S novým dieselovým VW Multivan po slovenských památkách UNESCO....

Slovensko láká turisty především svým hlavním městem a Vysokými Tatrami. Ovšem pozoruhodné jsou mnohé další lokality, které se poměrně rovnoměrně rozprostírají po celé zemi. Obsah pouhých dvou nádrží, z čehož plyne pouze jediná zastávka pro doplnění pohonné energie, stačil při naší turistické cestě dvou manželských párů z Prahy na východní Slovensko a zpět.

To, co jsme na trase viděli, si můžete prohlédnout v naší komentované fotogalerii.

Vyrazili jsme totiž s Volkswagenem Multivan s dieselovým motorem, který zpočátku v nové verzi tohoto vozu k dispozici nebyl, ale nyní už ho lze pořídit.

Nádrž přitom pojme relativně skromný počet litrů nafty (58) a navíc jsme měli k dispozici prodlouženou, a tudíž těžší verzi tohoto oblíbeného rodinného vozu. Připomínáme ještě, že nový Multivan je už vždy vybaven automatickou převodovkou. Přesto se spotřeba dokázala po celou trasu udržet poměrně hluboko pod hranicí osmi litrů na sto kilometrů. Jednoznačně se tak ukázalo, že pro cestovatele, kteří chtějí za relativně krátkou dobu urazit velký počet kilometrů svižným tempem, nenív současné době lepší alternativa pohonné jednotky.

Naše cesta nejprve vedla z Prahy do vinařské oblasti v Malých Karpatech kolem slovenského města Pezinok. Pro cestu do něho jsme po sjezdu z dálnice zvolili silnici vedoucí přes vrch Pezinská Baba. Zdejší zatáčky už si ale řidič moc užít nemůže. Na to je totiž asfalt příliš proděravělý.

Největší fyzické vypětí nás ale však čekalo až při večeři, protože tu jsme měli objednánu ve střediskové obci Slovenský Grob, která je proslavena chováním a pečení husí už dvě století. Mají tu dokonce vlastní cech "husacinárov".

Celá husa (stojí cca 100 eur) je totiž, jak jsme si ověřili, pro dva muže a dvě ženy trošku moc. Navíc, když jsme si jako předkrm objednali játra, která také rozhodně nejsou dietním pokrmem. A protože jsme byli ve vinařské oblasti, nepohrdli jsme pozvánkou od majitele jednoho z penzionů, který je současně sommeliérem a má velmi utěšenou sbírku skvělých slovenských i francouzských vín, na malou ochutnávku produkce slovenských výrobců vinného moku.

Druhý den nás bohužel skoro pořád a všude provázel déšť. V Banské Štiavnici, což je první lokalita zapsáná na seznamu UNESCO, kterou jsme navštívili, nám navíc fotografování zdejších hornických a architektonických památek znesnadňovala mlha. Ale i tak toto město, kde se po dlouhou dobu každým rokem ze země vytěžily desítky kilogramů zlata a mnoho tun stříbra (a rovněž tu byl poprvé v dějinách hornictví použit střelný prach) rozhodně stálo za vidění. Mají tu třeba také velký pohyblivý betlém, který dává dobrý přehled o celkovém uspořádání lokality. Kdo má více času, může si ještě nad městem prohlédnout třeba unikátní soustavu malých přehrad, které se nazývají tajchy a z nichž proudící voda svého času poháněla důlní stroje.

Z Banské Štiavnice jsme se vydali směrem na východ - do dalšího města, které patří mezi světové kulturní dědictví. Tím je Levoča. Zde už na přelomu září a října turistická sezóna evidentně skončila, což třeba přesně v době naší návštěvy vedlo k poslednímu přípitku v jedné zdejší vinotéce před jejím definitivním uzavřením. Místní radnice se sice rekonstruuje, ale i tak je procházka kolem zdejšího ohromného obdélníkového náměstí a výjimečně dochovanzch městských hradeb zážitkem. Přímo v jedné baště na hradbách je dokonce stylová restaurace. Bohužel jsme dorazili až pozdě odpoledne a tudíž jsme přišli o možnost prohlídky interiéru zdejšího chrámu svatého Jakuba. Ten je jednak druhým největším kostelem na Slovensku a jednak se v něm skrývá přenádherný téměř devatenáct metrů vysoký vyřezávaný oltář Mistra Pavla z Levoče. Údajně jde o největší oltář svého druhu na světě.

Abychom ho mohli vidět, museli jsme si přivstat a zajít do chrámu hned po jeho otevření ještě před příchodem věřících na klasickou nedělní mši.

Vrcholem cesty pak byla návštěva Spišského hradu. Slovenské prameny udávají, že se jedná o největší hrad ve střední Evropě. Když jsme k němu přijížděli, všimli jsme si dvou jeřábů a kolega zažertoval, že ho zřejmě přistavují, aby získal primát největšího přimenjenším v celé Evropě. Není tomu ale tak, ve skutečnosti pouze probíhá oprava hlavní obytné části hradu. Bohužel se tak kvůli tomu do nejzajímavějších objektů nyní nemůže. Vstupné na hrad bez průvodce je osm eur. I zde bylo jen minimum turistů. Fotografové tedy měli možnost pořídit hodně skvělých záběrů, které nenarušovali další turisté.

Návštěvníkům doporučujeme, aby si před návštěvou důkladně ověřili otevírací dobu. Například my jsme se dozvěděli, že je otevřen až do 19 hodin. Ovšem poslední možný vstup byl již v 16.

Z hradu je vidět malé opevněné městečko. Jedná se o Spišskou Kapitulu. Její dominantou je katedrála svatého Martina, která pamatuje raný středověk. V 19. století tu pak býval kněžský seminář a první učitelský ústav v tehdejším Uhersku. V říjnu je tu již božský klid a při procházce volně přístupným areálem vás nikdo nebude rušit.

Po cestě zpátky naší domoviny jsme se mohli ještě pokochat skvělým výhledem na štít Vysokých Tater. Už v prvních říjnových dnech měly jejich vrcholky čerstvé sněhové čepice.

Celkem jsme při toto "autovíkendu" ujeli přibližně 1400 kilometrů. Cestu na východní Slovensko od našich hranic ulehčuje již téměř dokončená dálnice propojující Trenčín, Žilinu, Prešov a Košice. Pro cestu zpět jsme kvůli opatřením na hranicích v souvislosti s migranty zvolili málo frekventovaný přechod Nedašova Lhota-Červený Kameň. Při příjezdu na hranici v nedělním odpoledni jsme byli první na řadě ke kontrole a tudíž pokračovali v cestě domů bez zdržení.

Dálniční známka na deset dní stojí na Slovensku stále 10 eur. Ceny v restauracích jsou velmi podobné těm našim. Plzeňský Prazdroj čepují skoro všude a obvykle za něj zaplatíte dvě eura.

Nabídka ubytování v penzionech je na podzim široká. Třeba ve zmíněné Levoči najdete pokoj pro dva o víkendu v přepočtu již lehce nad hranicí 1000 Kč.