Ženy nejsou horší řidičky, jen si nevěří, říká koučka Zuzana Bucifalová

Díky projektu Ženy za volantem se „rozjezdily“ i dámy, které se volantu bály jako čert kříže. Podle zkušené koučky Zuzany není žádný případ ztracený. Dotyčná musí jen chtít. Nemá smysl si lhát do kapsy – ženy řídí jinak než muži. Přestože způsobí méně vážných dopravních nehod a jejich jízda je tedy v konečném důsledku bezpečnější, mají sklony k roztržitosti a také zmatkování, zejména když se cítí pod tlakem. Více se nechají ovlivnit psychickým rozpoložením a prožitými zkušenostmi, do hry navíc vstupuje nejistota plynoucí z nízkého řidičského sebevědomí. Se všemi bloky a potížemi pomáhají ženám zkušené instruktorky z projektu Ženy za volantem. Někdy stačí pár dobrých rad a povzbuzení, jindy vstupuje do hry i psychoterapie, na každý pád však tyto dámy dokázaly i v těch nejvyděšenějších řidičkách opět probudit radost z jízdy.

Projekt jako Ženy za volantem je u nás poměrně výjimečný. Jaká myšlenka za ním stojí?
Myšlenka se vyvinula postupně z toho, čemu se dříve věnovala moje kolegyňka Klára z Brna. To ona totiž projekt založila. Dlouhá léta se účastnila automobilových závodů, v pozici manažerky i řidičky. Věděla, že závodník vždy musí klást velký důraz na techniku a bezpečnost jízdy, zároveň ale pokud chce být nejlepší, musí být nejrychlejší. Klára těmto jezdcům pomáhala posouvat se dál, zdokonalovat techniku a řidičské schopnosti, umět se sžívat s autem, brzdit, řadit, pracovat s volantem, hledat správnou stopu, celkově používat správnou techniku jízdy. To vše vede ke zdokonalování řidičských reakcí v provozu.

A proč to zaměření ryze na ženy?
Muži v běžném provozu žádné naše rady nepotřebují, všechno umí a znají a jsou nejlepší. (smích) Ženy naopak umí přiznat nedostatky a chtějí na sobě pracovat. A tak se Klára rozhodla, že chce pomáhat zejména jim.

Jaké ženy se na vás nejčastěji obracejí?
Většinou se na nás obracejí ty, které nechtějí být na nikom závislé a potřebují se v řízení osamostatnit. Ženy, které potřebují řídit z pracovních důvodů a také ty, které potřebují řídit kvůli dětem - aby je byly schopné odvézt do školky nebo za jejich koníčky. Dále jsou tu ženy, které chtějí dokázat nejen sobě, ale i mužům, že to zvládnou i bez nich. A nakonec takové, které se potřebují jen zdokonalit v určitých dovednostech, jako je řízení v hustém provozu nebo parkování.

Jaké metody koučování používáte? Jak vlastně taková lekce vypadá?
Nejprve s klientkou proběhne zkušební jízda - na základě té zjistíme, jak na tom klientka je. Poté jí vypracujeme individuální tréninkový plán, který zahrnuje praktické i teoretické hodiny, a následuje trénink. Dokážeme se - musíme se - do klientky vcítit a psychicky ji podpořit, to je obzvlášť důležité.

Spolupracujete i s psychoterapeutkou. V čem taková spolupráce spočívá a jak klientkám pomáhá?
Terapeutku doporučujeme v případech, když máme podezření na vážnější psychický blok, například po autonehodě, nebo se klientka dlouho neposouvá. Terapeutka jí pomůže postupně najít příčinu problému. V některých případech nemusí ani souviset s řízením auta.



Vzpomenete si na nějakou klientku, které váš koučink změnil život?
Ano. Měla jsem jednu úžasnou a snaživou klientku, která měla autonehodu a po ní už řídit nikdy nechtěla. Okolnosti ji ale donutily znovu sednout do auta a překonat strach. Společně jsme to zvládly a ona si teď řízení užívá. To že měla v sobě silnou motivaci, jí hodně pomohlo.

Vzpomenete si na nějaký obzvlášť obtížný případ? A povedlo se ho vyřešit?
Kolegyňka Klára měla dva takové obtížnější případy. První byla paní po hodně závažné dopravní nehodě, která nechtěla sednout ani na místo spolujezdce, natož za volant. Dopadlo to tak, že teď jezdí ráda a s chutí kdykoliv a kamkoliv, dokonce se účastní amatérských závodů. Druhým případem byla slečna, která se tak bála, že první hodinu si do auta ani nesedly a chodily jen kolem něj. Teď hravě zvládá střed města i dálnici. U těchto případů bychom rády vyzdvihly velký kus práce naší terapeutky, protože bez ní by to asi nešlo. Nebo bychom to my koučky měly o dost těžší. I velmi těžké případy lze vyřešit prakticky vždy, klientka jen musí chtít a být ochotna udělat vše, co jí „naordinujeme".

Existují podle vás rozdíly mezi mužským a ženským stylem řízení?
Určitě ano. Ve většině případů ženy tolik zbytečně neriskují, méně se ženou do nebezpečných situací, nemají potřebu řešit svoje ego. Je jim jedno, jestli je někdo předjede nebo chvilku pojedou za autem, které jede pomalu. Častěji dodržují pravidla silničního provozu. Podle statistik způsobují spíše drobnější nehody. Jsou rozvážnější a mívají větší pud sebezáchovy. Samozřejmě ale nelze házet způsob řízení všech žen do jednoho pytle a způsob řízení všech mužů do pytle druhého.

Jaké jsou typicky ženské chyby?
Jak jsem řekla před chvílí. Ženy jsou více ovlivněné svou psychikou. Jsou citlivější, nervóznější. Z toho pak vyplývá jejich nerozhodnost a pomalejší reakce. Ostatní řidiči na ně tlačí, gestikulací, problikáváním, troubením a vyžadují od nich rychlejší řidičské akce. Ženy se tímto tlakem nechají rozhodit a často pak chybují. Ženské slabiny jsou dle mých zkušeností hlavně v nedodržování bezpečných vzdáleností - ve většině případů nechávají vzdálenost příliš velkou -, nedání přednosti v jízdě nebo jízda v protisměru. Mají jiné prostorové vnímání, snadněji se nechají rozptýlit děním kolem sebe, lidmi nebo zvířaty, a pak se nevěnují provozu. Dostávají se do nebezpečných situací třeba i tím, že raději projedou v kopci křižovatku, než aby musely zastavit a znovu se rozjíždět.

V čem jsou naopak ženy za volantem od přírody "lepší"?
Jak jsem říkala před chvílí, nejdou do rizika, neženou se do nebezpečných situací.

Čím si vysvětlujete, že mají řidičky nízké sebevědomí?
Příčiny nízkého sebevědomí jsou různé. Může vzniknout v dětství, kdy dítě vidí postoje rodičů k řízení nebo jak za volantem neustále nadávají na ostatní řidiče. Často pochází od partnerů, kteří je psychicky shazují nebo nepodporují, stejně tak ostatní nejbližší rodina, přátelé...

Může být prvotní příčina už v přístupu instruktorů autoškoly?
Ano, může. Stačí jedna nemístná poznámka, a žena si to pamatuje celý život. Spousta mých klientek měla nepříjemné zážitky z autoškoly. Buď jízlivé poznámky, nepříjemné dotyky nebo seřvání za chyby. Jeden obzvláště nepochopitelný případ byl dokonce i švihání přes prsty.

Jak mohou řidičkám pomoci jejich partneři? Co byste jim poradila?
Partnerům bych poradila, aby byly na své partnerky příjemní a v řízení je podporovali. Ženy stres lépe zvládají, když se mají o koho opřít a mohou se o něm s partnerem-zkušeným řidičem pobavit. Chápu, že jsou ženské řidičské manévry pro muže často nepochopitelné, ale ženy to prostě mají jinak. Nevyrůstaly od malička s auty. Kolečka a pohony je prostě nezajímaly nebo jen minimálně. Pro většinu žen je auto jen nutností a povinností se někam dopravit, proto k němu takto přistupují.

Jak jste se k sebejistotě za volantem propracovala vy osobně?
Po autoškole jsem si půjčovala auto od taťky, pak od bráchů. Vždycky jsem chtěla řídit, když se někam jelo. Bavilo mě to. Pak jsem si pořídila vlastní auto a jezdila a jezdila. Každý řidič udělá někdy nějakou chybu. Hlavní je se za tu chybu psychicky nebičovat. Důležité je se z ní poučit a pak tu chybu neudělat.

Jaká jste řidička?
Vzhledem k tomu, že vozím děti, tak si myslím, že jsem klidná řidička a zbytečně se nikam nevrhám. (smích)

Co vás na silnici dokáže nejvíc naštvat?
Naštvat mě dokáží bezohlední řidiči. Například předjíždějí do zatáčky a je jim jedno, že naproti nim jede třeba rodina s dětmi. Když jdou lidi po silnici, tak ani nepřibrzdí, protože by ztratili pár vteřin času. Jako chodce mě mockrát míjelo auto na desítky centimetrů. Dále řidiči, kteří neodhadnou zatáčku a vjíždějí do protisměru, hlavně že jedou rychle. Řidiči, kterým blikající výstražná světla na železničním přejezdu nic neříkají. Člověk prostě musí být stále ve střehu a nespoléhat na to, že ten druhý ho vidí.