Fiat Freemont 2.0 Multijet: Povedený Spaghetti western

Pokusů amerických automobilek o masovější proniknutí jejich konfekce na evropský trh už bylo nepočítaně a dá se říci, že až na pár světlých výjimek skončily zpravidla fiaskem. Důvody byly přitom stále tytéž. Obyvatelé starého kontinentu v první řadě odmítají úplně akceptovat americkou filozofii auta jako vyloženě spotřebního materiálu, s čímž zpravidla souvisí řada charakteristických rysů, které jsou zaoceánským výrobkům společné. Když pomineme často poněkud kontroverzní vzhled, bývá kamenem úrazu nevábné provedení interiéru (i u luxusních aut), zastaralá mechanika, velké provozní náklady a v neposlední řadě problematická spolehlivost. Poslední dekáda přinesla v tomto směru globální posun spočívající ve snaze amerických koncernů prorazit do světa cestou různých rafinovaných marketingových kouzel páchaných prostřednictvím evropských či asijských spojenců, podle toho jak se zrovna přelévají sféry vlivu na automobilové mapě. Z Daewoo je tak rázem Chevrolet, v evropském měřítku je ale v současnosti nejmarkantnějším případem propojení koncernů Fiat a Chrysler. O amerických „Lanciích“ Voyager a Thema už byla nepřímo řeč v úvodníku, my se dnes zaměříme na auto, jehož šance na úspěch by zvláště na některých trzích mohly být vyšší. Řeč je o crossoveru Freemont, který není ničím jiným, než lehce pozměněným Dodgem Journey vyráběným v Mexiku. Pro evropské účely dostal jinou optiku a třeba taky osvědčený dvoulitrový turbodiesel Multijet, který bude hlavním prodejním tahounem. Vyzkoušeli jsme jej ve spojení s pohonem pouze přední nápravy.

Impozantní vizáž Freemontu nezapře svůj zaoceánský původ a naplňuje do puntíku vizi rodinného Fiatu/Dodge jako typického crossoveru. Celá rozložitá karoserie totiž svými proporcemi lavíruje na pomezí SUV, velkoprostorového auta a koneckonců třeba i velkého kombíku. Jak jsme se později přesvědčili, pravda se nejvíce blíží prostřední variantě. Odlišností Fiata od původního Dodge byste na autě mnoho nenašli a základním rozpoznávacím znakem tak zůstává vkusně „fiatizovaná“ přední maska. Dobrému dojmu bezesporu přispívá, že původní koncept není podobně brutální jako design výběhových Chryslerů převtělených v Lancie a Freemont zkrátka vypadá mnohem evropštěji. S nečekanou dávkou elegance v sobě snoubí dominantní agresi typického Američana s mírumilovným, ba až usedlým evropským naladěním. Právě tahle šikovná synergie designu by mohla být při výběru rozhodující a Freemont si v tomto ohledu vede mnohem lépe, než třeba konkurenční „Chevy“ Orlando.

Bezklíčový nástup na poměrně vysokou palubu rodinného křižníku vám připomene, že máte co do činění s autem s geny SUV. Dveře (zejména zadní pár) se na druhou stranu otevírají do takového úhlu, že se vám snad ani nebude chtít věřit, že jste je ještě nevylomili z pantů. Sedmimístný interiér je zajímavou směsicí typicky amerických řešení s neoddiskutovatelnou praktickou kvalitou blízkou evropským zákazníkům. Masivní, ale přitom elegantní přístrojová deska stejně jako veškeré ostění proto disponuje příjemně měkkým stavebním materiálem, za který by se nemuselo stydět ani dražší evropské auto. Dominantním rysem je velký důraz na komfort, což se týká všech sedaček s čalouněním, jehož tuhost připomíná francouzskou klasiku ještě před germanizací. Přístrojové vybavení skýtá několik prvků, na které si našinec bude chvíli zvykat, nakonec jsem však usoudil, že vše má svojí logiku a smysl. Bavím se hlavně o ovládání multimediálního systému tlačítky z volantu (a zákeřně též zpoza volantu), nebo zapínání stěračů z levé páčky – pravá tam totiž vůbec není. Proporce přístrojovky jsou nadčasově jednoduché bez zbytečných kudrlinek. Testovanému stupni výbavy chyběla ze zásadnějích komfortních prvků asi jen navigace, v každém případě bych ale ocenil větší informační displej na středovém panelu. Vedle překvapivě kvalitního zpracování (zejména v přední části) je dominantnou salonu Freemontu vysoká míra praktičnosti i variability. Kromě standardních „úložišť“ zbytečností a obligátně velkého množství držáků na nápoje v autě najdete třeba taky velkou schránu pod sedákem spolujezdce, další „konspirační“ přihrádky jsou pod podlahou cestujících ve druhé řadě nebo pod přepážkou dna zavazadelníku. K tomu jsou k mání zásuvky na 12 V, síťky, háčky, kotvící oka nebo trojzónová klimatizace s vlastním ovládáním pro zadní sektor. „Trojka“ ve druhé řadě nabízí sama o sobě velké pohodlí, s jednotlivými sedačkami lze ale navíc všemožně šoupat, sklápět je nebo vysunovat ze sedáku „bobky“ pro děti. Sklopení spolujezdcova opěradla pak umožní pohodlné natažení nohou. Přístup do třetí řady je v rámci možností velmi dobrý, když stačí zatáhnout za páčku a krajní sedadlo ve druhé řadě se sklopí a poodjede. Zadní dvojice nabídne důstojné sezení i méně vzrostlým dospělým a v případě potřeby obě sedátka snadno zasunete pod podlahu kufru, čímž získáte celkových 540 litrů pro zavazadla. Sklopení druhé řady pak Freemont přetvoří na obstojnou dodávku.

(+) kvalitní materiály a dobré zpracování

(+) nekomplikovaná, ale funkční ergonomie

(+) pohodlné sedačky

(+) variabilita

(-) levné detaily v zadní části interiéru

Nabídka motorizací Freemontu sice skýtá lákavý vrchol v podobě 3,6 litrového zážehového šestiválce, je ale nad sicilské slunce jasné, že minimálně ve střední Evropě bude 99% odbytu tvořit jedna ze dvou variant dvoulitrového turbodieselu. My jsme potýrali její silnější provedení se stosedmdesáti koníky, které se pro pohon tohoto rodinného „mnohoúčelníku“ jeví jako zcela dostatečné. Když si odmyslím, že startovací tlačítko musíte pro nastartování nesmyslně dlouho držet, dokud motor nenaskočí, je Multijet zcela hoden své pověsti kultivovaného vznětového agregátu pro 21. století. Až na pár úvodních vteřin po studeném startu se projevuje sice nezaměnitelně „dieselově“, avšak měkce a velmi dobře utlumeně. Ochotně se sbírá už od 1.500 otáček a plynule táhne až na dohled červenému poli. Plných 350 N.m točivého momentu nastupuje v 1.750 otáčkách, nejde však o žádný kopanec, jen příjemně hutný přísun síly, která umí s osmnáctimetrákovým cvalíkem příjemně (nikoliv adrenalinově) hodit. Nad očekávání sympaticky se projevoval také šestistupňový manuál s šaltpákou umístěnou klasicky na podlaze. Řazení jde neitalsky hladce a všechny převody vyjma šestky nejsou nepřiměřeně těžké, jak je v poslední době nehezkým zvykem. Velmi rozumná byla spotřeba, která v průměru nepřekročila 7,5 litru. Ve městě bývá apetit o půl litru až litr větší podobně jako na dálnici a s osmdesátilitrovým tankem na naftu tak ujedete pořádný kus cesty. S opuštěním auty a semafory zapráskaných komunikací odběr záhy klesne hluboko pod sedm.

(+) kultivovaný a svižný motor

(+) dobré zpřevodování a řazení

(+) rozumná spotřeba

(-) nutnost držet startovací tlačítko, dokud motor nechytne

Není to tak dávno, co jsem se na těchto stránkách nepředstíraně dojímal z nevídaně pohodlného podvozku Lancie Delta. A už vůbec jsem tehdy nečekal, že bych se podobně mohl rozplývat nad komfortem auta, kterému se dá říkat také SUV. V masivní karoserii ten fakt trochu zaniká, ale Fiat Freemont má sériově obuté devatenáctipalcové pneumatiky a to už chce sakra dobré naladění, abyste si při jízdě nepřipadali jako na žebřiňáku. Všechna (opravdu všechna) ostatní „esúvéčka“ i většina „empévéček“ se sice navenek tváří jako navýsost pohodlné houpavé koráby, uspokojí ale spíš tím co od nich čekáte méně – dobrou přilnavostí v zatáčkách s malými náklony. Podovozek však právě z tohoto důvodu bývá tvrdší než u konvenčních kategorií . Jenže kdo o to opravdu stojí? Freemont se sice v zatáčkách nahne tak, že o tom víte, tenhle náznak nejistoty ale bohatě vykoupí pravým starosvětským pohpoupáníčkem a lá Citroën CX. Kdepak tvrdé rázy při přejezdu příčných nerovností, maximálně tak tlumené žuchnutí. Další neočekávanou záležitostí je naprosto přirozené řízení, ze kterého poměrně zřetelně vycítíte, jakou mají zrovna náladu přední kola a zda už se chystají opustit zatáčku přímo po tečně, což je danost na kterou řidiče upozorní s velkým předstihem. Freemont je samozřejmě pořádný kus auta, takže ona typická nedotáčivost je tu tak nějak z povinnosti. U bezmála dvoutunového pořeza s předním pohonem můžete kalkulovat s nezákeřnými jízdními vlastnostmi na suché silnici, běda ale když na výjezd z garáže trochu nasněží. Vzhledem k tonáži Freemonta a případnému používání k rodinným výletům do hor bych se zde víc než jinde přikláněl k pohonu všech kol, který je k mání za příplatek. Ale spíš čistě kvůli sněhu, do jiného terénu se italo-američanem rozhodně nepouštějte.

(+) pohodlné odpružení

(+) komunikativní řízení

(-) větší náklony v zatáčkách

Fiat Freemont se ukázal být exotem v tom nejlepším slova smyslu. Proporčně i designově originálně ztvárněná karoserie halí nad očekávání pohodlný a variabilní interiér prostý nemilých překvapení. Sázkou na jistotu je vyspělý turbodiesel Multijet, který bezmála dvoutunovému pořízkovi uděluje solidní dynamiku při rozumné spotřebě. Neméně příjemné je měkounké odpružení, které dodává na důrazu rodinnému způsobu přepravy při nezmenšené kontrole nad strojem. Vše korunuje cenovka, která v řádech statisíců "podsekává" konkurenční borce, jakými mohou klidně být třeba Ford Galaxy nebo VW Sharan.