Sporťák Z 18 z brněnské Zbrojovky: Závody s ním jezdil i otec slavné herečky

V letech 1926 začal po československých silnicích jezdit první sériově vyráběný automobil s dvoutaktním motorem. Jmenoval se Z 18 a byl vyráběn firmou Československá zbrojovka Brno. S více než dvěma tisící vyrobenými kusy a s úspěchy na závodních tratích se vůz Z 18 zapsal do historie našeho automobilismu. Připomeňte si příběh i úspěchy tohoto auta v našem článku. Byl to první československý sériově vyráběný automobil s dvoutaktním motorem. Jednalo se o malý osobní nebo lehký užitkový automobil vyráběný v letech 1926–1930 firmou Československá zbrojovka Brno. Vozů Z 18, plným označením Z 4/18 HP, vzniklo něco málo přes 2 500 kusů.

Sportovní verze automobilu slavila množství úspěchů při závodech a turnajích. Jezdcem továrního týmu byl i otec herečky Niny Divíškové. Za konstrukcí nového automobilu stál Ing. František Mackerle, který v roce 1925, po neúspěchu vozu s názvem Disk, přišel s návrhem auta, koncepčně podobném Disku, ale s třístupňovou převodovkou.

Vůz měl být alternativně poháněn dvoudobým dvouválcem objemu 750 nebo 1 000 kubických centimetrů. Správní rada zbrojovky zvolila řešení s litrovým motorem.

Díky neblahým zkušenostem s nespolehlivým Diskem bylo rozhodnuto novou konstrukci nejdříve důkladně odzkoušet. Prototyp najezdil 16 500 kilometrů několika evropskými státy, včetně průjezdu alpských průsmyků. Během této cesty se ale nevyskytla žádná závažnější porucha.

Testovací řidič Karl Stohanzl po návratu sepsal o cestě podrobnou zprávu, na jejímž základě správní rada společnosti rozhodla o přípravě a zahájení výroby nového vozu s názvem Z 18. Píší o tom Jan Popelka a Karel Jaroš v knize Omega – vznik a osud prvního automobilu vyrobeného v Brně (Studio Artini Brno, 2015) na straně 95.

Následně byl Ing. Mackerle jmenován šéfkonstruktérem automobilky a od ledna 1926 započala sériová výroba vozu. Ten se stal vůbec prvním sériově vyráběným československým automobilem s dvoutaktním motorem.

Základem podvozku byl tuhý obdélníkový rám z U profilů. Obě tuhé nápravy byly zavěšeny na čtvrteliptických listových pérech. Přenos točivého momentu na hnací zadní nápravu zajišťovala hřídel s pružným kloubem. Náprava nebyla vybavena diferenciálem. Mechanické bubnové brzdy se nacházely pouze na zadní nápravě. Kola byla ocelová disková a opatřená pneumatikami Michelin.

Osobní verze vozu byly dodávány s otevřenými karosériemi se skládací střechou (faeton), vznikaly také varianty roadster, landaulet nebo limuzína. Na otevřený vůz bylo možné namontovat limuzínový nástavec potažený umělou kůží. Užitkové verze měly podobu valníku s plátěnou střechou, později s uzavřenou kabinou.

Kromě továrních karosérií vznikaly i individuální nástavby u samostatných karosářů. Na základě vozu byla v menším množství produkována sportovní varianta s názvem Z 18-Sport, která byla vybavena brzdami na předních kolech a upravenými motory.

Vůz Z18 sportovní konstrukce určené pro závodění byl postaven v roce 1927 a jako Z 18/S (Sport). Ze základního modelu Z18 pocházela velká část komponentů. Rám byl ale zkrácen a odlehčen. Motor byl uložen níže. Nápravnice doznaly změn, aby se dokázaly vypořádat s klopným momentem nově montovaných předních brzd.

V květnu 1927 fabrika vůz vůbec poprvé nasadila do závodu, a to na jízdu do vrchu Knovíz – Olšany. Ve své kategorii do 1100 ccm jej řídil Josef Mamula, který dojel na druhém místě. K prvnímu vítěznému nasazení tohoto závodního vozu došlo až při IV. ročníku mezinárodního závodu Brno—Soběšice, který se konal 5. června 1927. Zde vyhrál se Zbrojovkou Bedřich Soffer, z nově utvořeného továrním týmu. Soffer byl ve své době nejpopulárnějším automobilovým závodníkem v Brně a na Moravě.

K přesvědčivosti o výkonnosti dvoutaktního motoru Zetky továrna brzy nasadila cestovní vozy Z 18 včetně sportovní verze Z 18-Sport do soutěží a závodů nejen v tehdejším Československu, ale i v cizině.



Byl vytvořen silný tovární tým. Z jezdců jej tvořili: Karl „Flieger“ Stohanzl, bývalý válečný pilot a po válce automobilový závodník, populární závodník Rychard Müttermüller a Bedřich Soffer. V pozdějších sezonách byl tým doplněný o všestranného sportovce Karla „Tunala“ Divíška, mimochodem otce herečky Niny Divíškové a výtvarnice Tamary Divíškové, továrníka Leo Kargera a a Josefa Mamulu.

Jako první „vyjel“ s cestovní Z 18 v roce 1926 podle portálu wikipedia do akce Bedřich Soffer. Ten se zúčastňoval tehdy populárních automobilových turnajů. Na turnaji v Jihlavě, který se jel 27. června 1926, vůbec poprvé startoval s novou Z 18.

V kategorii seniorů zvítězil se ziskem 176 bodů, před Karlem Divíškem na Walteru P (224 bodů). Soffer od pořadatelů z ČAMS, pobočka Jihlava, obdržel broušenou vázu z olovnatého skla, psal o tom pondělník Lidových novin z 28. června 1926.

Soffer se stejným vozem Z 18 zvítězil mezi seniory i 25. července 1926 na Automobilovém turnaji ve Vsetíně. V srpnu, ve dnech 8. a 9. se stejným automobilem absolvoval Bedřich Soffer dálkovou jízdu Praha - Paříž. Při oficiálně sledované jízdě kontrolory dosáhl času 24 hodin 30 minut, čímž překonal rok starý rekord 27 hodin 15 minut, redaktora Jaroslava Kalvy.

Prvním mezinárodním úspěchem, kterého sériové vozy Z18 dobyly, byla v únoru 1927 účast na Rakouské zimní jízdě spolehlivosti W. M. H. V. (Wiener Motorsportliche Herren-fahrer Vereinigung - Vídeňský svaz pánských jezdců) z Vídně do Burgerlandu.

Soutěž se jela po „roztlačených“ zimních silnicích. Ve velké a silné konkurenci, složené z vozů známých osvědčených značek, dobyl tříčlenný team „Zetek“ ve složení Stohanzl, Müttermüller a Soffer, cenného vítězství, neboť dojel s matematickou jistotou bez jediného trestného bodu a získal teamovou cenu, tři medaile jakož i pohár za nejpravidelnější a nejhospodárnější jízdu. Jízdy se zúčastnilo celkem 144 konkurentů na vozech a motocyklech nejrůznějších značek, mezi nimiž byly stroje známých zahraničních továren. Po propočítání výsledků obdržel první z 26 čestných cen Karl Stohanzl z Československé zbrojovky v Brně.

V dubnu 1927 na Automobilovém turnaji v Třebíči na 100 kilometrů obsadil Soffer na Z 18 dělené 1. místo. Úspěšnější byl na automobilových turnajích spolumajitel odborné autoškoly Karel Divíšek. Zvítězil na turnajích v Přerově, Vsetíně a v Brně, navíc ještě přidal vítězství v jízdě spolehlivosti v Třebíči.



Při IV. ročníku mezinárodního závodu Brno – Soběšice, kdy trať měřila 3,5 kilometru s převýšením 160 metrů a maximálním stoupání 7,5 procenta, který se konal 5. června 1927, byli přihlášeni i jezdci ze Zbrojovky. Ve vlastním závodě startovali jako nově utvořený tovární týmu Čs. zbrojovky Brno. Ve třídě sportovních vozů do 1,1 litru zvítězil Bedřich Soffer v čase 3:16,6 minuty na Z 18-Sport, čímž vytvořil rekord třídy. Byl rychlejší než Rychard Müttermüller o 0,3 vteřiny, který jel se stejným vozem. První ostré nasazení na Soběšickém kopci tak přineslo novému týmu i vozu první „double“.

Na 2. ročníku Pradědského okruhu startovaly tři vozy Z18 Sport a vítězství si připsal ve třídě 1,1 litru Rychard Müttermüller, když třetí skončil Stohanzl a šestý byl Soffer, který dokonce zajel v předposledním, 9. kole nejrychlejší čas třídy s hodnotou 18:10,9 minuty.

Při 7. ročníku mezinárodního závodu do vrchu Schöber u Rumburku v červnu 1927 vyhrál v kategorii sportovních vozů do 1,1 litru Müttermüller a druhý byl Soffer. V kategorii závodních vozů do 1,1 litru vyhrál Karl "Flieger" Stohanzl.

Pořadatelem závodu byl Nordböhmischer Kraftfahrerbund - Severočeský svaz motoristů na trati dlouhé 4 kilometry s maximálním stoupáním až 12 procent.

Na závěr sezony 1927 startovali Müttermüller a Soffer v září 1927 na 7. mezinárodním závodu do vrchu Ecce Homo. Müttelmüler se Zetkou Z 18-Sport vyhrál kategorii do 1,1 litru a v této třídě vytvořil nový traťový rekord.

„Dalšího, a krásného úspěchu a důkazů svých předností dosáhl sportovní vůz brněnské Zbrojovky, překonav dosavadní Amilcarův rekord kategorie pod jistou rukou sympatického Müttermüllera,“ komentoval jeho výkon odborný měsíčník Auto. Soffer se stejným typem Z 18-Sport ve stejné kategorii dojel na 2. místě.

Také v soutěžní sezoně roku 1928 sbírali jezdci továrního týmu Zbrojovky Brno při jednotlivých závodech vavříny.

Hned v úvodu při mezinárodní Rakouské zimní soutěži spolehlivosti v silné konkurenci dobyl tříčlenný tým Zetek (Stohanzl, Müttermüller a Soffer) senzačního vítězství, když dojel s matematickou jistotou bez jediného trestného bodu. Úspěch se stal nejlepším vysvědčením pro kvalitu sériových vozů Z 18.

Soffer vyhrál automobilový a motocyklový turnaj ve Zlíně, Divíšek skončil druhý. Při 5. ročníku klubového závodu do vrchu Československého automobilového klubu pro Moravu a Slezsko na trati Brno-Soběšice startovala ekipa jezdců s vozy Z18.

Ta se nakonec mohla pochlubit prvními 3 místy mezi cestovními vozy do 1 000 kubických centimetrů. Vyhrál Divíšek před Najmanem a Ing. Václavíkovou-Zichovou. V kategorii sportovních a závodních vozů vyhrál Stohanzl, Soffer zvítězil a vytvořil rekord ve třdě závodních vozů do 1,1 litru.

Vynikajícího vítězství zaznamenaly jezdci sériových vozů Z-18 v Růžicové jízdě východočeské na 500 kilometrů. Tříčlenný tým, stejně jako při Rakouské zimní jízdě spolehlivosti, neměl ani jediného trestného bodu. Vítězství dosáhla dvojice Ing. Voženílek – Müttermüller byla doplněna dvěma východočeskými majiteli Zetek, a to Bínou z Hradce Králové a Krančíkem z Dvora Králové.



Alpská soutěž spolehlivosti (Mezinárodní alpská jízda), kterou absolvovalo 13 týmů a 63 jednotlivců, přinesla Stohazlovi a Kargerovi poháry pro jednotlivce. Tým Zbrojovky ale nebyl klasifikován, protože Soffer již v 1. etapě vzdal a soutěž nedokončil. Sezónu ukončil továrník Leo Karger, který na 8. ročníku Ecce Homo na Zetce obsadil 2. místo ve sportovních automobilech do 1,1 litru.

Polský jezdec Kołaczkowski v lednu 1929 s vozem Z 18 na Rallye Monte Carlo. Kvůli husté mlze ve Francii ale musel odstoupit. V červnu 1929 na VIII. mezinárodní soutěži v Polsku startovali s vozy Z 18 Divíšek, Stohanzl, Mamula a domácí závodník Wojciech Kołaczkowski. Soutěž částečně vedla i přes Československo (3. etapa končila v Opavě a 4. v Praze). Celkem osm etap soutěže měřilo úctyhodných 3 100 kilometrů. Nejlépším na voze Z 18 byl „Flieger“ Stohanzl, který byl 13., Mamula byl 15. a Divíšek 18. Polák Kołaczkowski soutěž nedokončil po havárii v 5. etapě, kdy se srazil s vozem naloženým kmeny stromů.

V roce 1929 dokonce Zbrojovka absolvovala soukromé testy na Germany Grand Prix na Nürburgringu. Do závodu tehdejšího evropského mistrovství, které se prakticky rovnalo mistrovství světa, nasadila dva šestiválce. Ty však kvůli školáckým chybám na klasifikované pozice nedosáhly.

V roce 1930 se pak poprvé jel Masarykův okruh, jeden z nejprestižnějších podniků tehdejší evropské tour. A právě zde Divišek s vozem S30, který vlastně byl zmodernizovanou Z18 Sport, dojel nejlépe ze všech českých jezdců, z nichž řada měla i špičkové vozy zahraniční provenience.

Výroba populárního typu Z 18 probíhala do roku 1930, vzniklo 2 510 kusů, včetně 1 000 v užitkových verzích. Nástupce Z18, větší a dražší typ Z9, už na takový úspěch nedosáhl. Do roku 1932 bylo vyrobeno pouze 850 kusů.