Za volantem mě vyškolily cesty do Finska, říká běžkyně Kristiina Mäki

Olympijskou nominaci vybojovala Kristiina sedm měsíců po porodu. Není divu, že si ji v loňském roce pro změnu vybojovala Toyota do svého týmu ambasadorů. Řízení navíc atletku baví, nebojí se ani dlouhých cest. V autě tráví hodně času a měla to tak už od dětství - její otec i dědeček byli profesionální řidiči. Spolupráce s automobilkou tedy do jejího životního stylu docela přirozeně zapadla. 

Jakým autem právě teď jezdíte? 

Momentálně mám Toyotu Corollu Combi. Je červená a nejvíc se mi na ni líbí kombinace stylu a prostoru. Působí elegantně a přitom má dost úložného prostoru, je celkem rychlá a zároveň bezpečná.

K jakým účelům ji používáte nejvíc?

Neobejdu se bez auta hlavně při přemisťování na trénink a na soustředění. Jezdím takhle každý den.

Co je pro vás při výběru auta nejdůležitější. Hledíte na rychlost, nebo spíš na komfort?

Při výběru auta je pro mě ze všeho nejdůležitější bezpečnost. S tou ale samozřejmě souvisí i takové věci jako třeba rychlost, úložný prostor nebo vzhled.

Jak by vypadalo vaše ideální auto?

Mělo by určitě aspoň dvoulitrový motor, možná spíš větší, hodně koní a černou barvu.

Od kdy máte řidičský průkaz?

Řidičák mám od osmnácti let, ale za volantem jsem občas seděla už zhruba od deseti let. Táta byl řidič z povolání.  

Jaké bylo vaše první auto a kolik jste jich vystřídala?

Moje první auto byl Volkswagen Golf a další už Toyota.

Jak se hodnotíte jako řidička?

Jsem raději, když cesta odsýpá, ale snažím se jezdit bezpečně a předvídat situace. Největší lekce pro mě byly cesty do Finska, když jsme jeli nonstop, ať už jsem  fungovala jako řidička, nebo jsem byla vzhůru jako spolujezdec, aby řidič neusnul. Je to asi dva tisíce kilometrů. 

Co vás na českých silnicích a řidičích dokáže nejvíc vytočit?

To bude dlouhý seznam. Štve mě, když je člověk ohleduplný a ostatní toho zneužívají. Třeba situace, kdy někoho pouštíte z vedlejší silnice na hlavní, kde je kolona a místo toho, aby to fungovalo formou zipu, se před vás snaží vetřít hned tři auta najednou. Štvou mě lidi na dálnici, co vás v levém pruhu problikávají, když zrovna předjíždíte kamion, jedete řekněme 140km/h a nejde zrychlit ani uhnout. Štvou mě šovinistické řeči chlapů, že ženy neumí řídit, a přitom v mnoha případech vidím, že chybu v provozu dělá chlap. Štvou mě cyklisté, co jedou po silnici, najednou si rozmyslí, že jsou vlastně chodci a chtějí dostat přednost na přechodu pro chodce. Štvou mě chodci, kteří vidí auto blížící se k přechodu, za ním daleko nic a stejně před něj skočí. Také dělám chyby, ale vždycky se snažím chovat tak, jak bych chtěla, aby se chovali ostatní.

Zažila jste na silnici nějakou nepříjemnou situaci?

Bohužel jich bylo už několik. Jednou jsem viděla nehodu motorkáře, jindy na mě najížděl kamion ve zužovacím pruhu na dálnici. A s pánem, který mi při jízdě z boku odřel auto, jsme se sice domluvili, že mi na sebe dá kontakt a vyřešíme to bez policie, ale už se nikdy neozval.

Napadá vás naopak něco pozitivního?

Pozoruju, že v Praze přibývá řidičů, co míň troubí a jsou ohleduplnější.