Budou už brzy auta bez řidičů?

Dnešní automobily samy brzdí, udržují rychlost i odstupy a nemají problém upravit i směr jízdy podle vodorovného značení. Jaký je další krok? Autonomní automobily se vynořily v sedmdesátých letech minulého století jako utopie, aby dnes dorazily na silnice jako dech beroucí realita.

Pokud se dnes běžný člověk podívá do seznamu příplatkové výbavy prémiových vozů, jistě se mu z plejády asistentů zatočí hlava. Zatímco ABS i ESP se již stalo standardem nových vozů, na hlídání mrtvého úhlu či asistenta jízdy v pruzích si řidiči stále ještě zvykají. Novinku představuje snaha spojit všechny tyto systémy do jednoho celku a umožnit tak automatické parkování či jízdu v pruhu po dálnici za jiným vozem. Přidáme-li k těmto technologiím i noční vidění a sledování dopravních značek či trasy podle GPS, jistě nás napadne, že zítra se snad už auta budou řídit sama. Takový úsudek je až mrazivě blízko pravdě. Zajímavě si současnou situaci můžeme ilustrovat na zcela základním elektronickém pomocníku každého moderního vozu. Systém ABS byl poprvé sériově uveden firmou BOSCH v automobilu Mercedes-Benz již před 36 lety. Stejná firma očekává zavedení autonomních vozidel do běžného provozu do roku 2025. Jsme tedy na časové ose blíže robotickým řidičům než samočinně přerušovanému brždění.

Pionýři samostatných vozů

S požadavky pro výrobu prvních autonomních vozidel přišla americká armáda již v roce 2004. Účelem projektu bylo omezit ztráty při přepadeních silničních konvojů ve válečných zónách. Za tímto záměrem vypsala agentura pro vývoj zbraní americké armády závod o milion dolarů pro autonomní vozidla. Ročník 2004 nepřinesl sice žádného vítěze, zato trasu následujícího ročníku úspěšně zdolalo hned pět vozů. Upravený Volkswagen Tuareg od Stanfordské univerzity se tak stal prvním moderním autonomním vozem prověřeným v provozu. Byli to právě inženýři ze Stanfordu, kteří zahájili vývoj autonomních vozů pod hlavičkou společnosti Google. Pozadu s vývojem však nezůstávají ani ostatní velké společnosti. Jistý náskok si drží trojice Google, BOSCH a koncern GM. Ostatní jsou však jen krůček za nimi. Byla to především intenzivní mediální kampaň těchto společností, jež zařadila autonomní vozidla mezi hlavní témata současného motorismu. Právě rozšiřující se povědomí široké veřejnosti o této problematice způsobilo větší zájem o nové technologie na poli aut bez řidičů. Velcí automobiloví výrobci se již dnes předhánějí, kdo nabídne zákazníkům nejlepší systém samostatného řízení a každý na to jde po svém. Zatímco Volvo již dlouhou dobu zdokonaluje technologie samočinného parkování v asistenci s bezpečnostními systémy vozidla, německý výrobce BMW se soustředí spíše na efektní průjezdy zatáček bokem. Pozadu nezůstává ani Google s více než půl milionem najetých kilometrů v reálném provozu bez nehod. Snaha doručit zákazníkům požadovaný produkt je již tak daleko, že si svůj autonomní neboli SDC vůz můžete pořídit již dnes. Pokud vlastníte dostatečně velký pozemek, po kterém se chcete prohánět v automatickém voze, pak je řešením Induct Technology Navia. Bohužel velký soukromý pozemek bude alespoň prozatím nepříjemnou podmínkou provozu takového vozu.

Právo neřídit svůj vůz
Jestliže se již chystáte po optimisticky laděném úvodu za nejbližším dealerem technicky vyspělých vozů, pak vás jistě zklame následujících pár vět. Již zmíněná zastaralost práv spolu s velkými otazníky spojenými s pojištěním a odpovědností za nehody způsobí, že se autonomní vozy ještě nějaký čas na naše silnice nepodívají. Odborníci zainteresovaní v praktické uvedení SDC systémů do praxe se tak dělí na dva tábory. Příznivci, především vývojáři a prodejci autonomních vozů, argumentují téměř nulovou nehodovostí takových vozů. Velkým plusem je i optimalizace spotřeby a trasy takového vozu. Odpůrci nové technologie se najdou především v řadách státních institucí a právního sektoru. Stále totiž zůstávají nevyřešeny dvě velké otázky provozu počítačem řízených automobilů. První otázkou je bezpečnost palubních systémů. Každý systém připojený k internetu nebo jen k síti s jinými systémy je automaticky vystaven útokům a pokusům o neoprávněný přístup. Otázka zabezpečení je natolik aktuální, že probíhá důkladné přezkoumání současné generace hybridních vozů. Jak ukázaly testy bezpečnostních poradců, není natolik komplikované ovládnout brzdnou soustavu, klimatizační jednotku či elektrický posilovač řízení. Pokud k současné automobilové technologii přidáte mozek robotického řidiče, problém se jen prohloubí. Budoucí autonomní provoz se bude zcela jistě opírat o bezdrátovou virtuální síť mezi jednotlivými vozy. Zabezpečení je už z principu vždy o krok pozadu za útočníky, jelikož jeho vývoj na útoky teprve reaguje. Může se tak stát, že v budoucnosti bude antivirový program bránit životy cestujících. S první otázkou souvisí i druhá. Jaký bude právní postup při nehodě autonomního vozidla? Záležet bude samozřejmě na budoucí legislativě, ale už jen z morálního hlediska je tato otázka zajímavá. Jestliže někdo cizí neoprávněně ovládne vůz na dálku, může způsobit závažnou dopravní nehodu se škodami na životech i majetku. Důkladný hacker jistě stopy po útoku důsledně zahladí. Kdo tedy bude zodpovědný za havárii? Bude to výrobce, nebo dodavatel softwaru?

Co v tom autě tiká?
Ačkoliv je automatická silniční doprava stále jen hudbou, i když nepříliš vzdálené budoucnosti, problémy technické jsou již z velké části vyřešeny, otestovány a ověřeny. Jak tedy takové robotické auto vůbec funguje? Automobilky nejčastěji ke stavbě autonomního vozu používají svůj vlastní elektromobil či hybridní vůz. Důvod je celkem prostý. Všechny pomocné systémy v těchto vozech jsou přímo napojeny na palubní počítač a všechny posilovače fungují na elektronickém principu. Centrální počítač tak může automobilu bez dodatečných úprav přímo ovládat převodovku, okamžitý výkon, brzdnou soustavu i řízení. Není nutné dodatečně montovat ovládací elektromotory. Další výhodou je palubní elektrická síť přímo dimenzovaná pro nasazení výkonných počítačů. Když už víme, jak je automobil ovládán, zaměříme se na způsob, jakým robotický řidič sleduje okolí. Konkrétní přístup je u každého výrobce různý, v principu jsou si však podobné. Základem je výkonný palubní počítač, který je schopný získaná data zpracovávat v reálném čase. Informace poskytuje nespočet různých čidel. Primární data poskytuje lokátor GPS. Ten udává aktuální polohu, hrubou rychlost a plánovanou trasu vozidla spolu s některými dopravními informacemi. Jestliže byly doteď radary výsadou jen těch nejdražších vozů, pak u autonomních se stanou naprostou nezbytností. Spolu se systémy LIDAR, tedy laserovými optickými senzory, poskytnou vozu detailní trojrozměrný obraz jeho okolí. Pro úplnou představu přidejme ještě kamery sledující bezprostřední okolí vozu ve vysokém rozlišení a pár gyroskopických, případně gravitačních čidel. Tím budeme mít hrubý výčet toho, co nyní tvoří oči a uši autonomního vozidla.

Budoucnost až pozítří
Chceme-li shrnout problematiku počítačem řízených vozidel, budeme vždy vyvažovat klady odpovídajícími zápory. Na jednu stranu je možné zlevnit a více zabezpečit silniční dopravu, na druhou stranu vystavujeme řidiče jiným rizikům a značným nákladům spojeným s novou technologií. Pro firemní zákazníky je autonomní flotila mnohem lákavější možností, než je jediný automatický vůz pro soukromníka. Zavedení nového způsobu dopravy by mohlo způsobit revoluci v rozvážkové službě a hromadné dopravě. Kámen na kameni nezůstane ani v taxi službě.
Vysoká cena spolu s právními riziky bude zpočátku přát pouze vyloženým nadšencům a propagátorům, ale tak kdysi celý automobilismus začínal a není to tak dávno, co i elektromobily byly pouze výsadou podivínů. Nástup automatizovaného silničního provozu, nebo alespoň jeho prvních vlaštovek, je tak otázkou nejvýše dvaceti let.