V kabině rolby: tlačítka, joystick, volant jako ve formuli, ale žádné brzdy

Petr Mrkvica je rolbařem a koordinátorem údržby běžeckých tras v šesti oblastech Jeseníků. Stroj řídí pomocí joysticku a volantu, který vypadá trochu jak v závodním autě. Na půlvolantu je přepínač pohonu vpřed, vzad a neutrál. Rychlost nastavuje potenciometr. Rolba nemá brzdu. Pro úpravu běžeckých tras požívá tři roky starou rolbu PistenBully 100. „Je to náš nejmladší stroj," uvedl Petr Mrkvica. Vepředu je vybavena velkou radlicí. „Slouží ke srovnání muld. Hlavně směrem na Vřesku, bývají nafoukané obrovské závěje, metr, metr a půl vysoké. Kolikrát ani není vůbec vidět cesta. Nejprve si musíme cestu nahrubo přichystat a teprve až ji máme srovnanou, může použít frézu a celou stopu odladit, aby byla pro běžkaře bezpečná a hezká,“ popisuje.

Podívejte se, jak se upravují běžecké trasy v Jeseníkách:

Další klíčovou součástí rolby je fréza. Jejím účelem je sníh předpřipravit a rozdrtit. Typický manšestr formují gumoplastové finišery, dvojstopu do sněhu vtlačují stopovače.

Stroj řídí pomocí joysticku a volantu, který vypadá trochu jak v závodním autě. „Je to taková formule. Ne rychlostně, ale z hlediska tlačítek a joysticků to tak někomu může připadat. Jiný říká, že je to v kabině jak v letadle,“ směje se Petr Mrkvica.

Na půlvolantu je přepínač pohonu vpřed, vzad a neutrál. Rychlost nastavuje potenciometr. „Rolba nemá brzdu. Vše je ovládané přes hydrauliku, a když dám nohu z plynu, rolba hned stojí,“ názorně ukazuje zastavení stroje rolbař.

V okolí Červenohorského sedla upravuje Petr Mrkvica stopy druhým rokem. Mnohem déle, sedm let, působí na Rejvízu. „Chtěl jsem mít lyžařský areál. To se sice úplně nepovedlo, ale rolby k tomu patří. První rolbu jsem si koupil sám, byl to čtyřicet let starý stroj. Manželka mi tento nákup posvětila, přesvědčil jsem ji, že je to to nejlepší, co si můžeme koupit. Tuhle rolbu jsem měl mnoho let a udělal na ní spoustu vylepšení, než jsem ji před dvěma lety prodal,“ líčí.

Petr Mrkvica také vzpomínal, jak začátkem ledna zachraňoval dva turisty. „V noci jsem se vracel ze Švýcárny. Potkal jsem dva lidi, kteří zabloudili. Původně chtějí jít přes Vysoký vodopád, ale nezabočili a skončili na Petrovce. Měli jednu slabou čelovku. Nezbývalo, než je naložit do rolby a zavézt je na sedlo. Nakonec jsem je dovezl až k autu, které měli v Bělé U Eduarda,“ líčí nedávnou příhodu.

Úpravu běžeckých tras zaštiťuje v nejvyšších moravských horách Sdružení cestovního ruchu Jeseníky. Do terénu se stroji vyráží dvě desítky rolbařů.

Jsou to srdcaři, kteří mají v mobilu nainstalované až čtyř aplikace na sledování počasí, aby určili ten správný moment, kdy na údržbu vyrazit. Do bílých stop se vydávají obvykle večer po setmění nebo brzy ráno. Jednak kvůli teplotám, jednak proto, že je v horách liduprázdno. „Běžkaři ze stopy sice uhýbají, ale neumí přesně odhadnout, jak moc mají uhnout. To pak musím zastavovat a čekat, aby se posunuli. Údržba je výrazně rychlejší a komfortnější, když v noci jezdím a lidi ve stopě nemám,“ vysvětluje Petr Mrkvica, když míjíme už několikátou skupinku, která se nám snaží vyhnout.

Zatímco v Itálii či Rakousku se za vstup do bílé stopy platí, v Česku jsou udržované trasy k dispozici zdarma. Rozhodně to však neznamená, že by údržba byla bez nákladů.

Jen nafty si stroj za jednu jízdu vezme devadesát až sto litrů. V Jeseníkách se náklady na rolbování ročně šplhají do milionů korun. Bez příspěvků krajské či místních samospráv by úprava tras v současném rozsahu nebyla možná.

Na úhradě nákladů se mohou podílet i samotní běžkaři. Zatím finančními příspěvky pomocí QR kódů. Ve hře je i varianta, že by si za příspěvek mohl práci rolbaře zájemce prohlédnout z pozice kopilota. „Zvažovali jsme nabídku stát se spolujezdcem v rolbě. Jízda trvá zhruba hodinu, člověk by při ní viděl, jak práce rolbaře vypadá,“ uzavřel Petr Mrkvica.