Úspěchům závodních motorek Jawa předcházely stroje ESO z Divišova. Slaví 75 let

Za slávou strojů s logem ESO stojí vlastně jediný muž - Jaroslav Simandl. A výrobou motorů a pak celých závodních motocyklových speciálů se začal zabývat vlastně proto, že po nástupu komunistického režimu v naší zemi se závodníci na ploché dráze nemohli dostat k zahraničním náhradním součástkám. Konec tuzemské motocyklové značky Eso přišel ještě před polovinou šedesátých let, fakticky jen patnáct let od jejího vzniku. I když, pokud mám být zcela přesný, tak se takovéto logo objevovalo na závodních motocyklech teprve od roku 1953. Nejprve totiž mívaly motory vyrobené firmou vedenou závodníkem a konstruktérem Jaroslavem Simandlem, na sobě jediné písmeno - S.

A konec nepřišel proto, že by jeho produkty neměly úspěch - právě naopak. Jelikož se stroje značky ESO rozšířily po celém světě a sbíraly na ploché dráze jeden úspěch za druhým, začala údajně podobnost loga vadit obří americké petrolejářské firmě Esso.

Na některé motocykly značky Eso a pak i na nástupnickou Jawu se můžete podívat do naší fotogalerie.

Řešením bylo začlenit továrnu, která sídlila ve středočeském Divišově a byla podřízena tehdejšímu Okresnímu průmyslovému kombinátu ve Vlašimi, do struktur společnosti Jawa v Týnci nad Sázavou. A to se také na počátku roku 1964 stalo.

Na počátku celého příběhu obrovského úspěchu československých motocyklů určených pro závodění na ploché dráhy byla žádost kamarádů Františka Simandla, kteří ho požádali, aby vyrobil některé součástky pro motory v jejich strojích. Těmi motory byly britské JAP, které byly na sklonku čtyřicátých let minulého století v daném oboru nejlepší na světě.

Jaroslav Simandl svolil. Nejprve vyráběl součástky, o něco později pak kompletní kopie zmíněných anglických pohonných jednotek. O nějakému duševním vlastniství samozřejmě tehdy nikdo neměl ani tušení, a tak se na krytu zapalování obevilo ono zmíněné písmeno S.



Postupně ale konstruktér Simandl anglickou konstrukci vylepšoval, až se nakonec daly vyráběné agregáty považovat za jeho vlastní dílo. Od roku 1953 mnozí závodníci začali používat jeho motor S 45. Číslo logicky vyjadřovalo výkon v koňských silách. Motor měl rozvod OHV, zdvihový objem 499 cm3 an kompresní poměr 14:1. Jako palivo se využíval metylalkohol. Následně vznikla i celá motorka. Ta první nesla označení DT-1. Brzy si je jako své závodní náčiní zvolili i ti nejlepší světoví jezdci.

Kromě plochodrážních speciálů ale logo ESO vozily i stroje určené pro okruhové nebo motokrosové závodění.  V tomto případě existovaly speciály v kubaturách 250, 350 a 500 cm3. K vidění bývaly i ve světovém šampionátu a například Miloslav Souček obsadil v konečném účtování šampionátu třídy 500 v roce 1961 celkové čtvrté místo.

Ovšem po výše zmiňovaném začlenění do národního podniku Jawa již se v Divišově specializovali pouze na plochou dráhu. Svého času se tu dělalo i tisíc takových motorek za rok.

Tyto produkty sbíraly jedno vítězství za druhým. Například jen Ivan Mauger, slavný novozélandský plochodrážní závodník přispěl do sbírky celkem patnácti tituly mistra světa. Získal je jak na krátké, tak i na dlouhé ploché dráze, případně v klání dvojic.

Po pádu komunistického režimu procházela firma lepšími i horšími obdobími a poměrně často měnila vlastníky. V současné době existuje pod názvem Speedway Factory a zabývá se výrobou rámů a dalších dílů pro plochodrážní speciály.