Na srazech jsem často jediná holka, říká ředitelka Světa škodovek

V muzeu se stará o všechno - od jednání s úřady přes recepci až po opravu vodovodu. Blanka Kunčarová, ještě před pár lety projekťačka v médiích, dnes vládne pevnou rukou malému automobilovému království. Proč zrovna muzeum škodovek? Čí to byl nápad?

Mého muže. Poznali jsme se kdysi v Seznamu, odkud jsem pak kvůli našemu vztahu odešla. Pro klid zbraní to bylo lepší. Chvilku jsem byla doma, pak ve Slevomatu, v Mafře… V muzeu jsem vlastně skončila shodou okolností. 

Myšlenka sbírat auta je ale určitě starší než rok, co existuje muzeum.

Kluci – můj muž Pavel a jeho kamarád Tomáš (sběratel závodních škodovek Tomáš Hervert a jeden s šéfů Seznam.cz Pavel Zima, pozn. aut.) – auta sbírají asi dvacet let. Vždycky jsme měli někde pronajatou halu, půlka aut byla tam, druhá půlka rozptýlená různě po republice. O tom, že je musíme shromáždit na jednom místě, jsme se intenzivně bavili už tak pět šest let.

Jak jste našli to pravé místo? 

My jsme z Chuchle a náš společník z Říčan, takže jsme hledali něco zhruba na půl cesty. Původně jsme chtěli pozemek, ale tou dobou o ně byla velká nouze. 

Nakonec jste koupili bývalý výrobní areál Jawy…

Dlouho jsme ho obcházeli, už byl v nabídce asi dva roky. Pak jednou kluci řekli: není zbytí, jedeme se na něj podívat. Objekt je zajímavý tím, že hala má celou konstrukci postavenou jen na dvou sloupech. Není sice památkově chráněný, ale už je zapsán v soupisu staveb jako unikátní. Navíc má zajímavou historii. Zjistili, že areál postavil už za války pan Jindřich Kraucher, prvorepublikový závodník, který si stavěl vlastní auta. Čím víc jsme o areálu zjišťovali, tím větší to byla láska.  

Muzeum jste otevřeli loni v létě. Jak dlouho vám trvalo dát ho dohromady. 

Dva a půl roku. Předtím tu nějakou dobu fungovala obráběčská dílna a pak koupelnové studio. Tady, kde sedíme, byly kóje s koupelnami. Původně jsme měli v úmyslu s obchodem pokračovat, nějakou dobu jsme sem dokonce jezdili, abychom se o koupelnách všechno naučili.  Plán byl takový, že byznys bude dotovat stavbu. Jenže pak jsme viděli účetnictví a zjistili, že studio nevydělává vůbec nic. Koupelny jsme tedy zabalili. 

Rekonstrukce starých domů většinou přinese nejedno překvapení. Jak to bylo u vás?

Když se začalo stavět a vyklízet, ukázalo se, že sádrokarton leckde schovává propadané stropy. Původně jsme nechtěli dělat novou střechu hned, ale pak přišel covid a řekli jsme si, že aspoň využijeme čas, kdy máme zavřeno. Jak se do střechy sáhlo, musela celá dolů, a jak se sundala střecha, začala se kývat celá obvodová zeď, takže šla taky. Ve výsledku je tu teď skoro všechno nové. 

Pořád ale nevím, jak jste se k projektu nachomýtla vy.

Když jsme areál koupili, začaly samozřejmě narůstat práce kolem, včetně administrativy. Kluci se jim nemohli věnovat, každý má svoje zaměstnání, tak to zůstalo na mně. Tou dobou jsem byla zaměstnaná v Mafře jako projekťák. Napřed jsme si chtěla jen zkrátit úvazek, ale nakonec jsem odešla úplně. 

Měla jste k autům nějaký vztah už předtím? 

Vůbec! Ještě před pěti lety jsem poznala oktávku od spartaka. Teď už jsem to docela dohnala. Technické věci pořád nevím, tam mám velký prostor k objevování, ale mezi auty už se celkem orientuju.Ta, která máme tady, už znám docela dobře. A strašně mě to baví. Ještě se mi nestalo, že bych ráno vstávala s tím, že se mi nechce do práce. 

Jestlipak někdy se starými auty i jezdíte?

Jezdíme. Ne přímo s vystavenými kusy, protože expozici nechceme měnit, ale s těmi, co máme v depozitu, občas jezdíme. Třeba se spartakem na Spartakyádu, což je každoroční sraz spartaků. (smích) 

Takže řídit je umíte?

To umím. Mám s řízením starých aut akorát jeden problém a to je moje výška – mám metr padesát. Kolikrát nedosáhnu na pedály, což mě trochu limituje. První jízda se spartakem byla docela zajímavá. Koupili jsme ho v Německu. Standardně má řazení pod volantem, ale tenhle měl řazení na podlaze. Auto se odvezlo ke klukům do dílny, že mu udělají základní údržbu a přivezou ho na Spartakyádu. My tam přijedeme s dětmi obytňákem, potkáme se a já pak pojedu spartakem zpátky. Říkala jsem si: to je v pohodě, řazení na podlaze, to zvládnu…Jenže kluci to řazení vrátili pod volant. Takže jsem si mohla vybrat mezi obrovským obytňákem nebo spartakem s řazením, které jsem neuměla.

Jak to dopadlo?

Jela jsem spartakem. Udělala jsem si dvě kolečka po Trhové Kamenici, vyzkoušela jsem si řazení, kluci mi zaklínovali sedadlo vpředu, aby mi neujelo, když jsem se opřela do pedálů, a jeli jsme v koloně tří spartaků do Prahy. Musím říct, že je to neuvěřitelně hodné auto! 

Čím jezdíte v civilu?

Mám rapida z roku 2017, naprosto mi vyhovuje. Je to litrové TSI, takže žádná spotřeba, je lehký a mých 50 kilo ho taky nezatíží. Kluci se mi smějou, že když někoho vezu, tak to nejede, ale neměnila bych. Mám ho čtvrtý rok a teď jsem vyměňovala akorát olej a brzdy. Taky má ještě čudlíky a ne jenom displeje. Pořád bych chtěla zůstat věrná značce, ale novinky se spadlými čumáky už se mi nelíbí a nemůžu si vybrat. Pavel by chtěl, abych si pořídila nové auto. Prý bych měla rapida - je to monte carlo - pomalu schovat do depozitu a moc ho neojezdit. (smích) 

O co všechno se teď v muzeu staráte?

O všechno. Když v pět hodin zavřu a nejde mi tady voda, musím vzít montérky a jít to řešit. Kluci pomáhají o víkendech, zapojují se i kamarádi, zorganizujeme v pátek pivko, v sobotu brigádu. Na tom je super, že jsem ženská - nikdo mi neřekne ne. Za ty tři roky jsem se tady naučila úplně všechno. Komunikovat s úřady, obléct se do montérek, dělat elektriku, všecko. Akorát jsem zjistila, že mi nezbyla jediná kamarádka. Když jsem odešla z Prahy, o všechny jsem přišla. 

Chybí vám?

Ani moc ne. Člověk tu má pořád co dělat, Ale teď se v létě stalo, že muž odjel s dětmi na dovolenou, já jsem byla v Praze a říkala jsem si: vždyť já nemám komu zavolat, abych vyrazila na víno. Už jsem si říkala, že si napíšu inzerát na kamarádku. (smích)

Na automobilových akcích a srazech si kamarádky neuděláte? 

Na těchto akcích jsem často jediná holka. Buď chlapi přijedou sami, nebo jenom s dětmi. Snad jsou jejich partnerky rády, že můžou být o víkendu samy... Jen Spartakyáda je rodinná, tam jezdí všichni. Tam s babami pokecám, ale vidíme se jednou dvakrát do roka. Navíc jsou z celé republiky, v Praze s nimi vyrazit ven nemůžu.

Máte v muzeu nějaká oblíbená auta?

Spíš řeknu, která nemám ráda - ta černá, protože je musím denně utírat, aby na nich neležel prach. (smích) Jinak asi nemůžu říct, že bych měla nějaké nejmilejší. Možná populára, to je takový mazlíček.

Kolik exponátů tady dohromady je?

Vystavených je něco přes šedesát. Můj muž dal dohromady užitkovou sekci a prototypy, Tomáš většinou sportovní auta. V depozitu pak máme asi čtyřicet aut a nějaká další na renovaci. 

Renovace probíhá kde?

V Havířově u Petra Molčana, který začínal jako vyhlášený renovátor škodovek 130 RS. Jsou tam hrozně šikovní a mají narvaný pořadník, teď už se čeká třeba deset patnáct roků, než vám udělají auto. 

Máte tady hodně zajímavých, dokonce unikátních exponátů. Nestalo se vám někdy, že by přišli zástupci škodovky, že některé z nich chtějí odkoupit?

Už jsme navázali spolupráci, že si auta do expozic vzájemně půjčujeme. Teď bylo výročí tudoru, takže od nás mají na rok půjčeného tudora. Oni nám půjčili zase předválečná auta a řez WRC. Před pár lety měli zájem o dodávku populára, kterou jsme vezli z Donbasu. Už jsme měli všechno vyřízené, jen byl problém s dopravou, protože to bylo v okupační zóně. Celé auto se muselo rozebrat, po dílech převézt a pak složit zase zpátky. Jde o jedinou dochovanou populáří dodávku na světě, a nakonec zůstala u nás. 

Jak vlastně auta hledáte?Jak se stane, že vezete škodovku z Donbasu do Čech? 

Něco je náhoda, něco je na inzerát, ale typický scénář je, že známý známého má známého. Minulý týden jsme třeba z Nového Zélandu dovezli Trekku, kterou jsme sehnali na inzerát. Naopak jsme neuspěli, když někde za Bajkalem kdosi prodával dodávku dvanáctsetjedničku po dědovi. Dokonce jsme se spojili s velvyslancem, ale kdepak - z Ruska teď není možné dostat vůbec nic. Neexistuje odtamtud vyvézt cokoliv, co by mohlo mít nějako hodnotu. Takže tam dodávka zůstala. Teď už o nás lidi vědí, nabídky nám chodí samy. 

Nezdá se vám, že jsou škodovky na našem trhu trochu přeceňované?

Hrozně moc, to bude ta nostalgie. Asi před dvěma týdny mi testační komisař na veterány nabízel metalexového Rapida kabriolet. Běžně se prodávají podle stavu za 100 tisíc až milion. Tenhle byl v super stavu, kluci by šli i na milion, ale pán si za něj řekl minimálně 100 tisíc euro. Za to si koupím dvě porsche a za zbytek pojedu na cestu kolem světa. Kamarád teď stejné auto koupil na Kypru za 120 tisíc, sice se zbořeným předkem, ale má ho.
A pak jsou lidi, kteří nemají kde parkovat a představují si, že jim tady auto uskladníme a ještě jim za to budeme platit. Takových mi volá docela dost - hledají suchou garáž. Na tohle jsme kývli jenom pyšelským hasičům, v depozitu máme jejich Favorit Praktik vybavený prvozásahovou technikou. 

O dalším rozšíření muzea zatím neuvažujete?

Zatím ne, protože počáteční investice byla obrovská a teď nám vázne návštěvnost. Loni chodilo tři sta i čtyři sta lidí denně a najednou velká změna - třeba jenom šedesát. Minulý rok jsem se radovala, že je skvělá sezóna a zbavím se spousty dluhů, ale letos budu ráda, když zaplatím provoz. Loni jsme navíc investovali do fotovoltaiky, na kterou teď máme konečně schválenou stavbu. 

Kolik času vám zabere administrativa?

Většinu. Jednání se státní správou je na celém projektu nejhorší. Na všechno potřebujete papír, každé vyjádření existují dlouhé lhůty, a já potřebuju mít všechno hned. Z tohoto důvodu se taky zatím vyhýbám dotacím - míra papírování mě upřímně děsí. Že můžu být v muzeu a starat se o návštěvníky, je vlastně jen taková třešnička na dortu. 

Jací lidé sem nejčastěji přicházejí?

Hlavně nadšenci. Dneska třeba přišli dva pánové v důchodu, že jsou vyučení ve škodovce. Strávili tady přes dvě hodiny. Nebo kluci, co mají tento víkend škodovácký sraz v Běšinách. Jeli odněkud z Olomouce a cestou se tady zastavili. Samí fajn lidi.  

Máte nějaké plány do budoucna?

Mimo sezónu bychom rádi pronajímali prostory firmám na různé akce, zrovna včera jsem obepisovala eventové agentury. Taky by se dala zrekonstruovat trafostanice na ubytování, ale to má čas. Teď musíme dotáhnout fotovoltaiku, dlouho jsme čekali na díly. Co mi hodně chybí, je dětské hřiště.  Když sem přijedou celé rodiny, děti prohlídka tak dlouho nebaví. Být úspěšná sezóna jako loni, tak bych na něj měla, ale letos to nevyšlo a hřiště holt musí počkat.