Oltcit 11R Club: Zapomenutý Rumun

Oltcit, moderní hatchback z rumunského závodu S. C. Automobile Craiova, jehož četné exempláře brázdily východoevropské silnice na sklonku období reálného socialismu i dlouho po něm, měl velmi nadějný start i dobré předpoklady. Otřesná kvalita montáže, chronická nespolehlivost i podřadný sociální status však způsobily, že jich mimo balkánskou domovinu přežívá jen hrstka. Vraťme se však na začátek.

Původní podoba Oltcitu vychází z konceptu Prototype Y, který v roce 1977 vyvinula tradiční francouzská automobilka Citroën na základě smlouvy s rumunským státem. Ostatně jazykově příbuzní Rumuni měli s Francouzi ty nejlepší zkušenosti už od dob zahájení produkce Dacie alias Renaultu 12. Rumunská továrna byla dostavěna právě včas, aby v roce 1981 mohla začít chrlit do světa první třídveřové hatchbacky nezaměnitelného designu. Východní bratr Citroënu Visa se na nesocialistických trzích prodával jako Citroën Axel, přičemž k mání byl s lepší výbavou, pětistupňovou převodovkou i silnější jednatrojkou. Osudem československého i dalších trhů v rámci tehdejší RVHP se však staly výhradně modely 11R a RL (lepší výbava). První třídveřáky byly u nás testovány v roce 1984, k zákazníkům se však vinou neskutečně zdlouhavé byrokracie dostaly až o tři roky později. Cena 69.000 Kčs při průměrné mzdě 3.026 Kčs. Zatímco u nás po otevření hranic zájem o malého Rumuna, který mezitím stihl osvědčit nejednu slabou stránku, rychle opadl, ve své vlasti tenhle samochod vznikal až do roku 1996.

Spousta majitelů žehrala na chronickou nespolehlivost a také nápadně vysokou spotřebu plochého motoru o objemu 1,1 litru. Pěkný původní stav je dnes už skutečně raritní – drtivá většina u nás prodaných aut už dávno lehla korozí a ty zbývající se daří udržet jakž takž v chodu jen s velkým sebezapřením. Je to i případ zkoušeného exempláře. Chladné karvinské kulisy vybízejí ke zkušební jízdě. Propadám se do šíleně měkké sedačky a při vizuálním zkoumání designových fines interiéru otáčím klíčkem. Charakteristické zavytí vzduchového boxeru v přídi je nezaměnitelné. Šaltrpákou se marně snažím nalosovat zpátečku dle štítku s řadicím schématem. Co to? Neuvěřitelná výrobní vada: oltcity mají totiž zpátečku nakreslenou vedle čtyřky, reálně ji však najdete tam, kde bývá pátý stupeň! Z nízkých otáček se motoru moc nechce, jak ale zalapá po dechu, celkem ochotně se vytáčí a nad 4 000 už docela hezky upaluje – tedy pokud zrovna nestávkuje mizerně vyrobený licenční karburátor Carfil. Dle zkušeností pana majitele si malý motůrek bez rozpaků řekne o 10–12 litrů olovnatého paliva!

O jízdních vlastnostech nemůže být moc řeč, podvozek původem z Peugeotu 104 je však nadmíru komfortní a houpavý, jak se na Francouze sluší. Jenže ty náklony v zatáčkách… Navzdory muší váze jde řízení s dlouhatánským převodem ztuha, to samé platí o pedálech. Rozsvěcí se kontrolka oleje, a tak naši okružní jízdu brownfieldem pro jistotu pomalu končíme a upřímně se kocháme technickými finesami vozu, jako jsou třeba brzdové kotouče umístěné vpředu přímo u rozvodovky nebo planetové ovladače komfortních funkcí po stranách jednoramenného volantu.
Potěšující je překvapivě velký (hlavně dlouhý) zavazadlový prostor, méně už typická bolest vzduchem chlazených motorů – jen velmi slabé topení. Ačkoliv auto i dnes vypadá celkem k světu, svezení s ním je zážitkem z doby kamenné, oproti kterému je jízda s dobovým favoritem luxusní plavbou. S klidným srdcem můžeme říci, že dál než dvacet kilometrů za město bychom se s tímto symbolem socialistického šlendriánu raději nevydávali. I taková je někdy automobilová historie, v databázi tipcars.com každopádně už na tohoto pohrobka hraběte Vláda Tepeše v současné době nenarazíte.