Rekordman v největší vzdálenosti ujeté autostopem si stopl i auto na autě

Cestuje stopem, kempuje a často dobrovolničí. Na svou zatím poslední cestu se Slávek Král vydal v doprovodu své border kolie Corey. Vydali se do Japonska. Ujeli více než 30 tisíc kilometrů, překročili 21 hranic, zvládli bezmála 250 stopů, procestovali 18 států a utratili u toho méně než 25 tisíc korun. Slávek Král je zapsán v české knize rekordů za největší vzdálenost ujetou autostopem. Po světě cestuje už devět let a většina jeho výprav začínala v Plzni. Podnikl dvě cesty kolem světa a na každém kontinentu strávil minimálně půl roku.

Cílem jejich cesty mělo být Japonsko. Tomu však kvůli byrokratickým nesnázím nakonec zamávali jen zdáli.

Kdy vás poprvé napadlo cestovat autostopem a kam vedla tímto způsobem dopravy vaše první cesta?

Poprvé mě napadlo jet autostopem ze školy v Klatovech do rodné Sušice, když mi bylo 15 let, ale nikdo mě tenkrát nevzal. Naštěstí jsem se nenechal odradit, a další cesta vedla do Itálie s kamarádem, což se skvěle povedlo. Rok na to jsme vyrazili do Norska. První velký výlet byl později na půl roku do Turecka na Erasmus.

Proč vás napadlo vzít na cesty i svou fenku Corey? 

Corey je momentálně pět let a její první cesta vedla do Itálie, když jí byly tři měsíce. Úplně jsme to neplánovali, ale stopli jsme si moc fajn lidi na cestě z Prahy do Plzně. Svezli jsme se s nimi nakonec až do Švýcarska a pak jsme pokračovali do Itálie. Tam jsem zjistil, že cestování s pejskem je skvělé. Měsíc nato jsme vyrazili do Řecka a zpátky přes Banát, české vesnice v Rumunsku, a všechny státy Balkánu.

Zjišťoval jste si dopředu, kam se svým psím společníkem můžete a za jakých podmínek?

Cestování s pejskem jsem hodně řešil, hodně jsem si o tom načetl, a tvrdím, že v Evropě se v tom poměrně vyznám. Jak to ale funguje v Asii, je stále velkou otázkou. Nikdo pořádně neprojížděl Asii se psem a informace jsou dost často zastaralé nebo chybí úplně. Proto jsem se rozhodl to prostě zkusit, a všechno fungovalo skvěle. Vlastně mě to moc mile překvapilo. Bylo to jednodušší, než jsem čekal. Tedy kromě Japonska, kam nás nakonec nepustili.



Proč bylo cílem zrovna Japonsko?

Japonsko jsem už jednou sám navštívil a moc jsem si tuto zemi zamiloval. Možná díky tomu, že jsem měl možnost tam dobrovolničit na organické rýžové farmě a zažil jsem, jak Japonci doopravdy fungují. Rozhodl jsem se, že bych je chtěl poznat více. To se nám bohužel nepovedlo.

Co se vlastně přihodilo, že jste do Japonska nemohli podívat podruhé?

Zaseklo nás chybějící ruské razítko na sérologickém potvrzení. Tohle jedno razítko otočilo celou naší cestu vzhůru nohama.

V Rusku jste se také dostali až k soudu a následně vás vyhostili do Kazachstánu.

To byla souhra hodně špatných náhod. Překročili jsme platnost víza v Rusku, protože jsme neměli správné razítko na trajekt do Japonska. Stopování z Vladivostoku do Kazachstánu nám pak trvalo déle, než jsme čekali. Od Vladivostoku až po Omsk to byl byrokratický souboj s dopravními společnostmi, veterináři, pohraničníky i policisty.

Jel byste se psem po těchto zkušenostech do Ruska znovu?

Do Ruska ano, do států střední Asie, kde vládne Alláh, se psem ani omylem. V těchto státech je pes ochránce domu a nikoliv domácí mazlíček, lidé si s ním netvoří moc vztah. Bohužel ani to Rusko už teď z důvodu války s Ukrajinou nevyjde.

Po Rusku jste absolvovali nejdelší trasu vaší cesty. Co vás tam nejvíc překvapilo?

Mile mě překvapili obyčejní lidé, byli vstřícní a hodní. A také to, že tam byly kvalitní dálnice a že tam skoro nikdo nepije vodku.

Nejčastěji jste asi jezdili osobními auty. Zastavilo vám třeba i nějaké atypické vozidlo?

Zážitek pro mě byl, když jsem si stopnul kamion s plošinou, na kterém převáželi auto. Řidič mi naznačil, že ale nebudu sedět s ním, nýbrž vzadu v tom autě na plošině. Takže jsem si oficiálně stopnul auto na autě.

Zastavovali řidiči ochotněji, když psa viděli, nebo to bylo naopak?

V Čechách je určitě lepší mít s sebou psa. My jsme tady národ pejskařů. V Asii je to poněkud obtížnější. Tam je rozhodně snažší stopovat bez pejska.

Co byste poradil tomu, kdo by chtěl cestovat se psem stejným způsobem?

Mohu to jen doporučit, je to skvělý způsob cestování a užití si přítomnosti svého psa. Každý pes má nějaké svoje limity, ale to jeho páníček většinou moc dobře ví. Například moje border kolie je naprosto nezničitelné zvíře, které miluje cestování, potkávání nových lidí a to, že se pořád něco děje.

Jak své cesty plánujete a kam jste se autostopem zatím vypravil?

Plánuji pouze tak, že vím datum odjezdu a datum příjezdu. Většinou si nakreslím mapu a zakreslím si do ní tři důležitá místa, například Viktoriiny vodopády, Johannesburg a Nairobi, a podle toho už se dál nějak uzpůsobím. Mám za sebou sedm výletů, z toho pět bylo půlročních a dvě roční cesty kolem světa.

Jaká byla nejexotičtější země, kterou jste stopem procestoval?

Největším dobrodružstvím pro mě byla asi Čína, kde je opravdu jiný svět. Strávil jsem tam více než měsíc, překonal přes 7000 kilometrů a navštívil mnoho zajímavých míst. V Číně byl autostop extrémně náročný, lidé mě brali hned, ale neuměli žádný jiný jazyk než ten svůj a vůbec nechápali pojem autostop. Cokoli si navzájem vysvětlit bylo těžké.



Kde jste s Corey nocovali?

Jelikož nikde v Asii neubytují psa, byla to půlroční cesta se spaním ve stanu.

Co na svých cestách především chcete vidět? Jsou to památky, příroda nebo města?

Cestování je pro mě hodně o lidech a místní kultuře. Často vyhledávám přírodu, ekologické farmy a různé druhy dobrovolnictví. Dobrovolničení je pro mě nejlepší způsob, jak zažít místní kulturu, setkat se s lidmi a užít si cestování naplno. Když už mluvím o lidech, tak musím zmínit Írán. To je země s nejúžasnějšími lidmi.

Podělíte se o nějakou příhodu z vašich cest, která vás samotného pobavila?

V Biškeku v Kyrgyzstánu jsem musel tři týdny čekat na víza do Íránu. Nerad se flákám, tak jsem se rozhodl, že si tento čas zkrátím brigádou v hotelu. Byla to skvělá volba a užil jsem si tam hodně zábavy. Jednou jsem seděl na recepci a přišli dva hosté. Zazvonili na zvonek dole u vchodu, kde byla i kamera a já jim jen tak z legrace anglicky řekl, ať mi zazpívají písničku, nebo je nepustím dovnitř. Kluci se na sebe podívali a začali zpívat česky. Bylo to po třech měsících poprvé, co jsem zase slyšel češtinu.

Ale asi jste na svých cestách nezažil jen chvíle veselé.

No samozřejmě. V Tádžikistánu mě například okradli. Vlezli nám do stanu, když jsme byli pryč a prošacovali věci. Mně zmizel disk, kamarádům zmizela vodka a plechovka fazolí. Jednou mě chtěli i znásilnit, nebo jsem byl naopak v Uzbekistánu požádán o ruku.

A co nemoci? Jste na ně na svých cestách připraven a vybaven potřebnými léky?

Nemoci se mně zatím vyhýbají, jen jednou jsem chytil svalovou horečku v horách při výstupu na pětitisícovou horu. Co se týče léků, ty si neberu, protože naše léky stejně nezabírají na zahraniční nemoci.

Jak se k vám v těch zemích, které jste společně s Corey projeli, řidiči chovali?

Mezi jednotlivými státy byly obrovské rozdíly v chování vůči pejskovi. V Rusku to například fungovalo skvěle, prakticky jsme dostopovali z Plzně až do Vladivostoku, což je něco přes 15 tisíc kilometrů za 36 dní, což beru jako poměrně slušný výkon. Naopak cesta z Vladivostoku zpátky, kdy jsme museli projet státy střední Asie, tedy Kyrgyzstán, Uzbekistán či Turkmenistán, byla stopováním s pejskem už náročnější. Vinou všech byrokratických procedur nám trvala přes čtyři měsíce. Tyto země jsou ale úžasné a lidé velice příjemní. Doporučuji každému, aby se tam jel podívat. Avšak: nejezděte tam s pejskem.