Na červenou stůj, na zelenou jeď. Silniční elektrický semafor slaví sto let

Cleveland/Praha - Semafory dnes vnímáme jako zcela samozřejmou věc. Bez nich by na rušnějších křižovatkách jistě docházelo k dopravním kolapsům. Historie tohoto šikovného vynálezu sahá do 19. století, kdy se objevila v Londýně první světelná signalizace regulující provoz na silnici. Šlo však o plynové lampy. První dopravní světelná signalizace regulovala jízdu vlaků, a to od 40. let 19. století v Londýně. Železničním semaforem se inspiroval i autor prvního silničního semaforu inženýr John Peake Knight, jehož vynález byl instalován v prosinci 1868 rovněž v britské metropoli, kde řídil provoz koňských povozů a chodců před sídlem britského parlamentu. Zařízení, tvořené dvěma plynovými lampami, ale fungovalo jen necelý měsíc, než v lednu 1869 vybuchlo a vážně zranilo policistu, který ho obsluhoval.

První elektrický silniční semafor instalovali v americkém Clevelandu 5. srpna 1914. Clevelandský semafor, umístěný na rohu Východní 105. ulice a Euclid Avenue, měl dvě světla (červené a zelené) a změnu mezi nimi signalizoval bzučák. Oranžové světlo, upozorňující řidiče na změnu barvy, se objevilo o čtyři roky později v New Yorku.

Jako první evropská metropole instalovala semafor zřejmě Paříž, a to na křižovatce boulevardů Saint-Denis a Sébastopol v květnu 1923, signalizace měla jen jedno světlo (červené) a bzučák. Slavnější semafor, jemuž některé zdroje připisují i evropské prvenství, byl umístěn roku 1924 na křižovatce Potsdamer Platz v Berlíně. Šlo o 8,5 metru vysokou pětibokou věž s kabinou v horní části (replika je dodnes tamtéž k vidění), kde elektrickou signalizaci ručně přepínal policista.

Teprve v listopadu 1927 měl premiéru semafor, který nepotřeboval obsluhu - stalo se tak v britském Wolverhamptonu.

Ve 20. letech minulého století začala semafory vybavovat své křižovatky i další velká města - v roce 1925 například Milán a Řím, rok nato Londýn, Vídeň či Madrid, v roce 1927 Praha, pak například Brémy či Norimberk (1928), Barcelona (1929), Frankfurt nad Mohanem, Leningrad, Moskva či Tokio (1930). Ale například Basilej a Helsinki dostaly první semafory až v roce 1952.

V českých městech předběhla silniční semafory světelná signalizace pro tramvaje, v Praze zaváděná od roku 1911 například v ulicích Celetná, Letenská, Křižovnická (Karlovy lázně) a Radlická. Od září 1919 začali provoz v Praze na nejrušnějších křižovatkách (mimo jiné na Můstku) řídit strážníci.



První světelná signalizace v Praze byla umístěna v roce 1927 na křižovatce ulic Hybernská, Dlážděná a Havlíčkova u dnešního Masarykova nádraží. Zprvu šlo o jeden čtyřboký semafor zavěšený uprostřed nad křižovatkou, který platil pro vozidla ze všech směrů i pro chodce a měl ruční přepínání. První světelný semafor bez obsluhy byl instalován v Praze uprostřed Václavského náměstí mezi ulicí Vodičkovou a Jindřišskou v lednu 1930.

Loni bylo v hlavním městě 626 křižovatek se světelnou signalizací.

Světelná silniční regulace ve městech byla postupně vylepšována, například začátkem 50. let instalovali v Mnichově systém, který umožnil řidičům jedoucím určitou rychlostí projet řadu křižovatek bez zastavení - "zelená vlna". K semaforům na křižovatkách někde přibyla například signalizace pro cyklisty či zvuková signalizace pro nevidomé.

Signály červená pro "stůj" a zelená pro "jeď" jsou mezinárodně srozumitelné, v některých zemích ale mají i svá specifika či vylepšení. Například v Americe na přechodu pro chodce mají místo červené a zelené postavičky pokyn "walk" (jdi) či "don't walk" (nechoď). V kanadském Halifaxu existuje semafor pro barvoslepé řidiče (každá barva je v jiném geometrickém obrazci).

Spíše kuriozitou je pak "feministický semafor" pro chodce ve španělském městě Jaén, na němž mají obě postavičky (zelená i červená) sukni, přičemž za červenou postavou v sukni se "schovává" osoba v kalhotách. Slavnou raritou, která je dnes v Německu suvenýrovým artiklem jako symbol bývalé NDR, je rozverný panáček s kloboukem ze semaforu pro chodce "Ampelmann", jemuž v některých městech v roce 2004 přibyla partnerka "Ampelfrau".



Z původních mechanických semaforů, které pravidelně střídaly barvy bez ohledu na rozdílnou hustotu provozu, se dnes semafor stal zařízením plným výpočetní techniky. Standardem je takové zařízení, které rozpozná množství projíždějících aut a podle intenzity provozu upravuje dobu zelené.

Od roku 2010 vyrábí stále víc takzvaných zpomalovacích, které neřídí křižovatku, ale "trestají" rychle jedoucí řidiče tím, že jim na semaforu padne červená. Ministerstvo dopravy a dopravní policie jejich využívání však příliš nefandí, jejich využití totiž nesouvisí s řízením provozu na křižovatkách, a nemá tudíž oporu v zákoně o silničním provozu.