Za sebou několik tisíc koní, před sebou čtvrt míle rovné tratě. Start, kouř a mozek, co se snaží proskočit zadní stěnou lebky pod tlakem těch několika G, kterými vás dragster vykopává kupředu.
Zatímco závodníci na jihovýchodě Spojených států se velmi rychle přesunuli pod křídla NASCAR a na oficiální stadiony, jihokalifornští hot roddeři naopak s rostoucí oblibou tohoto křížence sportu a módní záležitosti dlouho zůstávali na ulicích. Oblíbené se staly především sprinty, při nichž stačilo mít křižovatku, trochu rovnou ulici. Se vznikem NHRA se počátkem padesátých let začali i sprinteři přesouvat z ulic na oficiální závodní dráhy, z nichž bylo první letiště v Santa Aně.
I když dnes celosvětově existuje mnoho různých asociací a závody se přesunuly na moderní a bezpečné tratě, základ je stále stejný - dva soupeři, rovná trať dlouhá čtvrt nebo osminu míle (400/200 m) a chuť zvítězit. NHRA i IHRA definují kolem dvou stovek tříd podle typu a výkonu vozu, mezi profesionály je ale důležitých následujících pět tříd. Top Fuel jsou dragstery do morku kostí s charakteristickým štíhlým profilem, dlouhým špičatým čumákem, vysoko uloženým spoilerem a masivními zadními koly. V benzinové verzi dosahují neuvěřitelného výkonu 6000 koní (drobných 4,5 MW), a tak není divu, že poté, co se prořítí čtvrtmíli dlouhou dráhou za méně než pět sekund a dosahují rychlostí přes 530 km/h, musí jim při brzdění pomoci padáky. Oblíbené Funny Cars dosahují podobných výkonů, jen jsou přikryty karoserií podobnou normálním vozům. Pro Modified jsou upraveny sériové vozy s objemem do 8,6 l při použití turbodmychadla nebo 12,1 l s oxidem dusným, naproti tomu v kategorii Pro Stock závodí vozy, které si musí zachovat vzhled sériových aut. Objemy motorů v této kategorii dosahují 8,2 l (NHRA), respektive 13,1 l (IHRA). V NHRA je také registrována kategorie dragsterových motocyklů, Pro Stock Bikes.
Nechcete taky závodit?
Co je ale na dragsterech lákavé, je široká podpora amatérských závodníků. Klání se (alespoň v USA) může zúčastnit každý (registrovaný), klidně s rodinným vozem. Navíc není třeba hledat výkonově shodného soupeře, ale lze uplatnit systém handicapů, při němž každý ze soutěžících předem nahlásí tzv. dial-in čili nejrychlejší čas, za který si myslí, že zvládne projet cílem, a pomalejší soupeř pak vyráží o rozdíl časů dříve. Kdo projede cílem rychleji, než je jeho dial-in, je diskvalifikován, naopak příliš rychlý čas s větší rezervou dává větší náskok papírově pomalejšímu soupeři.
TIP: Velcí šílení Američané – závody NASCAR
Příznačným rituálem před vlastním závodem je divácky atraktivní burnout, který má i praktický smysl - pneumatiky se zahřejí, čímž se zvýší jejich přilnavost.
Naopak protočení kol při startu nebo na trati je značně nevýhodné, protože auto ztrácí tah, a tak jsou některé ze silnějších vozů nastaveny tak, aby při startu ani nevyužívaly maximum svého výkonu. Dalším charakteristickým znakem je zvedání přední části auta, což jednak řidiči zakrývá výhled a znesnadňuje ovládání, ale také jde o zbytečné plýtvání výkonem, který místo, aby auto tlačil, je zvedá vzhůru. Tomu brání dlouhý předek posouvající jejich těžiště a také konstrukce s kolečky vybíhající za automobil.
Monster trucky – wresling na kolech
Kola z traktoru, motor z tanku, na ohromném podvozku dva metry nad zemí mrňavá kapota z brouka a celé se to řítí na několik čtyřkolých obětních beránků.
Monster trucky jsou mnohem více show než regulérní automobilovou soutěží. Je to prostě takový wrestling na kolech se vším, co k tomu patří -pestrobarevné karoserie, velkohubé vychloubání, afektovaní hlasatelé a efektní triky. Přesto, či možná právě proto je tak oblíbený a přitahuje tisíce diváků. Na světě dnes existuje přes 500 monster trucků (z nich je asi 100 registrovaných, ostatní slouží především reklamním účelům), kromě USA, v Kanadě, Anglii, Austrálii nebo na Novém Zélandu. Praotcem všech je Bob Chandler, konstruktér ze St. Luis a fanoušek terénních aut, který zjistil, když na rodinném výletě rozložil svého Forda 250 4x4, že v okolí není žádný pořádný servis nebo obchod s náhradními díly. Tak si zařídil svou vlastní dílnu a pro různá vylepšení a přestavby použil jako pokusného králíka, tedy pick-upa, právě Forda 250 z roku 1974.
TIP: Velcí šílení Američané – Hot Rod a zlatý věk
Z forda se stal atraktivní vůz, který byl poprvé předveden na denverském autosalonu v roce 1979. O dva roky později s ním jeho majitel jen tak pro legraci poprvé udělal to, co dál určovalo směr vývoje - přejel pár vraků aut. Tehdy ještě s mnohem menšími pneumatikami. Pak byl už jen krůček ke zvětšení kol na nynějších 66 palců, a tak vlastně vznikl první monster truck - Big Foot. Likvidace menších i větších vozidel včetně školních autobusů a kaskadérské kousky se záhy staly lákadlem, a tak Big Foot následovali další a další konstruktéři. Dnes kromě různých show známých pod názvem Monster Jam existuje i oficiální soutěž, ve které trucky závodí na překážkové dráze.
Jejich nejcharakterističtějším rysem jsou ohromná kola, pneumatiky mají v průměru 66" (167 cm) a na šířku 43" (110 cm), a dokážou udržet pětitunové vozidlo na hladině. Motory jsou omezené na 9,5 l, například Big Foot používá Ford Hemi 9,4 l poháněný metanolem, který dosahuje výkonu kolem 1500 koní (1120 kW) a dokáže Big Foota rozjet až na 130 km/h.
A proč ne rovnou tank?
Co může být monstróznějšího než monster truck? Monster trax.
Američané postupovali podle pravidla: "Když už nevíte, co brutálnějšího byste měli namontovat do auta, namontujte do něj tank." Tak koncem osmdesátých let vznikla řada pásových hybridů, které měly s původní ideou monster trucku společné jen to, že válcovaly auta. Ještě bizarnější je mánie transformers, která zachvátila svět kreslených seriálů počátkem devadesátých let, a promítla se i do světa hraček pro dospělé - do aut. Tak vznikly prapodivné výtvory s poetickými jmény jako Towasaurus Wrex, Reptar, Megasaurus nebo Galactron, které vypadají jako legračně pomalovaný systém hydraulických ramen.