Peugeot RCZ 1.6 16V THP v redakčním testu

Když jsem tady v　minulých měsících chválil postupně Renault Mégane RS, Peugeot 5008 a Renault Wind, zkonstatoval jsem, že je neuvěřitelné, že se těším na další test francouzského auta. Já. Zrovna já, který k　nim má vztah asi jako k　tchýni. Ale měl jsem důvod. Přede mnou byl totiž termín, kdy jsem měl jezdit v　Peugeotu RCZ, tedy na fotografiích překrásném sporťáčku, který v　tiskových zprávách sliboval fantastické věci. Ale léta v　motoristickém „fochu“ mě naučila, že tiskový mluvčí je ten, kdo dokáže napsat o rezavé tříkolce, že je nejlepší sporťák na světě a ještě tomu věřit.
Teď je test za mnou a já přemýšlím, co o autě napsat. Mám ho pochválit, pohanět, mám mu dát palec nahoru nebo ho poslat do pekel? Co tak s　autem, které…

Last, but not least
Nasajte nosem vzduch. Podzim skončil a zima se zevnitř lebky zavrtává do mozku. Někdo to má rád, někdo ne. Já patřím k　té druhé partě, která si raději sedne do vyhřátého auta a kouká na svět skrz zamlžená okénka. Vy si klidně nasávejte vzduch, já se kochám autem. A ne ledajakým. Je to nejhezčí krasavice od dob Brigitte Bardot. Ty oblé křivky na střeše, které zvětšují prostor nad hlavou cestujících jako by byly hodně nacpaným dekoltem. Špičatá příď s　lvíčkem na kapotě jako zařízlé plavky na těch správných místech a ten zadek… Pánové, ten zadek je „phénoménal“.
Ah, promiňte. Nechal jsem se unést a střídmost v　textu se mi ztratila někde na pláži Azurového pobřeží. Takže znova. Peugeot je opravdu vynikající dílo designérů. Především na mně zapůsobil kapkovitý tvar. Někdo říká, že RCZ je francouzské Audi TT a kompletně ho okopírovalo. Jenže já v　něm vidím něco zcela jiného. TT má oblouk rovnoměrný, zatímco RCZ si bere za vzor auta se stylem Cab Forward z　devadesátých let, jako je třeba McLaren F1. Prostě posunout kabinu co nejvíc kupředu a pak pozvolně dotáhnout linii k　zadní odtrhové hraně. Auto pak vypadá jako vodorovně padající kapka. Tak je to i tady. Profil střechy se mírně stáčí k　zádi, kde je pak plynule přechází do obloku k　zadnímu nárazníku. Může však být narušen výsuvným křídlem.
Střecha má dva oblouky, které zvyšují prostor nad hlavami cestujících. Opět řešení, které se neobjevilo už hodně, hodně a hodně dlouho. Mně to vyhovuje. Lépe zde obtéká vzduch a přitom to vypadá tak chic.
Jen ta přední část. Titulek k　této části – Last, but not least – patří právě sem. Tady se totiž objevuje čumák z　Peugeotu 308. Samozřejmě po značných úpravách, ale stále je to on. Nic proti němu, ale mně se líbí třeba na rodinném hatchbacku, tady to taková sláva není. U tohoto auta bych očekával jiný styl. Ale všechno bude. Peugeot už dávno oznámil konec velkohubým nárazníkům a špiček ve stylu F1. Tohle je poslední auto. Škoda. Mohlo to přijít o chvilku dřív a RCZ by vypadalo ještě o kousek světověji.

Dlouhý, široký a bystrozraký
Měřím bezmála 190 cm. Vážím metrák. S　takovými proporcemi mi sportovní auta moc nesednou. Jsem na ně příliš velký do všech směrů. Především se bouchám hlavou do stropu. I tady jsem si ťuknul. Jenže jen jednou. Spíš z　neopatrnosti. Pak jsem spustil sedák úplně dolů a dostal šok – do tohoto vozu se vejdu a ještě mám mírnou rezervu! A když se zavřou dveře, tak i s　mojí ne zrovna malou šířkou můžu říct, že se necítím nepohodlně. Je to sportovně stísněné, ale ne moc. Příjemně, ergonomicky. Horší to je s　rozhledem. Vpředu nevidíte, kde končí karoserie, vzadu nevidíte také nic. Na semafory je třeba se koukat z　velké dálky a rozhled kazí i obří zpětné zrcátko. Tak zatím je třeba se rozhlédnout tam, kde vidět je. Po interiéru. Přístrojová deska je vlastně lehce přestavěný kus z　modelu Peugeot 308 nebo z　5008. Jen střední lichý výdech elegantně zakrývají hodiny.
Vzadu pak nalézám malá sedadla, kam bych nesložil ani papírovou vlaštovku. Možná ještě za nějakou menší spolucestující, ale i tak by to musel být spíš výkon hodný akrobata. Vzadu je to prostě jen na kabáty a nějakou tu tašku s　laptopem. Možná dětskou sedačku, ale to jen pokud vy sami chcete mít při uvázání dítěte do popruhů pravou nohu ne střeše a levou pod autem. Jinak se dírou asi neprotáhnete. Poslední pohled patří kufru. Pod zadním víkem se po odjištštění objevuje otvor úctyhodných rozměrů. Pravda, není úplně nejhlubší, ale 384 l ve sporťáku…! A to se ještě zadní sedadla dají sklopit.

Sto padesát koníků
Pojďme se však podívat i pod přední kapotu. Překvapení přichází už po odjištění. Příď se vyklápí i s　kusy blatníků, jak v　závodním voze. Je to kravina, určitě, ale na machrování to je fantastické. Testované auto mělo pod kapotou základní čtyřválec spalující benzín s　přeplňováním objemu 1,6 litru. Výkon – solidních, ale nijak oslňujících 156 koní. Vím, není to moc. Ano, opravdu to není moc, ale já byl spokojený. Moc. Víc jsem na cestách po Praze nepotřeboval, a když jsem vyrazil mimo „city“, radost jsem měl především z　jiných věcí, než z　úžasného zrychlení. O tom však až kousek dál.
Agregát pochází z　vývoje ve spolupráci s　BMW. Má točivý moment 240 N.m ve 1400 ot./min. To je hodnota velmi pěkná a rovnající se prakticky náfťáku. My ho už nejednou chválili za pěkně přímý nástup a pozvolný nárůst síly a výkonu. Také se rád vytočí k　omezovači. Kolem třech tisíc otáček navíc začne tichý společník lehce bručet do výfuku. Příjemně naladěný výfuk nerozdrnčí ráno okna sousedům, ale dá najevo, že tohle mrňavé cosi není jen na okrasu, ale má i radost z　rychlé jízdy. Kolik vlastně jede? Maximální rychlost je 215 km/h (nezkoušel jsem) a zrychlí z　0 na 100 km/h za osm sekund. To jsem už zkoušel a povedlo se to o kousek pomaleji. Nutno podotknout, že auto mělo zimní gumy a ani podmínky na jízdu nebyly ideální.
Jasně, lepší by byla dvousetkoňová verze, ale dalších 60 tisíc korun je dost a i spotřeba s　ní poroste o kus výš. Takhle jsem si jezdil v　průměru za osm litrů. Tabulka říká, že auto by to dokázalo za 6,7 l na 100 km. Jenže to bych musel jet economy run. Uznejte, to v　sporťáku nejde.

Tak jaká?
Ovšem nejvíc jsem byl zvědavý na podvozek, řízení, řazení a brzdy. Touhle disciplínou dokáže francouzská značka zabít sebelepší auto. Jen si vzpomeňte, jak jsem nadával nad řazením Renaultu Mégane RS. Peugeot RCZ je vlastně převlečená „třistaosmička“. Komplet. Vlastně všechno pochází odtud a do Magny Steyr (ta v　Gratzu RCZ vyrábí) se dováží jen hotové komponenty. To byla už od začátku trochu smutná zpráva. Byl to jediný bod, kvůli kterému jsem se tohoto testu bál. Jenže nebylo proč. Představte si řízení u Peugeotu, kde mezi rejdy stačí jen 2,5 otáčky volantem! Představte si Peugeot, kde šestkrát šlápnete zplna na brzdy a ony brzdí pořád stejně! Představte si Peugeot, kde je řadicí páka krátká a sype kvalty rychle a přesně! A nakonec – představte si Peugeot, který vám tvrdým podvozkem vyklepe ploténky z páteře! Nemáte tak velkou fantazii? Ani já ne. Ani po usednutí do RCZ.
Asi jste se už lekli, že svět zešílel a já budu říkat, že nový Mad Max má jezdit v　RCZ. TNejsem však blázen a říkám, že tohle je auto do města a na dálnici. Je pro normální lidi, kteří v　něm budou jezdit třeba do práce nebo do Žlutých lázní lovit „roštěnky“. Takže jak to tedy je? S　tím volantem to je tak, že mezi rejdy je 2,8 otáčky. I to je fantastická hodnota a auto velmi šikovně reaguje na pokyny řidiče. Já bych ale bral poněkud menší průměr věnce a trochu inteligentněji fungující posilovač. Někdy se totiž stalo, že volant byl tuhý u stojícího auta a naopak při jízdě byl nepříjemně měkký. Ale snad by to šlo vyřešit jen změnou softwaru, protože nešlo o pravidelnost, ale spíš nahodilost.
S　brzdami potíž není. Asi bych bral větší jedovky, ale za test jsem nepocítil žádné sklony k　vadnutí. Jasně. Na okruhu bych je uvařil po prvním kole, ale který zákazník na to dnes hraje?
Řadicí páka je krátká. Dráhy řazení jsou krátké. Rukojeť je příjemná do ruky a manuální kvalty tam zapadají naprosto perfektně. Až neuvěřitelně na Peugeot. Při tomhle zjištění jsem chtěl technikům políbit obě ruce a dát jim jednu svou výplatu – konečně si jí zaslouží.
No a co s　tím tvrdým podvozkem? Vpředu McPherson, vzadu vlečená náprava. Koncepce všechno vpředu. Už tohle ukazuje, že RCZ nemůže být žádným okruhovým speciálem. Ale s　tím co má, umí velmi pěkně pracovat. Podvozek je tvrdší, ale ne přehnaně. I Praze jsem si na dlažebních kostkách nepřerazil páteř. Přitom je cítit, že má mnohem radikálnější charakteristiku, než jakýkoli sourozenecký model. V　zatáčkách drží velmi pěkně, jen ten motor vpředu dává vozu značnou nedotáčivost. Přímějším řazením se s　ní však lze lépe poprat.
Já bych si u tohohle auta dokázal představit i tvrdší tlumiče, ale ty by zase nešly ke každodennímu provozu. Ideálem by asi byly stavitelné verze. Stejně tak na tlačítko reagující posilovač a odezva z　plynu. Jo, to by byla krása.

Za ty peníze to stojí
Peugeot RCZ s　tímto motorem stojí 650　000 korun. Ne sice s　touhle výbavou, ale i základ má co nabídnout. Třeba ESP, klimatizaci, rádio, tempomat, všechno v　elektrice… Jen airbagy jsou jen čtyři. Hlavové si ale nekoupíte. Proč? Nevím. V　nabídce prostě nejsou pro žádný motor. Příplatek za automat je pak 50　000 Kč. Jak jsem už řekl, výkonnější benzíňák má cenu o 60　000 korun vyšší. O dalších pět pak pořídíte nafťák s　výkonem 163 N.m.
Stojí to za to? Za tyhle peníze se dá pořídit ledacos, co potěší srdce každého silničního sportovce. Třeba Subaru Impreza se srovnatelným, i když trochu pomalejším benzínovým dvoulitrem se 150 koňmi. Nebo supersilný Renault Mégane RS za 750　000 korun. Nebo ultimativní a nenápadnou Mazdu 3 MPS (639　900 Kč). Takže rychlé konkurence je dost a dost. Co může tedy Peugeot RCZ nabídnout, aby za něj dal zákazník tolik peněz? Především design. Sedněte si do imprezy nebo mazdy a na parkovišti u zmíněných Žlutých lázní se za vámi budou otáčet jako za úchylem v　nějakém traktoru. Uznale pokývají hlavami jen ti, kteří tomu rozumí. Ale na RCZ se vám nalepí první ženská v　krátké minisukni a dostatečně vyvinutými ekonomickými pudy, i kdybyste vypadali jako vepř a smrděli podobně. V　autě si užijete jízdu, radost z　řízení, radost z　pokroku francouzské značky a ještě na vás všichni budou koukat a závidět.
A já můžu dobře spát i bez dlouhonohých krasavic, protože ta dříve vychválená francouzská auta nebyla jen výstřelem do tmy, ale zdá se, že by se přece jen mohla narodit příjemná tradice.