Kdy nás auta začnou brát vážně: už je to tady (6. díl)

Auta už jezdí sama. Bez nás. Zcela legálně a na plný plyn. Už není třeba číst sci-fi knížky. Auta už vážně dokážou to, co dřív byla jen fantazie.

Minule jsme se zastavili u závodů DARPA, tedy u klání automobilů bez řidičů. Automobilů, které se musely v terénu vyznat samy, dokázat překonat překážky a dojet do cíle. Za ty roky, kdy se DARPA jela (dnes jsou na podobném principu takto vyhlašovány soutěže pro další možné válečné stroje, jako jsou bezpilotní letouny apod.), se ukázalo, že i soukromý sektor dokáže pravé divy. Velké univerzity jako líhně skvělých mozků ukázaly americké armádě, kam směřovat, kde jsou slepé koleje a v neposlední řadě, kdo jsou ty největší mozky, o které je třeba se zajímat.
Naštěstí ale spousta z nich zůstala v civilu a pokračovala ve vlastním výzkumu. Například jsme vás upozorňovali na nenápadný Volkswagen. Nejdříve touareg a následně passat variant. Ten se totiž proháněl na soutěži hned několikrát. A pak jezdil i dál. Soutěž už nebyla, ale passat jezdil a testoval. Jeho provoz tak režírovaly univerzity, sponzorovalo třeba IBM, Android a využíval Google. Právě z tohoto auta, které najezdilo tolik kilometrů, se totiž posléze stal známý Googlecar.

Den, kdy nabouralo auto bez řidiče

Proč má Google eminentní zájem na tvorbě auta bez řidiče? Prý je to proto, že Google chce posouvat stále pokrok kupředu. A to nejen v prohlížečích, ale i v dalších oblastech. Pravda ale asi bude trochu posunutá do oblasti marketingu. V současné době je to super reklama a pokud se něco takového opravu vyvine na bázi googlovských map, pak asi bude naprostou pitomostí dělat totéž na bázi čehokoli jiného. Takže příprava autonomního vozu přinese hromady a hromady patentů, které budou drahé a budou svázány s Googlem pupeční šňůrou. A ať je bude chtít využít kdokoli, byť třeba jen kousek, a ne hned pro autonomní auto, bude muset platit a platit a využívat Googlu.

A tak na silnice vyjely první vozy, kde řidiči seděli, hlídali, ale neřídili.

Stalo se tak v Nevadě v květnu roku 2012, když o rok dříve poprvé vydal tento stát povolení pro provoz autonomních vozidel k provozu na pozemních komunikacích. Těch ALE je tam sice dost a dost, zodpovědnost však stále bere na svoje triko Google.
Ještě ten rok se staly dvě nehody. Rozeběhly se po světě fotografie a videa nabouraných Toyot Prius s typickou korunkou senzorů na střeše. A hned se začalo psát o těchto autech, jako o zvláštním druhu vtipu. Kdo bude v reálném provozu za auto zodpovídat? Co se stane když… Podívejte se na ta videa, fotky, vždyť se to může stát!
Skutečností ovšem bylo, že obě nehody se staly vlastně nezaviněně. První auto bylo nabouráno na světlech zezadu, když do něj naboural jiný vůz. Druhá nehoda se stala, když tento vůz byl odpojen od automatu a řídil ho skutečný člověk.

Jak vlastně funguje

Takže je třeba si říci, jak vlastně takový autonomní vůz funguje. Auto spoléhá na několik samostatných okruhů, jejichž informace se dávají následně dohromady. Především je to signál GPS ve spojení s přesnými mapovými podklady. Nastavení odkud a kam v sobě zahrnuje mnoho dílčích průjezdných bodů, mezi nimi se propočítávají mnohé důležité informace – od rychlosti pohybu, přechodů, semaforů…
Tuhle trasu pak musí ohlídat senzory. Ty kolem auta skenují okolí vozu. Hlídají vzdálenosti, překážky, pruhy…
Dalším systémem je laserové zaměřování okolí. Na střeše umístěný klobouček má v sobě jedno z nejdražších měřicích laserových zařízení na světě. Může se rovnat laserovým zaměřovačům bitevních letadel. Tady ovšem nehledá protivníka, ale skenuje okolí a hledá překážky. Představte si, jako by kolem vozu proudily informace o vyhledávání ve vlnách. Je to jako by auto samo ty vlny dělalo. Kruh se někde přeruší a tam je překážka. Pomocí jakýchsi siločar, jejich změn a průniků se následně dokáže vypočítat, jestli je to stojící či jedoucí auto, jestli je to člověk či jiná překážka.

Vývoj jde kupředu

Postupně se autonomní auta zdokonalují. A nemluvíme jen o Google Cars. Auta bez řidičů se prohánějí i po Německu, Anglii, Japonsku. Většinou se jedná o vysokoškolské aktivity spojené s výraznou podporou výrobců, v Japonsku třeba Nissan vyvíjí autonomní vůz vlastními silami a chce ho uvést na trh do roku 2020. Už ho ukázal mnoha světovým novinářům, ale popravdě řečeno – Google je o kousek dál.
Ten už aplikoval svou technologii do mnoha vozidel. V USA tak už nejezdí jen priusy, ale také Lexusy RX400h. Vozidel, která testují, je už hodně.

Minulý měsíc pak Google představil první auto, které dokonce ani nemělo volant a pedály. Malé vajíčko, které bylo jen jakousi mulou testovacích technologií, tak přišlo o jakoukoli možnost ovlivňovat řízení. Tenhle malý krok je ale pro vývoj důležitý. Uvědomte si, co jsme řekli už před několika díly. Auta se už dnes řídí třemi zákony robotiky.

1) Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.
2) Robot musí poslechnout člověka kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním zákonem.
3) Robot se musí chránit před poškozením kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

Ve chvíli, kdy odeberete člověku možnost jakkoli do řízení zasahovat, nastává pro robota (v našem případě auto) jednodušší varianta. Spoléhá se jen na sebe. Tím se mu jeho zákony robotiky výrazně zlehčují. Rozhodování je snazší a ochrana člověka také. Chápete?
Svět tedy směřuje k tomu, aby skutečně stroje měly takovou míru rozhodování a samostatnosti, aby mohly fungovat jako samostatné jednotky. A s takovými si už popovídáme. A nebude to za dlouho. Co na tom, že půjde o auto. Podívejte se na Davida Hasselhoffa a jeho KITTA. Ti si spolu popovídali docela slušně.

Minulé díly:

Kdy nás auta začnou brát vážně: historie autonomních vozidel (5. díl)

Kdy nás auta začnou brát vážně: vzájemná komunikace (4. díl)

Kdy nás auta začnou brát vážně: aktivní radary (3. díl)

Kdy nás auta začnou brát vážně: moderní airbagy (2. díl)

Kdy nás auta začnou brát vážně: elektronické vychytávky (1. díl)