Před 25 lety se přestal vyrábět Trabant, legendární i vysmívané auto z NDR

Před 25 lety, 30. dubna 1991, sjel z výrobního pásu v saském Cvikově poslední vůz legendární značky Trabant. Lidové a téměř nezničitelné vozítko, které mělo motorizovat tehdejší Německou demokratickou republiku, se začalo vyrábět symbolicky 7. listopadu 1957, tedy na výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Oblíbený ale i vysmívaný "trabi" byl koncipován jako úsporný vůz se snadnou údržbou. Měl karosářské díly z celkem odolného duroplastu - lisované syntetické pryskyřice vyztužené odpadovými vlákny (náhrada za nedostatkový plech). Kovová byla jen nosná kostra. Srdcem byl nenáročný dvoutaktní motor, který měl výkon 26 koní a zrychlení z klidu na stovku mu trvalo 21 vteřin. Vyvinul maximální rychlost 112 kilometrů za hodinu. V březnu 1960 byla na autosalonu v Lipsku představena i praktičtější varianta kombi.



Dvouválcový vzduchem chlazený dvoutaktní motor se pod kapotou ukrýval po téměř celou dobu výroby, tedy od roku 1957 až do konce 80. let. Dvoudobé motory, jak známo, spalují kromě benzínu i olej. Stačilo pak, aby někomu při tankování "ujela ruka", ve směsi skončilo více oleje než výrobcem doporučená dvě až tři procenta, a trabant za sebou vytvořil kouřovou clonu, kterou by mu v některých případech záviděla snad i osádka torpédoborce při námořní bitvě.

Majitele trabantů ale takové věci nemusely trápit, jejich vozítko až na nepříliš vysoký výkon motoru poskytovalo "za málo peněz hodně muziky". Lacinější nové auto snad ani nešlo koupit, koncem 70. let přišel Trabant 601 v ČSSR na 36 500 korun, přičemž nejlacinější škodovka stála o 20 000 korun více a cena téměř nedostupných západních aut v Mototechně atakovala 200 000 korun. Pokud se navíc podařilo sehnat trabanta v praktické verzi kombi, dal se podle pamětníků s jeho pomocí postavit i dům.

V samotném východním Německu byl přitom trabant - ale i další automobily - nedostatkovým zbožím. Běžní zájemci se zapisovali do pořadníků s čekací dobou přesahující někdy 10 let (což na druhou stranu továrně umožňovalo plánovat výrobu na dlouhou dobu dopředu). Vynalézaví lidé nicméně přišli na způsoby, jak systém obejít, jako zájemci o auto se často přihlašovali i prarodiče. A když se někdo dostal na řadu nevhod, vždycky přiděleného "trabiho" se ziskem prodal.



Koncem 80. let ale spolu s rozpadem sovětského bloku skončil i propracovaný systém na prodej automobilů, a to nejen v NDR. A z kdysi netrpělivě očekávaného trabantu byl rázem nepotřebný zastaralý výrobek, o který nestáli ani v Turecku. Už během exodu východních Němců přes Prahu na podzim 1989 zůstaly stát na malostranských ulicích desítky opuštěných autíček. Po pádu komunistického režimu v NDR si pak tamní občané houfně kupovali západní ojetiny a trabanty se likvidovaly ve velkém.

Trabantu přitom nepomohla ani velká změna, ke které výrobce přistoupil na samém konci 80. let, když pod kapotu zabudoval čtyřtaktní motor. Nepocházel ovšem z vlastního vývoje, byla to pohonná jednotka z Volkswagenu Polo o objemu 1,1 litru. Auto tomu prošlo náročnou úpravou - nádrž se přestěhovala od motoru dozadu a díky hrdlu v zadním blatníku už řidič nemusel při tankování otvírat kapotu - ani to ale nepomohlo. Čtyřtaktů, vyráběných od roku 1988, vzniklo jen 38 865 kusů.

Běžných Trabantů 601 přitom opustilo brány továrny ve Zwickau (česky se městu někdy říká Cvikov) mnohem víc, oficiální údaje hovoří o více než 2,8 milionu kusů, k tomu je nutné připočíst asi 131 000 vozů předchozích verzí. Do dnešních dnů ale přežil jen zlomek automobilů, vyrobených pod značkou Trabant (jméno dostala auta v euforii po vypuštění sovětského Sputniku podle německého výrazu pro družici). I díky tomu je ale z trabantuopravdová automobilová legenda, jediná z východní Evropy.



Trabant patřil mezi nejčastější účastníky silničního provozu v socialistických zemích celých 34 let a za tu dobu si vysloužil až kultovní postavení. Oblíbený byl pro svou spolehlivost i v Československu. Jeho majitelé na něj nedali dopustit, přestože o něm kolovaly vtipy a měl nejrůznější přezdívky jako třeba bakeliťák, rozzuřený vysavač, PVC jaguár, pryskyřníček pádivý, splašené trsátko či kvůli kouřové cloně Honeckerova pomsta (v narážce na předáka bývalé NDR Ericha Honeckera).

Dnes jsou trabanty na silnicích vidět jen výjimečně. V posledních letech se však stávají cenným sběratelským artiklem. Nadšenci pořádají srazy majitelů a příznivců, na kterých lze vidět nejrůznější "vymazlené" úpravy, třeba ve stylu safari nebo military. Před devíti lety se spekulovalo o obnovení výroby Trabantů, k ničemu takovému ale nedošlo.