Kolohousenka i Škoda PA: Historie obrněných aut naší armády trvá už přes 100 let

Škoda PA potřebovala dva řidiče. Jeden měl na starosti jízdu směrem dopředu, druhý odpovídal za couvání. Prvními obrněné vozy, které se zařadily do výzbroje armády nově vzniklého Československého státu, se staly v roce 1918 dva exempláře vozů Lancia. Přivezli si je do vlasti vojáci československých legií z Itálie. Poté se pohybovaly převážně na Slovensku.

Historii těchto vozů, a také jejich následovníků připomíná ve své expozici Vojenské muzeum na demarkační linii v Rokycanech. Prohlédnout si je můžete v naší fotogalerii.

Právě v Rokycanech je také na informačním panelu popsán zrod prvního obrněného vozu, který v roce 1920 vznikl na území republiky. Šlo o typ Škoda-Fiat 18 BL. Poměrně velký vůz (na délku měl skoro pět a půl metru) dostal dvě věže opatřené těžkými kulomety Maxim. S nimi pak na výšku měřil 265 centimetrů. Poháněl ho čtyřválcový motor Fiat se zdvihovým objemem 5,6 litru a výkonem 38 koní. I vinou pětimilimetrového panceřování, které hmotnost navýšilo na 6,9 tuny byl stroj určený pro pět vojáků schopný vyvinout maximální rychlost pouze 10-15 kilometrů. Mimo silnice byl k ničemu a na běžné silnici se neuměl otočit. Brzdy byly neúčinné a motory se přehřívaly. Velitelé vozy označovali za naprosto nepoužitelné. Osm z vyrobených kusů proto bylo z výzbroje staženo již v roce 1925 a zbývající čtyři v roce 1929.

Krachem skončil také projekt nazvaný Kolohousenka, nebo také KH-60. Pochází z roku 1924 a stojí za ním pražská strojírna Breifeld-Daněk. Nápad to byl zajímavý. Vozidlo poháněné osmilitrovým motorem Hanomag bylo již pohyblivější - na kolech zvládalo rychlost 45 kilometrů v hodině a 18 na pásech. Přitom přehodit systém pohonu trvalo zpočátku 20 minut a po vylepšení jen polovinu tohoto času. Posádku tvořili dva muži - řidič a střelec.

Přesto nakonec zůstalo jen u prototypů. Dva kusy byly nakonec prodány Sovětskému svazu.

Již poměrně zajímavé technické parametry měly obrněné automobily Škoda. Konkrétně se jednalo o typ Škoda PA-II a PA-III. Při práci na prvním z nich konstruktéři vedeni úvahou o špatné manévrovatelnosti předhůdců vymysleli systém, který umožňoval pohon i řízení obou náprav. Mezi nimi se ale muselo přepínat, takže byli zapotřebí dva řidiči. Jeden měl na starosti jízdu směrem dopředu, druhý pak couval. Proto měl za každé situace automobil řízenou přední a poháněnou zadní nápravu. Pohon všech kol možný nebyl.

Na silnici bylo vozidlo schopné díky osmdesátikoňovému motoru (a přes značnou hmotnost 7,36 tuny) jet rychlostí až 70 kilometrů v hodině. Bohužel jejich průchodnost terénem nebyla příliš velká právě kvůli vysoké hmotnosti a nízké světlé výšce.

Devět strojů přesto poměrně spolehlivě sloužilo v Československé armádě 10 let - od roku 1925 do roku 1935. Poté byly Škoda PA-II vyzbrojené čtyřmi těžkými kulomety předány policejním složkám.

Následovníkem byl typ Škoda OA 27 neboli PA-III. Šlo o lehčí, menší, pohyblivější a levnější typ. Standardní výbavou byly dva těžké kulomety a jeden záložní těžký/lehký kulomet. Armáda si objednala 15 kusů a všechny byly dodány v roce 1929. Stroj byl hodnocen jako spolehlivý a nenáročný na údržbu. Však byl také určen hlavně pro pohyb na silnicích rychlostí do 35 kilometrů v hodině. Některé z těchto automobilů se dokonce zapojily do bojů. V létě roku 1938 byly nasazeny do akce při potlačování povstání německého Freikorpsu v pohraničí.

Posledním typem, který si armáda před začátkem druhé světové války objednala od domácích producentů, byla Tatra vzor 30. Po důkladných zkouškách vojáci od kopřivnické továrny koupili v roce 1934 celkem 51 kusů těchto vozů. Auto bylo určeno pro tři muže - velitele, řidiče a střelce a ve výbavě se nacházely tři lehké kulomety.

Na rozdíl od vozů Škoda šlo o lehký dopravní prostředek - jeho hmotnost s pancéřováním 5,5 milimetru byla jen 2,35 tuny. Proto na rozpohybování na rychlost až 60 kilometrů v hodině postačoval jen čtyřválec se zdvihovým objemem válců 1910 cm3. Jeho maximální výkon činil 32 koňských sil.

Jelikož některé z těchto vozů byly umístěny u slovenských jednotek, po vzniku Slovenského státu se zapojily rovněž do útoku na Polsko a Sovětský svaz.