Pumpaři vás nebudou mít rádi: Test Renault Mégane Grandtour s naftovým motorem

Poměrně dostupné rodinné auto s dieselovým agregátem pod kapotou je v současné době na našem trhu téměř raritou. Přestože čtvrtá generace modelu Mégane již stárne, naše recenze dokazuje, že může jít o dobrou volbu. Zákazníci, kteří mají v oblibě modely nižší střední třídy produkované automobilkou Renault, mají v současné době největší výběr v historii. Můžou už zvolit plně elektrický hatchback, který je odlišen také vizuálně, nebo tři verze modelu se spalovacím motorem. Kromě hatchbacku je k mání také sedan, byť ho u francouzské značky označují termínem GrandCoupé.

Já jsem si k testu vybral verzi kombi, která má také specifické označené – Grandtour. Naštěstí auto samo o sobě nikterak neobvyklé není. Tvary, které mu designéři vdechli již před rokem 2015, kdy se tato generace představila veřejnosti, stále působí svěže a přirozeně. Facelift, který přišel před třemi lety, jen lehce poupravil některé detaily.

Vzhled testovaného kusu, a zejména podrobný vhled do jeho zavazadelníku, nabízí naše fotogalerie

Zkoušený exemplář poháněl čtyřválcový turbodiesel se zdvihovým objemem půldruhého litru. To se může zdát jako málo, ale Renaultu se tento motor osvědčil a v průběhu let se ocitl v mnoha jeho modelech. Zájemce ale může zvolit také klasický benzinový čtyřválec, případně pohonné ústrojí typu plug-in hybrid. Takový Mégane Grandtour je sice v kategorii aut, které jsou schopné ujet na elektřinu alespoň pár desítek kilometrů a má nárok na „elektrické“ registrační značky, s cenovkou 886 000 Kč nejlevnějším modelem, ale přesto stojí skoro o tři sta šedesát tisíc více než základní verze této karosářské verze Mégane a o bezmála čtvrt miliónu více než dieselové provedení.

• Na oficiální představení moderního elektrického Mégane se můžete podívat tady:
Interiér vozu, oproti zmiňovanému designu exteriéru, už tak moderně nepůsobí. Je tu sice na výšku orientovaný centrální displej, ale celkový styl i třeba ozdobná lišta na palubní desce před spolujezdcem je už tak trošku ze staré školy.

Na druhou stranu, většinu tradičně založených řidičů potěší, že důležité funkce se ovládají klasicky – fyzickými spínači. Například pro nastavení teploty u klimatizace jsou k dispozici otočné ovladače. Na displeji už pak chybí jakákoli tlačítka, takže třeba i hlasitost musíte měnit dotykem, případně stisknutím příslušné části pod volantem ukrytého typického „renaultího audio panelu“.

Pro praktický život je Mégane stále vybaven velmi dobře. Dozadu si bez pocitu stísněnosti sednou také pubertální čahouni. Ti budou nepochybně rádi, že také vzadu jsou dvě zdířky USB. Navíc sedačky v obou řadách jsou dobře ergonomicky zpracované, mají solidní boční vedení a optimální tuhost. Lze na nich tak bez obav z bolesti páteře nebo pozadí absolvovat i hodně dlouhé cesty.

Kufr sice neohromí kapacitou, ale je velmi praktický. Po otevření pátých dveří je k dispozici velký nakládací otvor. Hrana je v případě nastavení podlahy do vyšší ze dvou poloh v rovině s prahem. Napříč lze zdvihnout přepážku, která pak zamezí nekontrolovatelnému pohybu věcí po podlaze, pokud není plocha kufru zcela využitá. Pod podlahu lze ještě umístit dojezdové kolo. Na bocích nechybějí háčky, upevňovací oka nebo přihrádky. Vadou na kráse je ale neexistence otvoru pro prostrčení delších předmětů do kabiny v opěradle rozděleného v poměru 60:40. S výjimkou základní verze jsou ale na střeše lišty, na které samozřejmě lze umístit nosič lyží nebo přepravní box.

Příjemně mě překvapily také plynové vzpěry přední kapoty. Ty nebývají u aut této cenové kategorie úplně obvyklé. Přitom třeba při dolévání kapaliny do nádržky ostřikovačů řidičům značně urychlují i usnadňují tento úkon.

Úplně největší předností této verze je ale spotřeba. Byť je v autě instalovaná jen poměrně malá palivová nádrž na 45 litrů nafty, v praxi můžete na jedno natankování ujet bezmála tisícovku kilometrů. Kombinovaná spotřeba podle výrobce je totiž 4,7 litru a v praxi není (při cestách pohodovým tempem a v nepříliš náročném terénu) ji dosáhnout. Pokud tedy patříte k průměrným českým řidičům, kteří ročně ujedou něco mezi deseti a dvanáct tisíci kilometry, uvidí vás pumpaři jen přibližně jednou za měsíc.

Testovaný exemplář byl vybaven automatickou převodovkou, za kterou se v porovnání s manuální verzí připlácí přes padesát tisíc korun. Klidně bych se dokázal obejít bez ní. Hlavně při pomalém popojíždění v městských kolonách totiž občas zmatkuje. Na druhou stranu, při běžné jízdě fungovala dobře.

Výkon motoru není úplně velký, takže předjíždění zvláště s plně naloženým vozem si musíte dobře naplánovat. Je to zkrátka auto pro pohodáře. Těm pak bude vyhovovat i plavný podvozek, který cestující nevytřese ani na špatných cestách. Po přejetí nerovností se ale nerozhoupe a ani náklony v zatáčkách nebyly rozhodně nad únosnou míru.

Bez problémů jsem se sžil také s nastavením posilovače brzd a řízení.

• Karosérie: pětimístné pětidveřové kombi
• Motory/Spotřeba: Zážehový přeplňovaný čtyřválec 1,3/140-160 koní- 5,8-6,0 litru, vznětový přeplňovaný čtyřválec 1,5/115 – 4,7 litru, plug-in hybrid 1,6/160 koní- 1,3 litru
• Převodovky: šestistupňová manuální, sedmistupňová automatická
• Vnější rozměry: 4626x 1814x1449 mm
• Rozvor: 2712 mm
• Zavazadlový prostor: 449/1432 l
• Max. rychlost 183-205 km/hod
• Zrychlení 9,3-11,4 s
• Ceny: od 528 000 Kč