Paddock – místo tam za plotem

Měl jsem tu neuvěřitelnou možnost dostat se při nedávném Mistrovství světa Superbiků do přísně střežených míst, do kterých se dostane jen hrstka vyvolených. Jak probíhá život v této zlaté kleci? Jaké dojmy ve mě toto místo vyvolalo? Jak závody probíhaly?

Měl jsem tu neuvěřitelnou možnost dostat se při nedávném Mistrovství světa Superbiků do přísně střežených míst, do kterých se dostane jen hrstka vyvolených. Jak probíhá život v této zlaté kleci, jaké dojmy ve mě toto místo vyvolalo a jak celé závody probíhaly, o tom se dočtete v následujícím příspěvku.

V termínu od 15. do 17. července jsme měli to neuvěřitelné štěstí, že se na jeden víkend u nás zastavil kolotoč Mistrovství světa Superbiků. Na brněnském Masarykově okruhu se konal sedmý podnik, který se nesl pod hlavičkou hlavního sponzora, tedy Corona Wxtra Superbike World Championship. Mistři superbikových řidítek do Čech zavítali již potřetí. Poprvé se tak tomu stalo v roce 1993 a poté v roce 1996, kdy vyhrál oba své závody kupodivu Troy Corser, který přijížděl do Brna coby vedoucí jezdec celkového pořadí a držitel superbikového rekordu okruhu. Tolik na začátek a nyní se již vrhněme za plot.

Lidi, kteří se v motocyklovém světě trošku vyznají a orientují jsou ve své podstatě rozdělení do dvou skupin. Pro jedny je tou opravdovou špičkou MotoGP s fenoménem jménem Rossi, pro druhé jsou to právě Superbiky. Zastánci prvního v minulosti nazývali kolotoč WSBK (World Superbike) hanlivě „Ducaticupem“, na čemž byl bohužel kus pravdy. Se změnou pravidel se letos vše konečně změnilo a začalo se opravdu závodit, i když je tu znovu výrazná dominance jedné značky. Abych se bez mučení přiznal hned na začátek, musím uznat, že z mého pohledu je stále více MotoGP se svou pompézností, vyvoněností, exkluzivitou a jistou dávkou komercializace. Nicméně uznávám i Superbiky a při vynoření možnosti dostat se do paddocku takto významné akce se mi rozklepaly nohy. No to možná trošičku přeháním, nicméně srdce zvýšilo frekvenci svého rachotu a dočkat se onoho osudného dne bylo s blížícím se datem stále složitější. Prostě se mi měl splnit jeden z mých menších snů.

Je neděle 17.7.2005, tedy závodní den. Brzo ráno nasedám v Praze na svého jednostopého oře a za pár okamžiků se již blížím k hlavní bráně brněnského okruhu. Po únavné cestě po naší tolik diskutované „dé-jedničce“ na mě huláká zadní 180ka cosi o nepříjemně vypadající sjeté plošce, ale prostě tentokrát jsem pospíchal a po okreskách jsem to objet nemohl. Sice nerad, ale parkuji svůj stroj na připraveném parkovišti pro motocykly, kde nelze dohlédnout konce. V několika řadách zde stojí stovky či snad tisíce motocyklů a davy lidí se již hrnou na okruh. Někteří motorkáři v tom jak přijeli, někteří s kombinézou hozenou přes rameno. A jsou zde i Maďaři, Slovinci, Němci a kdo ví kdo ještě. Pokud bychom se měli kouknout na ceny vstupného, musíme zmínit fakt, že nejlevnější tribuny nechali organizátoři pro jistotu zavřené, a tak jste si mohli v neděli koupit pouze vstupenku na tribunu C za 690 Kč či na sedadlové tribuny T1 a T3 za 1100 Kč. Celkový počet lidí se mi zjistit nepodařilo, avšak neoficiálně se hovoří o 31 000 platících diváků, kteří navštívili akci během všech tří dnů. Z mého pohledu by však byl úspěch, kdyby ve zmíněnou neděli fandilo kolem 10 000 lidí. Těžko hodnotit, avšak pro takovouto akci možná až příliš málo. Možná je to díky ceně, možná kvůli jisté neatraktivitě pro české fanoušky, avšak přijít kvůli tomuto o tuto akci do budoucna by byla jistě škoda.

Ale to už procházím hlavní bránou a blížím se k onomu přísně střeženému prostoru. Brzo již nahlédnu do oněch míst, která čiší elektrizujícím napětím, vzrušením, emocemi, penězi, intrikami, leskem, přesností a dle mé zcela nově nabyté zkušenosti i překvapivým klidem. Ano, přesně to je asi největší překvapení. Klid. I když je všude kolem cítit nepopsatelné napětí, všude vládne klid a mír. Akorát v době závodu vše pochopitelně přebije napětí, fandění a očekávání. Ale to asi nikoho nepřekvapí. Odnáším si přilbu a kombinézu do VIP salónků, kde potkávám celou řadu více či méně známých osobností, které bych zde ani nečekal. Po cestě mě míjí Pier Francesco Chili a já jsem v sedmém nebi. Tak je to pravda! Jsem opravdu zde.

Je možná škoda, že se sem nedostane každý, ale všichni asi chápeme, že otravování zkoumavých slídilů není při práci asi zrovna příjemné. Paddock je umístěn a zabezpečen tak, aby bylo riziko vniknutí takovéhoto „špióna“ co nejvíce sníženo. Kromě příležitostných návštěvníků je zde největší koncentrace odborníků přes všechny věci se závoděním souvisejících. Každý člen této specifické skupiny má svůj úkol a s největší pravděpodobností ho i rozpoznáte podle všeříkající košile, loga či kšiltovky. Celý prostor se skládá jakoby ze tří pásem. První tvoří pit lane s boxovou zdí. Druhé tvoří boxy a třetí prostor těsně za nimi, kde jsou pečlivě seřazeny tiráky jednotlivých týmů. Někde opodál se ještě nachází tzv. zóna klidu, kde parkují luxusní obytné vozy závodníků.

Procházím se mezi kamiony jednotlivých týmů, nahlížím do boxů, kde se pilně pracuje na jednotlivých strojích. Tu stojí Sebastien Charpentier a dává rozhovor, támhle jede na skútru Norick Abe. Přicházím k servisní zóně, kde stojí stany pneumatikářů či lidí od předních podvozkových mágů. Jednotliví chlapíci vozí stojany s pneumatikami, na kterých je na malé tabulce křídou napsáno Abe, McCoy či Corser. Procházím kolem otevřených kamionů a tak mě napadá, že vlastně koukám na volně se povalující miliony. U Petronasu zde visí řada fungl nových kombinéz ať již Steva Martina či Garryho McCoye, u Ten Kate Hondy vidím jen spoustu náhradních dílů pečlivě rozdělených do různých přihrádek a šuplíků.

Ale to už je čas na Pit Walk. Můžeme se projít po pit lane, kde už na všechny čekají někteří jezdci, aby se s vámi vyfotili či vám podepsali svůj plakát. Jakoby nestačilo, že můžete koukat na tu světovou techniku z dvaceti centimetrů. Oni vám sem naženou ještě ty nejexkluzivnější hostesky s deštníčky, které pózují všudypřítomným fotografům a rozdávají tucty poctivě nacvičených úsměvů. Asi největší šok pro mě byl, když mi bez upozornění v bezprostřední blízkosti nakopli tříválcový stroj Petronas FP1. Někteří z vás asi vědí o čem mluvím. Je to ta obluda, co je často vyfocená s metrovým plamenem za výfuky. Ten zvuk běžícího motoru je naprosto nepopsatelný a nezapomenutelný. Něco mezi bortícím se mrakodrapem, dragsterem na startu své čtvrtmílové trati a startujícím Boeingem 747. Naprosto v úžasu sem pak strávil většinu vymezeného času zde a v úchvatném kraválu této krásky nepopsatelné barvy jsem propadl pubertálním záchvěvům a nechal se vyfotit se Stevem Martinem, který toto monstrum kočíruje. Plakát s podpisem je samozřejmostí.

Inu co více psát, zážitek z návštěvy paddocku ve mě zůstane na vždy. Byl jsem nadšen, i když představa, že namísto Charpentiera, McCoye, Hagy, Abeho, Vermuelena, Laconiho a spol. se kolem mě bude procházet Rossi, Biaggi, Barros či Capirossi... Asi víte o čem mluvím. Závody jsem si užil, i když pravda, sledovat jenom průjezdy po cílovce není ono. Ještě že zde byla možnost sledovat vše ostatní na obrazovce a nakouknout sem tam na napětí na boxové zdi. Pokud bychom k úplnosti měli zmínit výsledky, musíme znovu smeknout před Corserem, který nejenže si v Superpole vyjel první kvalifikační místo, ale naprosto s přehledem zvítězil v prvním závodě před dvojicí na Ducatkách, tedy Toselandem a Laconim. Druhý závod bohužel přerušil pád, a tak jsme nemohli sledovat skvělý výkon namotivovaného Laconiho, který má Brno opravdu rád. Na druhou stranu jsme se po restartovaném závodu na plný počet kol dočkali útoku japonského kamikadze Hagy, který nakonec dotlačil svoji Yamahu do cíle jako první před v celkovém pořadí neohroženým Corserem na Suzuki a Chrisem Vermuelenem na Hondě.