Chevrolet Malibu 2.0 CRDi: Tohle je Greenline!

Chevrolet Malibu není pro severoamerické zákazníky žádnou exotickou neznámou – vždyť od roku 1964 jde už o osmou generaci takto značeného vozu. Háček je v tom, že vyjma názvu a snad i trochu designu toho už na Malibu mnoho amerického nezbylo. Rozložitý sedan stojící na německém podvozku sdíleném s Opelem Insignia měl v našem případě italský motor, výroba pak vyjma USA probíhá také v Koreji, Číně nebo Uzbekistánu. Docela slušná směska, co říkáte? Na druhou stranu zmiňované komponenty rozhodně patří k tomu lepšímu (a zejména osvědčenému), co je v dnešní době na trhu k mání, takže jsem k testu této nevšední manažerské alternativy vzhlížel s optimistickým očekáváním. Jak to dopadlo?

Vzhledem k tomu, že rozvor Malibu je na chlup stejný s tím u Insignie, bylo pole pro designerské hrátky týmu šéfdesignera Bryana Nesbitta jasně vymezeno. Přední část impozantního sedanu je skutečně nápadně podobná výchozímu křižníku firmy Opel, evropská stopa však směrem dozadu pozvolna mizí, abyste při pohledu na výrazně kufrovitou záď vyřkli jediné slovo – Camaro! Celé auto vypadá citelně robustněji než ladná Insignia a nemalou zásluhu na tom má právě klasičtější vyjádření pojmu sedan. Pozorní badatelé si pak povšimnou několika levnějších úliteb oproti německému vozu. Třeba taková přední světla – jsou to sice bi-xenony, ovšem nikoliv adaptivní a denní svícení zabezpečují klasické žárovky. Osobně jsem za velmi důstojný shledal tradiční černý odstín karoserie.

Pojetí interiéru se nese v podobném duchu jako vnější vizáž, což znamená korejsko-americkou kreaci na téma Opel Insignia s několika více či méně úspěšnými pokusy o originální ztvárnění. Jen co se člověk uvelebí za volantem, rychle sezná základní pocitovou podobnost s výchozím německým modelem. Malibu vás proto ze všech stran usilovně obtéká hmotou a dává na odiv svoji bytelnou konstrukci. Je to na pohled sice působivé, předimenzovaná tloušťka dveří, sedadel nebo středového panelu přístrojovky na druhou stranu notně zmenšuje prostor pro cestující, zejména přihlédneme-li k pětimetrové délce stroje. Řidiče bude trápit mizerný výhled přes masivní A sloupky a může být velmi rád, že obraz o dění za vozem mu standardně zprostředkuje parkovací kamera. Základní proporce přístrojové desky jsou shodné s Insignii, obsahově ale „Chevy“ přidává vlastní prvky. Začít můžeme u přístrojové kapličky, která svými dvěma hranatými tubusy odkazuje na Camaro. Malibu podobně jako jiné modely značky přidává bleděmodré podsvícení, logika menu počítače a ovládání dalších funkcí je naproti tomu shodná s opelem, a tedy veskrze průměrná, co do přehlednosti ovládání. To pochopitelně platí i pro grafiku centrálního sedmipalcového displeje, po jehož kradmém odklopení najdete „chevroleťáckou“ specialitu – rozměrnou schránu na cennosti. Pod displejem najdete opticky o něco menší změť tlačítek než v případě Insignie, je to ale dáno spíš absencí některých prvků výbavy, kterou chevrolet oproti opelu postrádá. Ocenitelnou snahou a estetické řešení představuje žebrování proplouvající celou šíří přístrojové desky. Problém je v tom, že použité plasty do prostoru žalují svůj velmi levný původ, takže výsledek je poněkud rozpačitý. Použité materiály obecně představují slabinu na provedení kabiny, když se střídá levná tuhá kůže (sedadla), s kůží umělou (některé výplně) a místy i dost levnými plasty. Přední sedačky nabídnou spíše průměrný komfort, když dlouháni budou žehrat na délku sedáků, otesánci pak na těsnost bočního vedení. Zadní oddíl nabídne slušnou porci místa na šířku, prostor před koleny ale podobně jako u Insignie pokulhává a ani nad hlavou to není žádná sláva. V rámci hodnocení karoserie sedan nesnese výhrad velký a v rámci možností dokonale využitelný zavazadelník.

(+) bezpečný pocit uvnitř

(+) snaha o originální ztvárnění

(-) levné materiály

(-) omezený prostor vzhledem k rozměrům vozu

Jak už jsem zmínil v úvodu, český zákazník si může pořídit i benzínovou dva čtyřku, je ale nad korejské slunce jasné, že drtivá většina nemnohých objednávek bude obsahovat požadavek na dodání naftového dvoulitru CRDi. Pod touto zkratkou se neskrývá nic jiného než osvědčený „fiaťácký“ Multijet, který moloch GM vytěžil z nepříliš plodného partnerství s italským koncernem. Testovaná mutace nabízí velmi slušných 117 kW a bezmála pětimetrovému macíkovi propůjčuje i přes dlouhé převody solidní dynamiku. Startování je trochu komickou záležitostí, neboť k dispozici sice máte klasický klíč - „otvírák“, startuje se ovšem tlačítkem. Úvodní sluchové vjemy současně znamenají nejslabší stránku testované motorizace – diesel pod přední kapotou je nedostatečně odizolován a výrazné „kadlování“ tak proniká do kabiny nejen za studena, ale i po ohřátí, a to až do nějakých 2 300 otáček. V praxi tak máte akustický klid víceméně jen v dálničním tempu, v nižších otáčkách bývají cítit i rušivé vibrace. Tímhle ale výčet negativ víceméně končí. Dvoulitr v 1 660 kg těžkém autě překvapí příjemnou pružností, která nenutí k častému řazení. V rozmezí 1 000 – 1 800 otáček sice Malibu dlažební kostky netrhá, rozjíždí se však s neochvějnou jistotou a ani na pomezí jedničky na otáčkoměru se nemusíte bát nedobrovolného zhasnutí stroje. Výseč nad dvěma tisíci otáček naopak nabízí velmi příjemný dynamický potenciál doprovázený solidní odezvou na sešlápnutí plynu. Vůbec nejfantastičtější záležitostí na celém autě je ale jeho spotřeba. Jestliže často žehráme nad tím, že reálné hodnoty konzumace paliva se u většiny aut jen zřídkakdy blíží tabulkovému ideálu, pak Malibu nejen, že se do normy vešlo, nýbrž se dařilo dosahovat i hodnot nižších, než-li úředně vytyčených! Pár údajů hovořících za vše: 160 km/h = 6,6 litru, 130 km/h = 4,7 litru! Ekonomické okreskové jezdění se dá zvládnout i do čtyř litrů, ve městě pak odběr nepřetekl 6,8. Celkový průměr 5,9 litru dosažený s velkým autem při hojném využívání dynamického potenciálu motoru je jedním slovem bezkonkurenční. Trochu za konkurencí naopak zaostává řazení šestirychlostního manuálu, které svým charakterem odpovídá tomu v Insignii. Vadily mi zejména dlouhé dráhy a nepříjemné zalamování zápěstí při řazení sudých kvaltů.

(+) bezkonkurenčně nízká spotřeba

(+) dynamika navzdory dlouhým převodům

(-) slabší odhlučnění

Chevrolet Malibu je z těch aut, jejichž ovládání se výrobce snaží řidiči maximálně ulehčit. Podařilo se mu to tak napůl. Potěšeni budete jemně zabírající spojkou, snadno jdoucím řízení při parkování nebo velmi dobrou podélnou stabilitou ve vysokých rychlostech. Pak je tu ale pár nezanedbatelných detailů, které komplexní šofér ocení méně. Předně je to poněkud toporný podvozek, který umí na horších silnicích nepříjemně rázovat a v hrbolaté zatáčce i nepříjemně poskočit. Jasně, není to žádná tragédie, ale Insignia zejména v provedení s aktivním odpružením zvládá podobnou disciplínu o řád lépe, nehledě na kvalitnější odhlučnění. Problém by nicméně mohly výrazně eliminovat menší pneumatiky, než-li testované příplatkové „osmnáctky“ s hodně nízkým profilem. Střet zájmů nastává i v případě řízení – zatímco při manévrování ve městě lehké točení volantem oceníte a snese se i v pořádném kvaltu rovně na dálnici, na sněhu nebo v rychlých zatáčkách nebudete vědět, kde vám přední kola stojí. Okolo středové polohy je řízení velmi dlouho „mrtvé“, aby o několik stupňů dál zatočilo s nečekanou razancí. Vůbec proplétání křivolakými venkovskými silničkami není pro Malibu to pravé. Auto je poměrně těžké na předek a do oblouku se mu dvakrát nechce. Stabilizace je každopádně nastavena docela rozumně a za normálních adhezních okolností nezasahuje dřív, než je nezbytně nutné.

(+) snadné manévrování v běžných podmínkách

(+) dobrá podélná stabilita

(-) toporný podvozek

(-) nevyvážené řízení

Týdenní jezdění s „Chevym“ přineslo vedle vesměs očekávaných dojmů i některá pozitivní překvapení. Mluvím hlavně o doslova fantastické spotřebě dieselu, kterou přitom příliš netrpí dynamika motoru. U cenově výhodného auta celkově střiženého ve stylu levnější Insignie naopak nepřekvapí „sociálněji“ ztvárněná kabina, průměrné jízdní vlastnosti nebo horší odhlučnění.