Díky do boků protaeným světlometům a změně přední masky získala nová koda Octavia mírně usměvavý výraz. Byl to záměr?
Jsem rád, e nová octavia je taková, jaká je. Osobně ale za ni kredit nemohu přijmout. Zaslouí si jej tým lidí, kteří na tom pracovali jetě před mým příchodem, tým, který je nyní pode mnou. Myslím, e ke kodovce úsměv a sympatie patří.
Znamená to, e konzervativní výraz kodovek se nyní bude měnit třeba směrem k hravé studii joysteru, nebo kodovky stále zůstanou váné jako superb?
Superb má svou úlohu a zůstane superbem. Dalí věci, které přijdou, u budou tím jiným autem.
Myslím si, e kodovka by měla mít design postavený na hodnotách své značky. Je jich neuvěřitelně mnoho - nikoli jen design, ale i kvalita, cena, ergonomie, funkčnost. Pokud jde o design, určitě je pár věcí, ke kterým mám co říci. Ne tak, abych já měl poslední slovo, ale abych řekl, co si myslím, e by měla říci kodovka.
koda Yeti je tedy výstřelek, který se nebude opakovat?
Yeti bude velmi úspěné auto a myslím si, e určitě budou věci, na kterých se budu podílet. Na kodovkách je mnoho věcí, které stojí za to, aby je člověk vzal do ruky a nechal rozvinout. Je ale i spousta věcí, které se budou přehodnocovat a řeit jinak.
Co například?
Pro mě je například důleité, aby auto časem neztrácelo své kouzlo. Aby i po čase oslovilo nejen racionální stránku vnímání, tedy aby bylo funkční, ale aby se prodávalo i kvůli srdci. Aby to bylo emocionální. Je důleité, aby vztah emocionality a dalích hodnot, jako jsou kvalita, funkčnost a cena, byl vyrovnaný. Také je pro mne důleité, aby kodovky měly svůj charakter. Aby ukázaly, z jaké země pocházejí. A v sobě kodovky nesou něco, co poukáe na kulturu národa.
Jak by podle vás měla vypadat auta budoucnosti? Měla by mít energický, dravý výraz, nebo se lidé budou spíe zajímat o přátelsky vyhlíející vozy? Nebo mají budoucnost ekologická auta porostlá trávou a slunečními kolektory?
Otázkou je, co je budoucnost. Pokud budeme mluvit o blízké budoucnosti do deseti let, tak se musím zamyslet nad tím, co chceme my. Chceme, aby vechna auta na světě vyhlíela agresivně? Komu chceme tu agresivitu dávat najevo? Proč to děláme? Prostě zamyslet se nad tím, co je ten důvod a jaká jsou očekávání. Myslím, e mezi značkami jsou velké rozdíly - kadá je zacílena na určitý segment trhu a drí si charakter, jaký očekávají její zákazníci. Neexistuje recept, který funguje na vechno. Tím, e si kodovka vybrala jako svůj směr rodinu a irí publikum, definovala svou budoucnost. A ta je velmi krásná, nebo vzít si za cíl něco tak pěkného, jako je rodina, má skutečně víc ne jen nějakou povrchní hodnotu.
Je těí měnit vůz, který se dobře prodává, nebo měnit design auta, jeho prodej klesá?
Náročné je to v obou případech. ádná práce není úplně bez rizika, ale práce v obou případech v sobě nese velké nadení. U následovníka úspěného auta je to těí o to, e lidé jsou zvyklí na původní model. Něco si oblíbí, a teď jim to zkuste sebrat a vyměnit za něco jiného. Ten první moment, první setkání s novinkou nebývá vdycky pozitivní.
Designér tedy pracuje pod tlakem, aby neudělal chybu a z prodejů v řádu statisíců neklesl odbyt na tisíce?
I to se můe stát. Je důleité tu chybu neudělat.
Vy chyby neděláte?
Dělám, kadý je dělá. Ale snaím se jich dělat co nejméně. Respektive díky svým zkuenostem se snaím vytvářet alternativy a díky tomu mohu případnou chybu rychle napravit.
Vypadáte velmi mladě, jaké tedy můete mít zkuenosti?
Je mi pětatřicet a otevřeně říkám, e ivot je, jak doufám, jetě přede mnou. Ale člověk se učí kadým dnem. Tím, e se něco podaří, ale i nepodaří. Zkuenosti mám moná i proto, e jako dvacetiletý jsem měl tu monost pracovat pro automobilky jako Volkswagen, potom pro Bugatti, pak pro Audi. To bylo nejen pestré po kreativní stránce, ale i psychicky velmi náročné. Vyměníte okruh lidí. Vyměníte kompletně své zázemí. Rozbijete vechno, co jste dosud budoval. A pokadé začínáte od nuly. To jsou věci, které ti, kdo to nevyzkoueli, moná nedokáou ocenit.
Co konkrétně jste dělal na modelu Bugatti Veyron?
Bugatti Veyron byl projekt jako show car, bylo to něco, co se týkalo úplně jiného okruhu lidí, ne jsou zákazníci Volkswagenu. Jako tvůrce jsem byl spolupracovník, člen velmi rozsáhlého týmu. Mým úkolem byl vnějí design vozu. Měl jsem příleitost, ale musel jsem si ji sám troku vypracovat. Mou výhodou bylo, e jsem byl v okruhu lidí, kteří právě mne a mou práci povaovali za tu správnou a podpořili mě. A v mém mladém věku - bylo mi pětadvacet let - mi dali do rukou tu velkou odpovědnost.
Moná to bylo tím, e éfové od mladého člověka očekávali neotřelý pohled...
Je to moné. Jsou lidé, kteří celý ivot na takovou anci čekají a nikdy ji nedostanou. A musím přiznat, e kdy mi bylo dvacet a nastoupil jsem do Volkswagenu, tak byly dny, kdy jsem se sbalil a chtěl jet domů. To se stalo několikrát.
To byly podmínky ve Volkswagenu tak drsné?
Já nastoupil naostro. Ne abych se nejdříve rozkoukával a pak postupně zapojoval do práce.
Take se s vámi zacházelo jako s hotovým designérem - tady má úkol, musí jej vyřeit a musí se to líbit?
Vůbec ne. Nikdo vám neřekne, e to musíte udělat a e se to musí líbit. To je přece základ, který od vás kadý očekává, to nikdo říkat nemusí. Kdy chcete být designérem a být úspěný, kdy chcete pracovat pro takovou značku, jako je Volkswagen, musíte to sám chtít. A chtít je málo, musíte v to věřit, musíte na sobě pracovat. A kdy nakonec pro takovou značku pracujete, zdaleka to neznamená, e to tak bude i za pět let. Pokud nemáte výsledky, je konec.
Take neustále ijete v napětí?
Pro některé lidi je to moná stres, ale pro mě je to právě faktor, který vechno spojuje, e to celé nakonec dává smysl.
Jak jste se dozvěděl, e Volkswagen hledá designéry?
Nehledali nikoho. Reagoval jsem na jednu mezinárodní soutě, v ní jsem se pak dostal do finále.
S čím jste se soutěe účastnil?
Byly to věci, týkající se kodovek budoucnosti. Soutě organizoval Volkswagen, a to byl pro mě ten zlomový moment. Riskoval jsem, opustil jsem vysokou kolu v Bratislavě, dodělával jsem ji pak v Londýně. Ve dvaceti jsem odeel do země, která je úplně jiná. Ale pro mě to byla jediná monost, jak se prosadit, a to bez rizika nejde. Na druhou stranu, co jsem objevil práci, jakou je design, vechno se zjednoduilo. Dosud jsem v ivotě nemusel pracovat, protoe to, co dělám, pro mě není práce, ale vechno ostatní - je to mé hobby, můj ivot, moje radost a nadení.
V automobilovém světě panují obavy z finanční krize a očekává se nástup levných vozů z Číny a Indie. Co kdy bude muset kodovka opustit svůj charakter a vyrábět auta za 50 tisíc korun, aby se v asijské konkurenci udrela?
To vůbec nemusí být katastrofa, ale výzva. A já mám výzvy rád.