Mobility management: nejen zelená alternativa

Mobility management či také management mobility je dlouhodobá strategie zaměřená na zefektivnění dopravy a na snížení jejích negativních dopadů. Takovými dopady mohou být dopravní zácpy, bezpečnost, znehodnocování veřejných prostor, hluk nebo emise. Protože mobility management obvykle nepočítá s většími investicemi do infrastruktury, pracuje především s "měkkými" nástroji a opatřeními, mezi které můžeme řadit propagaci nebo osvětu, motivaci firem k zavádění programu a podobně. Vlastní proces mobility managementu je tedy založen na optimalizaci využívání stávající infrastruktury a vozového parku, zkvalitňování dopravních služeb a zlepšování podmínek pro rozvoj šetrných způsobů dopravy, jako jsou chůze, cyklistika či veřejná doprava. Důležitým rysem managementu mobility je jeho zaměření na dopravu jako celek – osobní i nákladní. U nákladní dopravy jsou pak uplatňovány stejné principy, jako u osobní. Pokud možno, co největší snižování počtu nutných jízd s nákladem pomocí logistických center nebo koordinace dodávek a dále používání ekologicky příznivějších vozidel (elektrický pohon, alternativní paliva nebo biopaliva). V některých státech je národní dopravní politikou přímo definovaný závazek firem zpracovávat od určité hranice velikosti takzvané plány podnikové mobility a vytvořit funkci specialisty na podnikovou mobilitu-managera mobility. Mnoho firem zde také management podnikové mobility provádí dobrovolně, protože je považován za výhodný. „Management podnikové mobility je progresivní nástroj, který zahrnuje všechny druhy dopravy, z podniku vycházejících a to včetně služebních cest a cest do zaměstnání,“ vysvětluje Radmila Jordová z Centra dopravního výzkumu, která se problematikou mobility managementu zabývá na mezinárodní úrovni. „Například v Holandsku se praktikuje již více než deset let a dokáže snížit individuální automobilovou dopravu až o 20 procent,“ říká. Cesty do zaměstnání osobním automobilem jsou nejdražší variantou. Zaměstnavatel, který podporuje cyklistickou dopravu, má hned tři velké výhody. Zaměstnanci jezdící do práce na kole jsou méně nemocní, zlepšuje se životní prostředí v okolí firmy a šetří náklady na podniková parkovací místa. Příkladem úspěšného managementu podnikové mobility je podle Jordové firma Lufthansa Basis Hamburg, kdy se pomocí souboru regulačních a motivačních zásad v období 1991-2003 dosáhlo zvýšení počtu dojíždějících na kole ze 400 na 650, počtu uživatelů veřejné dopravy z 360 na 1590 a zvětšení počtu skupin společně užívajících jeden automobil, tedy provozujících carpooling, z 63 na 982. Prokazatelně se statisticky dá dokladovat i snížená nemocnost zaměstnanců.

Nástroje mobility managementu

Základní podmínkou pro implementaci mobility managementu a účinného využívání jeho nástrojů je plán mobility. Ten je třeba pro každou firmu zpracovat na míru. Samotný plán mobility je jedním z nejúčinnějších nástrojů managementu mobility. Jedná se o strategický dokument, vytvořený pro podnik, instituci, školu, nemocnici, region, obec nebo i časově omezenou jednorázovou událost (například veletrh, hudební festival, sportovní akci apod.). Jeho obecným cílem je vyřešení problémů s dopravou (nedostatek parkovacích míst, vysoké náklady na služební cesty, pozdní příchody zaměstnanců kvůli dopravní zácpě, neuspokojivé podmínky pro chodce, cyklisty a uživatele veřejné dopravy). V plánu mobility vytvořeném pro určitý subjekt pak jsou detailně popsány konkrétní cíle, opatření k jejich dosažení, časový harmonogram a zodpovědnost konkrétních osob. Plán mobility se skládá z analytické části (detailně popisující výchozí stav), návrhové části (obsahující cíle a navržená opatření k jejich dosažení), závazné části (harmonogram aktivit, akční plán) a hodnotící části (pravidla pro hodnocení úspěšnosti jednotlivých opatření a způsob aktualizace). Dalším nástrojem mobility managementu je car-sharing. To je služba, která svým zákazníkům umožňuje používat automobil, aniž by jej museli vlastnit. Jde o princip, který se snaží zaplnit mezeru v poptávce po mobilitě mezi veřejnou dopravou a cestování osobními automobily. Základním principem je sdílení jednoho automobilu více osobami, přičemž je možné, aby každá z osob měla ke „svému“ automobilu i vlastní klíče (běžně až 10 uživatelů na jedno vozidlo). Car-sharing v zásadě doplňuje nabídku veřejné dopravy i o možnost užívání osobního automobilu (přístup k car-sharingovému vozidlu se podobá přístupu k MHD, někdy je užívána i společná čipová karta s MHD). Je zajímavou variantou hlavně ve větších městech, kde je zajištěna dobrá obslužnost veřejnou dopravou. Svým členům (jednotlivci, domácnosti i podniky) pak car-sharing nabízí vozidlo za poplatek při každém použití (za ujeté kilometry a dobu poskytnutí). „Významným hlediskem car-sharingu je motivace k rozumnému užívání, vyplývající z ekonomiky provozu. Individuálně vlastněný automobil průběžně spotřebovává náklady, aniž by jezdil. Jsou to například časové platby za pojištění a mýtné, odpis vozidla nebo průběžný pokles jeho hodnoty v čase. Naopak ekonomická úvaha u vozidla užívaného v rámci car-sharingu probíhá ve smyslu „nejezdím, neplatím nic, proto jezdím jen tehdy, když mám k tomu vážný důvod,“ říká Jordová. „Tarifní systém car-sharingu se tím podobá tarifnímu systému ostatních složek veřejné dopravy. Ekonomicky přibližně platí, že vlastní automobil je finančně příznivější až při ujetí 15 000 km a více. V opačném případě je výhodnější užívat automobil v rámci car-sharingu,“ dodává. Existuje také další nástroj, zvaný carpooling. Na první pohled jde o podobný nástroj jako car-sharing, ovšem carpooling se snaží o lepší využívání kapacity osobních automobilů motivací k jejich vyšší obsazenosti. „Osobní automobil obsazený alespoň třemi osobami se v rámci managementu mobility považuje za „ekologický“ dopravní prostředek,“ říká Jordová. Carpooling bývá často zaměňován s car-sharingem, ovšem jde o rozdílné nástroje. Zatímco u car-sharingu je jeden osobní automobil sdílen více řidiči, v carpoolingu vystupují soukromá vozidla, u nichž je snaha nabízet volná místa ke spolujízdě dalším zájemcům o přepravu.

Obecně problematika managementu mobility v České republice není v současné době příliš známá. „Zavádění je obtížné vzhledem k překonávání stereotypů, neznalosti a mýtů,“ říká Michaela Jendeková, mluvčí ministerstva životního prostředí. Se samotným zavedením potom může pomoci například Centrum dopravního výzkumu v Brně. „Plán mobility si každý podnik může vypracovat také například ve spolupráci s obcemi a řešit tak zároveň i soulad s požadavky obyvatel obcí, například vzhledem ke hluku,“ vysvětluje mluvčí. Ministerstvo životního prostředí se také snaží přicházet s různými druhy osvěty v oblasti mobility managementu, a to například pořádáním projektu Evropský týden mobility a Evropský den bez aut nebo vydáváním brožur o snížení emisí či na podporu CNG a podobně. O částečném úspěchu těchto a dalších podobných iniciativ svědčí postupný rozvoj cyklistické dopravy zaměstnanců či rozvážka menších předmětů na kolech. „Například některé pracovníky pošty či policisty můžeme vidět na jízdních kolech,“ uvádí Jendeková. „Prudký rozvoj zaznamenala také elektromobilita na elektrokolech u nás i v zahraničí a také probíhá úspěšný rozvoj kombinované přepravy zboží a organizace práce tak, aby byla co nejvíce využívána železniční doprava. Je také vyučován environmentální způsob řízení motorových vozidel, takzvaný ekodriving, který je plynulejší, bezpečnější a dovede ušetřit 10 až 20 procent nákladů a rizikových emisí i emisí skleníkových plynů,“ dodává.

Hlavní prvky managementu podnikové mobility:

• Systém hospodaření s parkovacími místy (zpoplatňování, regulace počtu)
• Podpora obsazování osobních automobilů více osobami (carpooling)
• Car-Sharing
• Motivace k používání veřejné dopravy (tzv. Job-Ticket)
• Motivace k užívání cyklistické dopravy