Dosti typické pro automobily Škody exportované do zahraničí byly snahy místních dovozů o jejich zatraktivnění formou nejrůznějších úprav. Například je předělávali na kabriolety. V Turecku na to šli jinak - vyráběli pickupy.
Ještě dnes se lze v Turecku setkat s vozy, které mají na svých karosériích drobné známky toho, že mají něco společného s tuzemskou značkou Škoda. Podle vzhledu je ale rozhodně nepoznáte. Karosérie těchto pickupů jsou totiž naprosto odlišné od dárcovských vozů. Těmi byly vozy Škoda 1202 (známá také jako stejšn) a Škoda 1203.
Na to, jak tyto modely vypadaly po turecké předělávce, se můžete podívat do komentované fotogalerie.Jak prvně jmenovaný typ, tak i dodávka 1203 se v originální podobě vyráběly ve vrchlabském závodě tehdejších Automobilových závodů národní podnik.
Škoda 1202 byl poslední model značky Škoda, který měl klasickou koncepci s motorem vpředu a pohonem zadních kol a současně páteřový rám. Vznikla v letech 1961-73 a za tu dobu jich dělníci smontovali přibližně šedesát tisíc kusů. Existovaly v podobě klasických kombi, dále se nabízely jako dodávky, pohřební vozy, sanitky a dokonce pickupy.
Právě poslední verze svého času zaujala turecké obchodní partnery domácí automobilky. Dohodli se o dovozu základních komponentů. Celá auta se vzhledem k politickým okolnostem dovážet nemohla. Je to ostatně trend, který vidíme dnes. Vedení toho kterého státu chce, aby se rozvíjel domácí průmysl a měl na konečném automobilu minimálně částečný podíl vlastní práce.
A tak se v roce 1964 začaly z Vrchlabí do Turecka vozit podvozky Škody 1202 včetně motoru, předních blatníků a rámu čelního okna. Zbytek se dotvářel v prostorách místní společnosti.
Postupně ale Turci vymysleli vlastní karosérii, takže od roku 1971 už měla Škoda 1202 Kamyonet (tak se oficiálně označovala) zcela svébytný vzhled. Mimochodem, slovo kamyonet v turečtině znamená valník, píipadně pickup.
Motor výkonem nevynikal
Pod kapotou ale stále pracoval stejný motor - čtyřválec s objemem 1221 cm3 a výkonem 47 koňských sil propojený se čtyřstupňovou manuální převodovkou.
Podle kusých dobových údajů byl Kamyonet schopný vyvinout maximální rychlost 100 kilometrů v hodině a na sto kilometrů jízdy potřeboval kolem devíti litrů benzínu. Na ložnou plochu bylo možno umístit náklad s hmotností až 750 kilogramů.
Tento model se nabízel v Turecku až do roku 1982, což znamená, že původní stejšn přežil o celých devět let. Údajně byl vyroben ve více než deseti tisíci exemplářích.
V témže roce se představil úplně nový model: Škoda 1203 Kamyonet. Jak název napovídá, šlo o vůz vzniklý předělávkou v tuzemsku chvalně i nechvalně známé dodávky 1203.
Tentokrát už měl Kamyonet za kabinou samostatný valník. Nosnost přesáhla dokonce hranici jedné tuny. Kabina byla vymyšlena lépe než u škodováckého originálu.
Ložná plocha umístěná na prodlouženém podvozku dvanáctsettrojky měla na délku 2 245 a na šířku 1760 milimetrů. Slaboučká čtyřválcová dvanáctistovka dosahovala výkonu 45 koní a byla schopná udělit vozu rychlost nejvýše 90 kilometrů v hodině.
Produkce trvala až do roku 1986 a celkem vzniklo přibližně 3600 exemplářů tohoto typu.
Obě verze tureckého pickupu můžete ještě tento víkend (před zimní přestávkou) vidět, společně s desítkami jiných Škodovek v muzeu Svět Škodovek u Čerčan na Benešovsku.
Na videoreportáž z tohoto muzea se můžete podívat zde: