Kdy nás auta začnou brát vážně: historie autonomních vozidel (5. díl)

Přichází den, kdy se začneme v autech vozit. Ne tak, jak dnes. Ale skutečně vozit. Už žádné volanty, žádné pedály. Prostě jen řekneme místo určení a auto nás tam doveze. A ta doba je za dveřmi.

Auta nás už berou vážně. Jak jsme si dokázali v mnoha předchozích dílech, už jsou dnes prakticky svázána třemi zákony robotiky. Svázána, ale ty okovy se uvolňují. Ne proto, aby nám vládla, ale proto, aby dokázala lépe myslet. Lépe se rozhodovat. Rychleji a efektivněji než lidé. A přitom na tyto zákony stále dbala. Aby jim bylo bezpečí a život lidí nad vlastní bezpečí. Aby se o to snažila všemi prostředky, třeba i vlastní existencí. A stačí jen krůček a lidé a auta budou společně na cestě rozmlouvat, budou komunikovat se světem, budou společně trávit čas tak, jak to je dnes obvyklé jen u lidí.

K tomu si ale musí obě strany uvědomovat vlastní existenci, zodpovědnost a také historii. Protože z ní se čerpá budoucnost. Tak se pojďme podívat do historie autonomních vozidel.

Kdy to začalo

Počátek autonomního pohybu bychom mohli hledat někde v pohádkách. Třeba u pověstí o létajících kobercích, které jsou starší než křesťanství.

Možná by si někdo vzpomněl na nákresy Leonarda Da Vinciho a jeho přeprogramovatelných hodin. Jenže ty nikdy nefungovaly, a tak je opět řadíme do série pohádek.

Podívejme se tak do skutečnosti a do historických knih. Jako první autonomní prostředek bychom pak označili vynález Roberta Whiteheada. Ten v roce 1860 vynalezl samonaváděcí torpédo, které automaticky udržovalo kurz i hloubku. Tím se stalo autonomní řízení, kdy lidé nastavili cílové místo a stroj to za ně vykonal, skutečností.

Ačkoli prvními mechanickými dopravními prostředky byly vlak a auto, prvním samostatným strojem pro jejich řízení to bylo letadlo. V roce 1930 se objevil Mechanický Mike, první autopilot s gyroskopem, který umožňoval jak řízení, tak navigaci. Tato myšlenka byla několik desetiletí rozpracovávaná. Samozřejmě, že za války šel vývoj nejvíce kupředu. Asi vrcholem bylo použití automatického gyroskopického naváděcího zařízení ve střelách V2 německé armády.

Po válce se snilo

Hlavně Amerika měla po druhé světové válce chuť snít. Konaly se ohromné výstavy s názvem Futurama, kde se snilo o tom, jaké to bude za dvacet let, za třicet, za sto let… V téhle době se objevily první nápady na neuvěřitelné stroje, jako byl Ford Nucleus – auto s jaderným reaktorem místo motoru. Stejně tak se v rámci General Motors Futurama ukazovaly gigantické modely měst, kde na silnicích byly ukázkově řazené kolony vozidel, protože se řídily samostatně. Svět se řídil jadernou fúzí a nastupující elektronikou. Mezi nápady byly i vozy, které se řídí samy. Bylo to zatím jen snění bez reálného základu…

Aby nezůstalo jen u snění, právě v Americe se objevily první nápady na autonomní vozidla. Jak jsme popisovali v předchozích dílech, systémy byly velmi primitivní. Dálnice byla jakýmsi vodítkem. Auto se zařadilo nad vodič, kterého se drželo. Jet mohlo všude tam, kde byl vodič zadělaný do silnice. Vše bylo kontrolováno magneticky – pozice kabelu vůči vozu i pozice ostatních aut. Padesátá léta ovšem neměla dostatek technologických informací k tomu, aby mohly být tyto testy úspěšné.

Malá odbočka do vesmíru

Ale jak to bývá, pokrok nejde ruku v ruce s mírem. Naopak. Studená válka urychlovala extrémně i vývoj sekundárních oborů, které byly důležité pro zbrojení. Především se jednalo o vesmírný program. Například sovětský Lunochod měl malý problém – musel čekat na příkazy. Když chtěl zatočit, musel čekat na pokyn.

A tak se daly dohromady technické novinky ze světa balistických raket. Zde se totiž v šedesátých letech objevily první naváděcí systémy Polaris pro jaderné střely. Ty dokázaly už vyrovnávat mnoho proměnných. Posléze je napodobili Sověti a vznikl například autonomní naváděcí systém pro sondy Mars 2 a Mars 3. Ten umožňoval podle podmínek změnit dráhu. Bohužel podmínky nebyly tehdejšímu sovětskému kosmickému programu nakloněny a obě sondy přestaly záhy fungovat, patrně kvůli písečné bouři řádící na Marsu.

Zpátky na zem

Pojďme zpátky na zem a hlavně na silnice. To, o čem jsme tady prozatím mluvili, je dost vzdálené autonomním vozidlům. Pojďme se podívat na první autonomní vůz na světě. Opravdový první vůz, který se na silnici pohyboval, byl z Japonska a jednalo se o první autonomní vůz, který se pohyboval po silnicích. Jak vypadal? Vypadal jako krabice na kolečkách s rozhlednou nahoře. Ujel padesát metrů rychlostí 30 km/h. Pak začali experimentovat s instalací do skutečného vozu u Tsukuba Mechanical Engineering. Jak to dopadlo, se nám však nepodařilo zjistit.

Takže pojďme ke skutečnému vozu, který se překvapivě neproháněl v Japonsku ani v USA, ale po německých silnicích. Na univerzitě v Mnichově působil vědec jménem Ernst Dickmanns. Ten nacpal dodávku mercedes výpočetní technikou, která dokázala řídit vůz na německých silnicích. Pokud vás zajímá tahle raná technika, doporučujeme stránky vynálezce, kde vše detailně popisuje: http://www.dyna-vision.de/. V roce 1993 ujel Mercedes SLK s označením VaMP nacpaný elektronikou mnoho tisíc kilometrů po veřejných komunikacích.

Mezitím se ale objevili další pionýři autonomního řízení vozu. Jejich názvy Eureka, PROMETEUS či ARGO dávají tušit, jak moc jim jejich objevitelé věřili.

První hmatatelný důkaz – opět u vojska

V roce 2004 se rozhodla americká armáda prostřednictvím své divize Pokročilého vývoje a výzkumu (Defense Advanced Research Projects Administration = DARPA) uskutečnit neobvyklou soutěž. Nabídli velkou výhru soukromému subjektu za vítězství v závodě autonomních aut. Výhra – jeden milion dolarů. První ročník nedopadl úplně slavně. Nehody, zatoulání a zmatení bylo velmi časté.

Ovšem všechny týmy se poučily a další ročníky už přinesly ne pokrok, ale ohromný skok v autonomních vozidlech. Právem se může ročník 2007 řadit k milníkům autonomních vozidel. Tentokrát se nejezdilo v poušti Mojave, ale byl to městský závod. Vaši pozornost přilákáme na Volkswagen Passat, kombík, který rok předtím vyhrál a teď byl druhý. Stála za ním parta z univerzity ve Stamfordu, Intel, Google… Velmi dobré výsledky nakonec znamenaly, že auto neskončilo po závodě na smetišti, ale stále se vyvíjelo až… O tom ale příště.

Budoucí díly:

Kdy nás auta začnou brát vážně: budoucnost autonomních vozidel (6. díl) - bude zveřejněno 26. 6. 2014

Minulé díly:

Kdy nás auta začnou brát vážně: vzájemná komunikace (4. díl)

Kdy nás auta začnou brát vážně: aktivní radary (3. díl)

Kdy nás auta začnou brát vážně: moderní airbagy (2. díl)

Kdy nás auta začnou brát vážně: elektronické vychytávky (1. díl)