Smyky, slalom i losí test: Řidičky pilovaly své umění v Mostě

Čerstvé majitelky řidičáku i zkušené jezdkyně si vyzkoušely krizové situace, které mohou na silnici potkat každého. Školu smyku určenou pouze pro ženy uspořádala značka Suzuki. Ke zvládání krajních situací v autoškolách většinou přičichneme jen teoreticky. Pak už je na nás, jestli budeme jezdit a doufat, že růženec pověšený na zpětném zrcátku zafunguje, nebo budeme své dovednosti dále prohlubovat, třeba se přihlásíme do školy smyku. Druhou možnost nabídla automobilka Suzuki majitelkám vozů této značky v podobě prvního ročníku kurzu bezpečné jízdy s názvem Suzuki Superřidička na polygonu v Mostě. Celkem se zde sešla téměř stovka účastnic, rozdělená na dopolední a odpolední skupinu, nejstarší dámě bylo 78 let, nejmladší osmnáctiletá měla řidičák ještě teplý z tiskárny, a přijely ze všech koutů republiky od Karlových Varů až po Ostravu. Stejně petré bylo i složení vozů Suzuki, mezi nimiž nechyběl snad žádný model posledních dvou desetiletí, i když nejhojněji reprezentovala samozřejmě u nás nejprodávanější Vitara. Autorka tohoto článku se nenápadně vmísila do dopolední skupinky s modelem Suzuki S-Cross.

Po úvodní kávě začínáme trochou teorie. Není od věci si připomenout, že více než tunové auto řítící se nemalou rychlostí je s vozovkou v kontaktu jen ve čtyřech bodech, které nejsou větší než dlaň. Takže je opravdu dobré vědět, čím vším můžeme tyto čtyři body přimět k co nejlepšímu fungování. Začíná to už správným sezením (tedy nikoli ležením) za volantem. Když naplno sešlápnu brzdu, koleno by pořád nemělo být úplně propnuté, tak budu mít v noze při brzdění nejvíc síly. Volant pak držím mírně pokrčenýma rukama v pozici tři čtvrtě na tři. Za deset minut dvě, jak si někteří pamatují z dřívějška, se už dnes nedoporučuje kvůli airbagu ve volantu – ruce mu překážejí v cestě, takže poletí pomaleji a navíc je cestou poláme. Když je všechno optimálně nastaveno, dá řidičův reakční čas dohromady s technickou prodlevou brzdového systému zhruba jednu vteřinu (údaj se může podle různých zdrojů lišit). Tak dlouho trvá, než v případě náhlé potřeby vůbec začnete brzdit. V padesátikilometrové rychlosti to znamená čtrnáct metrů jízdy. K délce následné brzdné dráhy má co říct stav pneumatik, hmotnost auta, povrch vozovky a v hlavně rychlost. Na suché silnici zastavíte zhruba na čtrnácti metrech, celková dráha zastavení je tedy osmadvacet metrů. Situace se ovšem dost dramaticky mění, když místo padesátky jedete třeba osmdesátkou. Celková dráha zastavení pak bude padesát sedm metrů. 

V hlavě mi ještě šrotuje logika dvojnásobné brzdné dráhy, k níž vůbec nebylo třeba dvojnásobné rychlosti (připouštím, že fyzika nikdy nebyla moje superschopnost) a už si to všechno jdeme vyzkoušet v praxi. V prvním kole to bude právě krizové brzdění. Nevěřili byste, kolik lidí se rozpakuje na to pořádně dupnout. Jenže může jít o život a pedál je na to stavěný. Rozjíždíme se na předepsanou rychlost, na povel zašlapáváme brzdu, majitelky manuálu rovnou i spojku. Nechceme totiž, aby se celý systém vypnul a přestal fungovat například právě posilovač brzd nebo řízení. Do vysílačky nám instruktor hlásí nájezdovou rychlost, rychlost po 25 metrech a celkovou brzdnou dráhu. Dozvídám se tak, že se mi při nájezdu podařilo přesně trefit šedesátku, po pětadvaceti metrech jedu 48 a celková brzdná dráha činila 48 metrů. Všechno to zkoušíme znovu a znovu, vyšší rychlostí, na kluzné ploše i na mokré vozovce. Instruktor nás hubuje za rozpačité brzdění, příliš křečovité svírání volantu, ale i nedodržení nájezdové rychlosti, které nám neumožní situaci dostatečně vyzkoušet. Nakonec už brzdíme všechny ostošest, autům drsné zacházení očividně nedělá problém. 

Na dalším stanovišti nás čeká kopec dolů zakončený zatáčkou o 180 stupňů neboli vracákem. A aby byla legrace, část povrchu tvoří kluzná plocha. Bude se trénovat smyk přední nápravy, zvaný také smyk nedotáčivý, tedy situace, kdy auto místo zatáčení jede po tečně ze zatáčky ven. Příčinou je obvykle přehnaná nájezdová rychlost nebo nečekané podmínky na vozovce, typicky třeba náledí. Instrukce jsou následující: volant držet ve směru jízdy, sundat nohu z plynu a sešlápnout spojku, mírně dobržďovat, po získání adheze se zase rozjet. Tady už se některým účastnicím do vyšších nájezdových rychlostí moc nechce, ale skutečně se není čeho bát. Úniková zóna je dostatečně velká a bezpečná, jak jsem si ověřila na vlastní Suzuki. 

Na rozdíl od smyku nedotáčivého, který vyžaduje celkem instinktivní reakci – držel volant ve směru jízd a brzdit –, je smyk přetáčivý o dost záludnější. Brzdění je při něm naopak velmi nežádoucí a volantem musíte točit na opačnou stranu, než se točí auto, ale zase ne moc, jen tak přiměřeně. Na smyk zadní nápravy jsou náchylná hlavně auta se zadním náhonem, kterých už dnes mnoho nejezdí, nevyhýbá se ale ani těm ostatním. Potkat vás může, třeba když v zatáčce na kluzkém povrchu uberete plyn a zadní kola se odlehčí. Nasimulovat přetáčivý smyk není zas tak jednoduché, takže přichází ke slovu technika. Speciální kyvná deska při průjezdu cukne zadní polovinou auta a boj s volantem na kluzné ploše může začít. Někdo zůstane bezradně stát, kam ho deska odmrštila, někdo se roztočí jako čamrda, někdo si jen zatancuje, ale odjede se ctí. Tahle nepříjemnost by věšině z nás zatopila nejvíc.

Oddechové kolo si dáváme na slalomovém hřišti. Na dráze mezi kužely nám instruktor ukazuje, že lecjaké zatáčení zvládneme bez ručkování na volantu a budeme tak mít lepší přehled o tom, kterým směrem nám právě míří kola. Neunikneme ani podélnému parkování, které nám lstiví instruktoři schválně nachystali mírně do obloučku. 

Poslední disciplínou je takzvaný losí test neboli rychlý vyhýbací manévr. „Představte si, že vám do silnice vběhne dítě. Chcete se rychle vyhnout a zase se rychle vrátit do svého jízdního pruhu.” Při rychlém vyhýbání není radno šlapat na brzdu, neboť přední kola potřebujeme na precizní zatáčení. Pokud od nich budeme zároveň vyžadovat brzdění, nejenže zatáčení nebude precizní, ale odlehčí se záď auta a můžeme nad ním ztratit kontrolu. Opět si manévr zkoušíme s různou nájezdovou rychlostí a nechci páchnout sebechválou, ale musím říct, že tohle naší skupince docela šlo.

Po obědě a krátké přestávce došlo k přeskupení a kolona Vitar, S-Crossů a několika Ignisů se odebrala do nedalekého areálu plného kopečků, travnatých plácků a nezpevněných cest. Poslední bod programu tvoří jízda terénem. Některé dámy si prohlížejí okolí dost skepticky, zejména když se rozšířila zpráva, že pro jízdu na polygonu nejsou auta pojištěná. Na okamžik zavládla nejistá atmosféra. Nejprve jsme všechny absolvovaly jízdu v instruktorských vozech pouze jako pasažérky. Zejména boční náklony, prudké výjezdy a sjezdy působí dramaticky, zdá se však, že pomalá a opatrná jízda je dostatečnou prevencí karambolu. První odvážlivkyně s instruktorem na sedadle spolujezdce vyrážejí na trať, po chvíli si troufnou dokonce i řidičky malinkých Ignisů s předním náhonem – a zvládnou to! Za chvíli už dámy jezdí samy pouze s vysílačkou a přála bych vám vidět jejich tváře při návratu. Právě objevily, že jejich auto dokáže věci, na které by se do té chvíle neodvážily ani pomyslet. Nejen že žádná z nás neskončila na střeše, jak jsme původně vtipkovaly, ale všechna auta nakonec odjížděla bez jediného škrábnutí.


„Přijela jsem s obavami, odjížděla s nadšením,” napsala po akci jedna z účastnic na facebookový profil Suzuki. Mám dojem, že tenhle výrok mluví z duše většině přítomných žen. K nadšení bych určitě přidala i pevnější sebevědomí, kterého se nám za volantem často nedostává. Pokud dostanete možnost se podobné školy smyku zúčastnit, určitě ji využijte!