Slavný osmiválec ve službě vlasti. Poháněl stroj s nejděsivějším zvukem na světě

Může nadšence do aut vůbec zajímat něco tak všedního a přehlédnutého, jako je výstražná siréna? Samozřejmě, že ano, zejména je-li vybavena osmiválcovým automobilovým motorem z dílen amerického Chrysleru. A aby byl výkon legendárního Hemi motoru náležitě podtržen, jde o vůbec nejhlasitější sirénu, co kdy vznikla. Stejně jako další spousta techniky podobného ražení, datuje se i vznik sirény od Chrysleru do doby druhé světové války. Počátkem čtyřicátých let zadalo americké ministerstvo civilní obrany úkol sestrojit novou a extrémně hlasitou sirénu, která by sloužila nejen k vyděšení a zastrašení nepřítele na frontě, ale také k upozornění civilního obyvatelstva v případě náletů či přírodních katastrof.

Odpověď na zadání vzešla ze spolupráce automobilky Chrysler a výzkumné společnosti Bell Labs. Výsledný produkt nesl v první generaci název Chrysler-Bell Victory Siren a jednalo se o velké stacionární zařízení vybavené tehdy řadovým osmiválcem Chrysler o výkonu 140 koní (103 kW).

První kus byl pro použití varování civilního obyvatelstva nainstalován v roce 1942 v New Yorku a následovala další velká města jako Detroit, Chicago, Los Angeles, Miami nebo Seattle. Už tehdy šlo o nejhlasitější stroj svého druhu. Výkonný automobilový motor běžící při 3200 otáčkách za minutu roztáčel kompresor, který foukal vzduch do rotoru pneumatické sirény. Zvuk potom vycházel ze šesti amplionů na čelní straně a měl ohromnou sílu.

Na vzdálenost 30 metrů měla siréna 137 decibelů, což je daleko za prahem bolestivosti a takový hluk vyvolá okamžité poškození sluchu. Aby byl dosah co nejvyšší, byl benzínový motor spojen řetězovým převodem se základnou, aby celým strojem otáčel rychlostí 2 otáčky za minutu.

Velká nevýhoda první generace ovšem spočívala v nutnosti obsluhy. Odvážlivec si musel sednout na sedačku za ovládací panel, což bylo vzhledem k umístění sirén na věžích a vysokých budovách značně zdržující a za předpokladu, že by skutečně došlo na nálet, tak pravděpodobně i smrtící.

S koncem druhé světové války už to chvíli vypadalo, že výkonnější a lepší sirénu nebudou v USA už potřebovat, jenže netrvalo dlouho a mezi východem a západem postupně eskalovala studená válka. Spojené státy tedy začátkem padesátých let proti znepřátelenému Sovětskému svazu nejen zbrojily, ale připravovaly i ochranu civilního obyvatelstva. V roce 1951 proto vznikla druhá generace tentokrát již čistě výstražné sirény, nazvané Chrysler Air Raid Siren.

Oproti předešlé generaci doznala nové verze celé řady vylepšení. Tím nejzásadnějším byla zástavba výkonnějšího vidlicového osmiválce – legendárního motoru FirePower Hemi, pojmenovaného podle hemisférických spalovacích komor. Motor o objemu 5,4 litru (331 kubických palců) měl tentokrát výkon 180 koní a poháněl také výkonnější vzduchový kompresor, který do rotoru sirény vháněl 73 900 litrů vzduchu za minutu.

Vzduch vycházel ze šesti amplionů rychlostí 640 km/h, takže přímo u hrdel dosahovala siréna přibližně 170 decibel – výrazně víc, než kolik produkuje startující tryskový motor. Na vzdálenost 30 metrů se potom siréna ozývala 138 decibely. Tím nejen, že předběhla předchozí generaci, ale hlavně je dodnes nejhlasitější sirénou s nepřetržitým tónem. Její zvuk byl slyšet přibližně na vzdálenost 40 kilometrů a počítalo se s tím, že siréna pokryje 40 kilometrů čtverečních. Jen pro porovnání – sirény používané v současnosti pokrývají asi čtvrtinu této plochy.

Obrovskou výhodou druhé generace byla navíc funkce bez obsluhy a nezávislost na externích inženýrských sítích. Siréna se dala nastartovat pomocí telefonní linky a běžela zcela soběstačně.

Dohromady bylo v továrně Chrysleru na průmyslové a lodní motory vyrobeno kolem 350 sirén a ty se v různých počtech montovaly ve velkých městech, kde aktivně sloužily až do sedmdesátých let. Posléze se osudy různých sirén liší. Některé byly ihned odmontovány a následně rozebrány za účelem dalšího použití motoru. Některé však na svých stanovištích dlouho rezly a chátraly, jelikož by náklady na demontáž bezmála čtyři tuny vážících zařízení převýšily jejich cenu.

Několik sirén bylo ale zachráněno. Pár kusů skončilo mezi nadšenci a sběrateli a pár kusů je dokonce k vidění v různých muzeích napříč USA.

Pochopitelně nejdůležitější na Air Raid Siren byl jejich zvuk. Ze zlověstného vytí, doprovázeného krásným zvukem osmiválce na začátku, přechází mráz po zádech, zejména při zasazení do kontextu doby. Pokud byste totiž v USA během padesátých let slyšeli tento zvuk, znamenalo by to, že studená válka už není "jen studená"…