Díky nim má Ford ve svém arzenálu vozy, které svým designem a použitými technologiemi patří mezi světovou špičku. Oba nové vozy sdílí podlahovou plošinu spolu s novým Volvem S80 či připravovaným Fordem Mondeo. Zatímco Galaxy má delší zadní převis a je zaměřen na maximální vnitřní prostor, S-Max má téměř sportovní ambice. K dispozici jsem měl vůz se v současnosti nejvýkonnějším vznětovým motorem 2,0 TDCI a v nejvyšší výbavě Titanium, navíc dovybavený řadou zajímavých příplatkových prvků. Tento S-Max ke krátkému testu zapůjčila společnost Ford CARent se sídlem na Bělohorské ulici v Brně – Julianově.
Ford S-Max je pětidvéřový, pěti až sedmimístný vůz se sedadly ve dvou, resp. třech řadách. Sedadla druhé a třetí řady jsou jednoduše sklopná do podlahy, což umožňuje měnit poměr prostoru pro posádku a zavazadla. K dispozici je ve třech stupních výbavy (Core, Trend a Titanium), přičemž již ta základní obsahuje například palubní počítač, klimatizaci, sedm airbagů včetně kolenního pro řidiče, ABS s EBD či systém kontroly tlaku v pneumatikách. Vrcholná verze Titanium navíc přidává třeba duální klimatizaci s digitální regulací, automaticky spínané a regulované stěrače, vyhřívané čelní sklo nebo sedmnáctipalcová litá kola s pneumatikami o šířce 225 mm. Zkoušený vůz byla navíc vybaven například hands-free sadou, využívající technologie Bluetooth a integrovanou do audiosystému. Po usednutí do vozu tak stačí jen zapnout na mobilním telefonu funkci Bluetooth, palubní systém se s ním spáruje a od této chvíle jej můžete ovládat hlasovými povely. Dále zde byly Bi-xenonové světlomety s vestavěnými reflektory svítícími při natočení volantu do zatáčky či vypínatelný parkovací asistent vzadu i vpředu. Velmi příjemné bylo také čalounění kůží Alcantra.
V nabídce je S-Max se dvěma vznětovými a dvěma zážehovými motory. Stoupence nafty zaujmou přímovstřikové vznětové čtyřválce Duratorq poslední generace common-rail 1,8 TDCi/92 kW a 2,0 TDCi/103 kW, jež vynikají kromě dynamických vlastností také kombinovanou spotřebou jen 6,2, resp. 6,4 l/100 km. Na zastánce zážehových motorů čeká základní čtyřválec 2,0 Duratec/107 kW, ale také pětitiválec 2,5 Duratec/162 kW. Pro zajímavost: pětitiválec 2,5 Duratec má podobný nejvyšší točivý moment jako vznětový 2,0 TDCi, tedy 320 N.m, a dosahuje jej při téměř shodných otáčkách okolo 2 000 ot./min. Většina nabízených motorů pracuje ve spolupráci s šestistupňovou manuální převodovkou, což zlepšuje dynamické parametry vozů a snižuje jejich spotřebu.
K dispozici jsem měl nejlépe vybavenou variantu s nejvýkonnějším vznětovým motorem. Nutno zdůraznit, že S-Max připomíná jen v málokterých ohledech předchozí generace vozů Ford. Interiér má mohutnou konzoli s povrchem zdařile imitujícím leštěný hliník, plastové části i čalounění jsou laděny do modra. Vše zde působí luxusním, ale také bytelným a přehledným dojmem. Řadu funkcí vozu lze ovládat přímo od volantu pomocí výborně fungujících joysticků na příčkách volantu a páček pod ním. Ruční brzda není oproti výrokům některých „motoristických novinářů“ okopírovaná z Renaultu Mégane: v tomto případě má páka sice také tvar jakési hrazdy, oproti jiným vozům se však nevyklápí kolem kotevního čepu, nýbrž se zajišťuje tahem směrem vzhůru ve směru, který je v dané situaci řidičově pravici nejpřirozenější.
Jízdní vlastnosti představují v daném segmentu zcela nové možnosti. Vůz má přiměřeně tuhý podvozek a i přes větší výšku se díky němu auto v zatáčce nenaklání. Stabilita zkoušeného Fordu S-Max je za všech okolností zcela neotřesitelná.
O variabilitě interiéru již byla řeč. Na závěr bych se však k vnitřnímu prostoru rád vrátil ještě jednou poznámkou. Hned za prahem zavazadlového prostoru se v podlaze nachází praktická, pevným víkem krytá schránka na drobné předměty, které by jinak volně poletovaly po „kufru“. Je s podivem, do jaké míry motoristu může v době elektronických vymožeností potěšit taková zdánlivá banalita…
Test spotřeby
Pro zjištění apetitu zkoušeného Fordu S-Max jsem tentokrát zvolil trasu, která myslím bude nejlépe simulovat podmínky, v nichž bude vůz tohoto typu provozován nejčastěji. S S-Maxem jsem 5. září 2006 absolvoval cestu z Brna do Olomouce, dlouhou 112 km. Z toho bylo 34 km po silnicích obou moravských metropolí v jejich dopravních špičkách a zbylých 78 km pak po dálnici.
První cesta z Brna do Olomouce byla zahájena v městské části Královo Pole v 9:15 a ukončena u Konviktu Univerzity Palackého v Olomouci v 10:45. V rámci seznamování se s vozem byla celá cesta projeta s důrazem na plynulou jízdu a nízkou spotřebu paliva. Provoz v obou městech byl zvýšený, na dálnici taktéž, naštěstí však bez vážnějších dopravních omezení, pokud nepočítám bezohledně předjíždějící kamiony. Klidnou a svižnou jízdu ve vyšších rychlostech usnadňuje šestistupňová převodovka, díky níž motor při 130 km/h „točí“ na nejvyšší rychlost jen asi 2 200 ot./min. Po ukončení jízdy bylo do nádrže dotankováno 6,94 l nafty, což představuje průměrnou spotřebu paliva na této cestě 6,2 l/100 km. Při ceně nafty 29,80 Kč tak byly náklady na jízdu 207 Kč.
Na stejnou trasu v opačném směru jsem vyrazil ve 12:30 a v Brně ji ukončil ve 13:45. Provoz na silnicích i dálnici byl srovnatelný s první jízdou, ale tentokrát jsem ji absolvoval poněkud dynamičtějším stylem a na hranici rychlostních limitů. Prudké brždění a opětovná razantní zrychlení sice cestu zefektnila, nicméně žádná výrazná časová úspora zaznamenána nebyla. Cesta tak trvala jen zhruba o 15 minut kratší dobu. V Brně jsem dotankoval 7,66 l nafty, na druhé cestě jsem měl tedy průměrnou spotřebu 6,8 l/100 km. Náklady na palivo pro druhou cestu tak byly 228 Kč, což je asi o 21 Kč více než při první, klidnou jízdou absolvované jízdě.
Tento test prokázal, že spotřeba paliva vznětových motorů není tolik závislá na stylu jízdy. Vzhledem k danému vozu, který měl na začátku testu na svém tachometru jen 1 800 km, a jeho hmotnosti jde v obou případech o spotřebu příznivou.