ti žijící na vesnicích nebo v menších městech – masově hledali informace a novinky v televizi. A na internetu samozřejmě už vůbec. Způsoby, jak dostat nejnovější technologické inovace té doby k běžnému občanovi, se zužovaly hlavně na síť silnic. V USA se s tímto informačním blokem poprali vcelku zajímavě. Například řešení ze strany automobilového koncernu General Motors spočívalo v koncepci „Parade of Progress“ (Karavana pokroku), která byla představena poprvé v roce 1936. Tehdy se Spojenými státy rozjelo osm speciálně upravených vlaků Streamliner. Ovšem vylepšená a „na míru“ postavená verze na sebe nenechala dlouho čekat.

Vůz z hlavy vývojového šéfa GM Charlese Ketteringa navrhl Harley Earl. Neotřelý koncept s proporcemi autobusu dostal název Futurliner a poprvé se ukázal světu v roce 1939 na veletrhu v New Yorku. Slovo „future" (budoucnost) zde bylo napsáno bez „E“ na konci, aby si mohlo GM nechat název patentovat. A už název napodívá, že smyslem vozidel bylo představit lidem nové myšlenky nejen v oblasti automobilové dopravy.

V letech 1939 a 1940 bylo Futurlinerů vyrobeno celkem dvanáct.

Každý z deset metrů dlouhých a téměř tři a půl metru vysokých vozů byl nalakován do kombinace červené a bílé barvy a mohutně nazdoben ve stylu „art deco“. Celá spodní část byla obehnána chromem a na přídi se skvěla obří zlatá písmena GM doplněná o nápisy na boku. Coby pojízdná reklama sloužily Futurlinery dokonale a koneckonců to byl i důvod, proč vlastně vznikly.

O pohon mastodonta s přezdívkou „The Red Elephant“ (Rudý slon) se v letech 1940 až 1946 staral naftový čtyřválec s manuální převodovkou, umožňující čtrnáctitunovému autu maximální rychlost jen lehce přes 60 km/h. Později byl tento motor vyměněn za benzínový řadový šestiválec GMC o objemu 4,9 litru, napojený na čtyřstupňovou automatickou převodovku. S tímto motorem jezdily Futurlinery mezi lety 1953 a 1956 a dosahovaly rychlosti 80 km/h.

I přes svou velikost se ve voze svezli jen tři lidé. Do vysoko umístěné kabiny v přední části se nastupovalo dveřmi před předním kolem a stoupalo po několika schodech. Bohatě prosklený interiér si bral inspiraci v bombardéru Boeing B-17 Flying Fortress (Létající pevnost), nicméně později byl do určité míry změněn, jelikož se v kabině při slunečných dnech dělalo neúnosné horko.

O dost důležitější než kabina byl ale výstavní prostor v prostřední části, kde se pod pět metrů dlouhými elektricky ovládanými dveřmi ukrýval onen slibovaný pokrok.



U každého z dvanácti aut to bylo něco jiného. Futurlinery interaktivní formou předváděly svým divákům stereofonní zvuk, televizi, tryskový motor, nebo třeba mikrovlnku, schopnou uvařit vejce. Dnes se jedná pochopitelně o běžné záležitosti, ovšem na konci třicátých let to byly zcela zásadní technické průlomy.

Spolu s kolonou dvaatřiceti doprovodných vozidel, vezoucích mimo jiné obří stan pro další představení, cestovala „Karavana pokroku" po celých Spojených státech a Kanadě. Za volantem všech vozů se střídalo celkem 50 mladých absolventů vysokých škol, kteří zároveň sloužili jako obsluha při 150 zastávkách.

Dohromady sloužila Karavana Pokroku po dvě etapy. První trvala v letech 1940 a 1941, ta druhá potom v letech 1953 až 1956. Před druhým „turné“ byly Futurlinery mírně vylepšeny. Došlo na zmiňované změny v prostoru pro posádku a na výměnu původního motoru za šestiválec. Vyměněny byly i některé exponáty. Jeden Furliner dostal například miniaturní výrobní linku, ukazující postup výroby nového automobilu.

Vozit nejnovější technický pokrok lidem až pod nos byl sice zajímavý koncept, ovšem samozřejmě nefunkční z dlouhodobého hlediska. V průběhu padesátých let došlo na rozmach televize v domácnostech a Futurlinery proto musely ustoupit pohodlnějšímu způsobu, jakým lidé vstřebávali informace přímo z obýváku.

Po ukončení kariéry v roce 1956 tedy koncern General Motors rozprodal deset vozů a dva věnoval policejním sborům v Michiganu. Zde ještě nějakou dobu sloužily coby „Safetyliners“, tedy jako vozy šířící osvětu o bezpečnosti na silnici.

Osud zbylých aut se rozdělil. Některá sloužila coby pojízdná pódia různým umělcům, z některých se stala pojízdná občerstvení nebo bar.

Dohromady se dodnes ví o deseti z dvanácti původních Futurlinerů, přičemž všechny jsou součástí soukromých sbírek. Jejich cena je v dnešní době obrovská.

Poslední prodej Futurlineru proběhl v roce 2015 v aukci společnosti Barrett-Jackson a nový majitel zaplatil čtyři miliony dolarů, tedy v přepočtu 81 milionů korun.