Za volantem kombajnu: Je to plechovka, co nám bere čas, říká jeho řidič

Moderní kombajny jezdí skoro samy. I tak jejich řidiči mohou zapomenout na prázdniny. Jsou žně. Stačí vyrazit za město a brzy narazíte na pole, nad nímž se zvedá mrak prachu. Kombajny sklízí, traktory je pronásledují, aby převezly zrní ze sklizně do sýpek. Je to zdlouhavý proces a kombajnisté za volantem tráví celý den i večer jen s minimálními přestávkami, sedm dní v týdnu, tři měsíce v kuse. S jedním takovým jsme se svezli.

Kombajnistovi Martinovi je 28 let. Pravé jméno říct nechce, stejně tak se mu nechce fotit. „Jednou jsem byl v televizi a chlapi se mi pak posmívali, tak budu raději inkognito,“ směje se mladík, který je kombajnistou už deset let. Když nejsou žně, jezdí s řezačkou nebo s kamionem a převáží brambory a jiné zemědělské produkty. Ve volném čase pomáhá kamarádovi v lese.

„V osmnácti jsem nastoupil do družstva a začínal na starém John Deeru. To byl ještě stroj, na kterém bylo potřeba všechno nastavit ručně, včetně sít. Pak jsem přešel na Claas Lexion 550 a teď řídím šest set šedesátku. Tady si už jen sedneš, zvolíš, že sklízíš pšenici a on se nastaví sám,“ pochvaluje si. Není dokonce ani potřeba pořád hlídat správný směr. „Laser kontroluje hranu neposečeného obilí. Tedy v případě, že je dobře vidět. Kombajn pak sám zatáčí, aby se sekalo přesně.“


Martin jezdí kombajnem Claas Lexion 660.

Pole nedaleko Košetic na Vysočině je ale poměrně zvlněné a tak laserový systém v kabině neustále pípá a hlásí, že se musí odpojit. Martin tedy kontruje volantem, aby neměl „kocoury“. To jsou místa, kde zajel o něco hlouběji do pšenice a na levé straně mu tak zůstal trs klasů. Vzhledem k tomu, že si ho spolu s druhým kombajnem najalo na práci místní zemědělské družstvo, mohl by dostat od jeho manažerů vynadáno.

„Někde jsou na nás hodně přísní. Sklidíme pole, oni se přijedou podívat a pak třeba nadávají, že je strniště příliš vysoké. Nebo že někde zůstaly klasy. Třeba výška sečení se nastavuje, ale pak si ji už kombajn hlídá sám. Často za to tedy nemůžu.,“ vysvětluje kombajnista.

Jezdit s kombajnem na poli je i tak ale podle něj docela hračka. Stačí malá zkušenost a pak už jen jezdit tam a zpět. „Když je zásobník plný na 70 procent, začnou blikat majáky, aby traktorista věděl, že má přijet. Pak stisknu tlačítko na joysticku, vyklopím rouru a sypu. A tak pořád dokola.“ Pozor se musí dávat na to, aby na úvrati příliš nespěchal. „Když bych slámu vysypal do zatáčky, bude zase nadávat traktorista s balíkovačem,“ vysvětluje Martin.

Martin si pole nejprve objede dvakrát dokola, aby se měl kde otáčet, pak ale jezdí napříč podél kolejí, které před ním zanechal traktor s postřikem nebo hnojivem. Podle nich pozná, jak je zaseto a sklízí se mu nejlíp. Kombajn může shromažďovat data o výnosu, která pak do ruky dostane agronom. Ten může příští rok vylepšit třeba hnojení, aby byl z pole větší zisk. To už ale nejsou věci, které kombajnistu tolik trápí.

Tak co ti vadí za volantem takového kolosu, ptám se Martina. „Napiš tam, že mu říkáme plechovka, co nám bere veškerý čas. Letní dovolená pro nás neexistuje. Když jsou žně, musíš jezdit. Jsme pryč, když je hezky, protože obilí musí být suché. Když prší, jsme doma jako všichni ostatní. Jedinou dovolenou, kterou si vybírám, je v zimě. A co mi tady v kabině chybí?“ Martin se rozhlédne po klimatizovaném kokpitu: „ženská!“


Jak se řídí kombajn? To jsem si vyzkoušel na vlastní kůži. Více ve fotogalerii.

Ne, že by o ně byla nouze. Na pole se chodí dívat zástupy dětí, které horlivě třou nataženými dlaněmi o sebe, aby je kombajnista vzal na projížďku. „Když už je to ženská, tak s dítětem. Pokud je tu víc dětí, tak už je nesvezu, protože by mi tu udělaly nepořádek a to já nemám rád,“ rozhlédne se spokojeně po čistoskvoucí kabině, jejíž vzduch osvěžuje zelený Wunderbaum. I láhev s pitím tu má vlastní místo – zavírací přihrádku nad hlavou.

Jezdit po poli je ale poměrně snadné, pravá zkouška kombajnisty je cesta po silnici. Martina jsem asi 10 kilometrů k poli následoval a tak vím, jak rychle se za ním a jeho doprovodem vytvoří nekonečně dlouhý vláček netrpělivých řidičů. „Jede to maximálně 25 km/h, na poli pět. Občas někoho pustím, ale kdybych to dělal pro každého, tak bych nikam nedojel,“ míní Martin s tím, že řidiči by měli jeho práci chápat a nenadávat mu, že je zdržuje. „Dělám to přece pro ně. Bude na chleba. Nebo pšenice půjde do šrotu a tak pak nakrmí prasata a ty si pochutnáš na vepřovém,“ má jasno kombajnista.

Zdálo by se, že se kombajny pohybují jen kolem svého zemědělského družstva nebo statku. Jenže jde o poměrně drahý stroj, Martinův Claas Lexion 660 lze koupit na trhu s ojetými kombajny za částky od 3,5 po pět milionů korun podle výbavy nebo dodávaných lišt, a tak si na sebe musí vydělat. Martin s ním přijel do Košetic až z jihočeského Kunžaku. Cesta po silnici mu zabrala čtyři hodiny. To ale zdaleka není nejdelší štreka, kterou musel překonat.

„Běžně jezdíme třeba na Slovensko. To vyrazíme v šest večer a jsme tam druhý den ve dvanáct. Kolegové minule jeli do jižního Maďarska až na hranice se Srbskem. Tam se jezdí třeba týden a přesunuje se dál,“ popisuje Martin náročnost své práce. Kombajnistou je i jeho bratr, jen jezdí na menším Claasu 550.


Typický pohled z kabiny kombajnu.

A co je jeho vysněná práce? „Bylo to tohle, ale už ji dělám 10 let. Za dva měsíce končím, budu už jezdit jenom s kamionem,“ říká rezolutně Martin. Už za volantem prostě tráví moc času. Pak zastaví na úvrati. „Pojď, vyměníme se. Půjčím ti to na chvíli, abys věděl, jaké to je.“

Jak se jezdí s kombajnem, najdete v přiložené fotogalerii.