Citroën 5CV: z citrónu se stal jetelíček. Auto pro ženy předběhlo svou dobu

Někdy nově vyrobená auta dostanou přezdívku podle nějakého specifického dílu nebo tvaru, která se pak promítne do jejich oficiálního označení. Jedním z takových případů je Citroën 5CV. Před 100 lety francouzská automobilka začala výrobu třímístného vozu s dvěma sedadly vpředu a jedním umístěným uprostřed vzadu. Podle tvaru rozmístění sedaček se mu začalo říkat jetelíček nebo trojlístek, francouzsky Tréfle.

• Typ C, vůz řízený mladou ženou
  
• Jetelíček přišel do výroby v roce 1924
  
• Řidič musel předvídat
  
• Cesta kolem Austrálie
  
• Auto, které nedalo Renaultovi spát

Vlastně se původně jednalo o Citroën typ C, což byl lehký automobil vyráběný ve Francii v letech 1922 až 1926. Ve své domovině byl znám jako Citroën 5HP nebo jen 5CV.

Označení CV je sice původně zkratka pro výraz Cheval Vapeur, tedy koňská síla, kterou předchozí označení 5HP (Horse Power) představovalo, nicméně toto značení ve Francii u automobilů slouží k označování koně daňového, tedy Cheval fiscal. Hodnota 5CV také značí objem válců mezi 350 a 500 kubickými centimetry.

Jednalo se o druhý model, který navrhl zakladatel automobilky André Citroën (1878–1935), a současně o první sériově vyráběný vůz. Celkem bylo vyrobeno téměř 83 000 kusů.

Typ C byl následovníkem Typu A (10HP) z června 1919, který v červnu 1921 nahradil Typ B2. Citroën 5CV byl představen na pařížském salonu v roce 1921.

První auta se dodávala ve světle žluté, přesněji grapefruitové barvě, proto dostala přezdívku „Malý citron“ (Petite citron). Kvůli zkosenému zadku vozu se „céčkům“ přezdívalo také „Slepičí prdelka“ (Cul de poule). Další přezdívkou byl pro pozdější modely vozu „Jetelíček“ (Tréfle). Tato přezdívka odkazovala na tvar verze se třemi sedadly.

Typ C byl první vůz značky Citroën, jenž vstoupil do sektoru malých automobilů, který poté ovládly značky Peugeot a Renault. Přes podobnost s typem A od návrháře Julese Salomona, byl typ C ve skutečnosti dílem inženýra Edmonda Moyeta, který několik měsíců předtím navrhl a sestrojil velmi podobné vozidlo, nazvané Amilcar CC, pro francouzského výrobce Amilcar.

Novátorskou myšlenkou Andrého Citroëna bylo nabídnout typ C ženám, což bylo v té době velmi neobvyklé. Všechny reklamní tiskoviny proto představovaly vůz řízený mladou ženou.

Typ C předběhl svou konkurenci. Měl diferenciál a elektrický startér, díky čemuž ho automobilka mohla v reklamě uvádět jako snadno ovladatelný vůz, právě vhodný i pro ženy. Na jeho hmotnosti 543 kilogramů se podílely zejména motor, převodovka a zadní náprava. Maximální rychlost, kterou dokázal vyvinout, činila 60 kilometrů v hodině, při spotřebě 5 litrů na 100 kilometrů.

Od typu C se datuje spojení automobilky Citroën s masovým automobilismem. Přispěla k tomu také skutečnost, že se typ C dal zakoupit i na úvěr, což byla v té době novinka. Umožnila to spotřebitelská úvěrová společnost, prozíravě založená Andrém Citroënem.

Po počátečním pomalém startu v roce 1922 přišel úspěch, a to takový, že od roku 1924 představoval typ C téměř polovinu veškerých prodejů Citroënu. Stal se také prvním evropským lidovým vozem. Prodejní cena dvoumístné verze torpédo v roce 1922 činila 8 500 franků, což bylo asi 60 procent ceny typu A, který vyšel na 13 900 franků.

Dvoumístná verze torpédo – aerodynamická karoserie se sklápěcí nebo snímatelnou střechou – přišla do výroby v květnu 1922. Následujícího roku se objevila i jako luxusnější kabriolet.



V roce 1924, tedy před 100 lety, byla představena třímístná varianta torpéda, zpočátku se „skládacím“ sedadlem, která byla později nahrazena pohodlnější verzí se dvěma sedadly vpředu a jedním vzadu. Právě té se podle tvaru rozmístění sedaček, dvě vpředu a jedna vzadu uprostřed, přezdívalo „Jetelíček“ nebo „Trojlístek“. Francouzština užívá pro oba výrazy jedno slovo, a sice Tréfle.

Umístění třetího sedadla vzadu uprostřed mělo za následek, že nohy cestujícího byly mezi předními sedadly. „To bylo považováno za velmi módní během dvacátých let. Tento model zvýšil prodej 5CV a automobilka brzy produkoval 250 vozů denně. Prodej Tréfle přesáhl 10 000 kusů ročně až do ukončení výroby v květnu 1926,“ píše se na portálu Lane Motor Museum, který má podtitul Unikátní auta od A do Z.

Podvozek vozu vyráběla továrna v Levallois-Perret a celý automobil se kompletoval v závodě v Javelu. Pro francouzský trh se vyráběly vozy s klasickým uspořádáním pro jízdu po pravé straně, pro Velkou Británii, země Commonwealthu, Švédsko, Argentinu a Austrálii pak modifikace s řízením na opačné straně. Karoserie měla dřevěný rám, k němuž byly přibity plechové pláty. Typ C byl posledním citroënem s touto smíšenou konstrukcí. Vůz měl pouze jedny dveře, a to na straně spolujezdce.

Přední kola neměla brzdy. Zvláštností byla převodová brzda, která se ovládala pomocí nožního pedálu, brzdy na zadních kolech potom pomocí páky ruční brzdy. Brzdění nebylo silnou stránkou tohoto automobilu. Řidič musel předvídat a vyvažovat účinek obou brzdových systémů, aby nedošlo ke zlomení zadní osy. Proto se vozy často upravovaly sdružením převodové brzdy se zadními brzdami. Tato úprava se od roku 1926 začala potom nabízet v běžné výbavě.



Vůz Citroën Typ C byl ve srovnání s konkurencí velmi spolehlivý a hospodárný. Byl to sice malý, ale velmi robustní vůz, o čemž svědčí pětiměsíční, 17 000 kilometrů dlouhá cesta kolem Austrálie, kterou s ojetým torpédem z roku 1922 pojmenovaným „Bubsy“ vykonali v roce 1925 evangelista Nevill Westwood a student Greg Davies.

Navzdory extrémním podmínkám neměla „Bubsy“ po celou dobu jízdy žádný problém s motorem. O jejich expedici se píše na australském portálu Classic Rally.

Jenže… Přestože to byl úspěšný vůz, nebyl dostatečně ziskový, a tak se v rámci příprav na zavedení nového typu B14 s celokovovou karoserií majitel automobilky André Citroën, navzdory všeobecnému mínění, rozhodl ukončit v květnu 1926 jeho výrobu. Uvažovalo se i o celokovové verzi s názvem C4, avšak vzhledem k neúměrným nákladům automobilka od této myšlenky nakonec upustila.

Legendární konstruktér Louis Renault prý o Citroënu 5CV prohlásil, že to bylo auto, které mu bránilo usnout.

Pierre Dumont v knize Quai de Javel, Quai Andre Citroen (EPA,1973) napsal: „Citroën 5CV jel rychlostí 60 kilometrů v hodině, což byla rychlost, kterou jsi dokázal udržet donekonečna, a byl neuvěřitelně robustní. Velký úspěch, a to jak pro jeho kvality a eleganci, tak i jeho cenu.“



Dnes je Citroën 5CV typickým veteránem z 20. let minulého století. Jeho obliba vychází ze skutečnosti, že se dá i dnes velmi snadno sestavit z dobových dílů a repasí.

Z oněch téměř 83 000 vyrobených automobilů Citroënu typ C, byly mnohé přestavěny na traktory nebo užitková vozidla. Podle odhadů se do dnešních časů dochovalo asi 3 000 vozů tohoto typu, což jsou 4 procenta z celkové produkce.

Je více než jasné, že takový unikátní automobil, jakým Citroën 5CV Tréfle bezesporu je, nemohl uniknout výrobců modelů, ať už těm, co vyrábí plastikové stavebnice nebo těm, jejichž produkcí jsou sběratelské modely.

Plastikovou stavebnici Citroënu 5CV Tréfle vyrábí, jak jinak, než francouzská firma Heller, a to v měřítku 1:24.

Sběratelský zkompletovaný model v měřítku 1:43 je například v produkci od Heco-Modeles v podobě nepříliš vzhledného hranatého vozu taxi nebo v klasické podobě od Universal Hobbies.