Otec Velorexu František Stránský zahynul před 70 lety. V díle pokračoval bratr

Stejně jako za mnoha jinými vynálezy stojí i za Velorexem lidská touha po větším pohodlí. František Stránský totiž dojížděl na motocyklu za prací z České Třebové do plzeňské Škodovky. A v nevlídném počasí to určitě nebyla příjemná cesta. Napadlo ho tedy sestrojit tříkolový motorový dopravní prostředek, v němž by ho nemusel trápit ani vítr, ani déšť. Je tak trošku paradoxem, že vozidlo, které František Stránský vymyslel a v té době již v malých sériích vyráběl, ho nakonec připravilo o život. 23. ledna totiž při jedné ze zkušebních jízd 23. ledna havaroval na zledovatělé vozovce nedaleko České Třebové.

Na dobové fotografie Františka Stránského a jeho bratra, i na jejich stroje, se můžete podívat do naší komentované fotogalerie.Podle dobových záznamů trvalo několik hodin, než těžce zraněného konstruktéra, který po havárii zůstal zaklíněn ve vraku, našli a mohli ho nechat převézt do nemocnice v Ústí nad Orlicí. Tam ovšem dva dny poté následkům zranění a podchlazení podhlehl.

V té době ještě tříkolka měla oficiální označení Os-kar, které vzniklo přesmyčkou dvou slov - kára na ose. Již se ale vyráběla v poměrně solidním počtu v bývalé továrně na kuchyňský nábytek v Solnici. Právě v roce 1954 dosahovala měsíční produkce, podle materiálů Městského muzea v České Třebové, zhruba třicet až čtyřicet kusů.

Pojďme ale zpět k osobnosti Františka Stránského. Ten se narodil v roce 1914 ve Veselí nad Moravou. V době smrti mu tedy nebylo ani celých čtyřicet let.

Poté se ale rodina přestěhovala do obce Parník, která je dnes součástí České Třebové. Tam také František chodil do obecné a poté měšťanské školy. Další roky ve školní lavici strávil ve Všeobecné pokračovací škole v Chocni a vzdělání dokončil na Masarykově zemské průmyslové škole v Litomyšli. Stal se mistrem ve strojnickém oboru.

Práci získal v plzeňské Škodě, kam musel dojíždět. Proto začal v roce 1939 v dílně vedle domku svých rodičů podnikat. Souběžně se věnoval strojnímu zámečnictví a také prodával sportovní potřeby.

Posléze se k němu přidal jeho o deset let mladší bratr. Během druhé světové války začali společně konstruovat tříkolové vozidlo, přičemž velmi dbali na dodržení co nejnižší hmotnosti. Byla to ale svým způsobem nutnost, protože pro jeho pohon měli k dispozici pouze malý motocyklový motor se zdvihovým objemem válce 80 cm3.

V roce 1942 pak už byl stroj známý pod označením Ryba hotový a mohla vzniknout dnes poměrně známá fotografie, na níž bratři drží svůj výtvor ve vzduchu.

Základní koncepce už byla ale tehdy dána. Předními koly otáčel volant, to zadní poháněl vedoucí od motocyklového motoru. Původně zamýšleli potáhnout trubkovou konstrukci duralovým plechem, ale nakonec přistoupili k plátnu. Nejprve použili to, které se běžně užívalo k šití montérek.

Hned po skončení druhé světové války bratři založili novou živnost Stránský a spol - Moto-Velo-Sport. František pak zašel na patentový úřad a skutečně získal právo na ochranu svého průmyslového vlastnictví.

O tom, že bratři byli o smysluplnosti svého stroje velmi přesvědčeni, svědčí historka o jejich setkání s tehdejší konstruktérskou legendou strakonické ČZ Františkem Kochem. Tomu tříkolku přivezli ukázat a on po nalezení mnoha technických slabých stránek doporučil, aby ji raději polili benzínem a zapálili. Údajně Mojmír to byl, který nebojácně odvětil, že na rozdíl od motocyklů pana Kocha na jezdce v jejich tříkolce neprší a není z ní možné spadnout.

Firma Moto-Velo-Sport ovšem existovala jen do roku 1950, kdy bratři požádali o její znárodnění. Vlastně jim ani nic jiného nezbývalo, když se nechtěli smířit se vstupem do Komunistické strany Československa. Následně přesvědčili zodpovědné orgány, že by se jejich výrobek mohl stát vhodným dopravním prostředkem pro invalidy a vhodného partnera nalezli ve Velodružstvu Hradec Králové. 

Jejich rodinná firma v obci Parník se tedy zakrátko stala Velodružstvem závod 09. Zde vznikly první vozidla Os-kar. Tento typ se dá poznat velmi snadno. Jeho typickým znakem jsou totiž rybovité štěrbiny v koženkové zadní části vozidla.

Zájem byl ale velký, kapacita původní dílny v Parníku nestačila, a tak se výroba přestěhovala do výše zmiňované Solnice. Ovšem bratři dojížděli stále ze svého původního bydliště. Jedna taková cesta se pak stala Františkovi osudnou.

O tom, co bylo dále, napíšeme v následujícím článku. Právě březen roku 1954 byl totiž pro proslulou tříkolku dalším velmi důležitým mezníkem.