Východoněmecký zázrak: Kupé Melkus RS 1000 absolvovalo první závod před 50 lety

Deset vozů s karosérií, která pranic nepřipomínala původního "dárce orgánů" Wartburg, se divákům představilo během prvního závodu v roce 1970. Heinz Melkus byl mužem, který musel komunistickým funkcionářům bývalé Německé demokratické republiky pěkně ležet v žaludku. Narodil se v roce 1928 a hned po skončení druhé světové války, kdy mu bylo pouhých sedmnáct let, se pustil do podnikání. Působil jako soukromý autodopravce a zpočátku se snažil závodit na motocyklech. Již v roce 1951, jak se píše v knize Jana Tučka Auta východního bloku, však zkonstruoval svůj první závodní automobil.

V polovině padesátých let se stal učitelem autoškoly, ale vášeň pro závodění ho neopustila ani tehdy. Konstruoval monoposty Formule 3 a v roce 1960 se stal šéfem kolektivní dílny ve svých rodných Drážďanech. V ní vznikaly závodní stroje pro třídu Formule Junior. Od roku 1964 nabízel i závodníkům v Československu a dalších "spřátelených socialistických zemích" vozy Formule 3 poháněné motorem značky Wartburg. 

Ty pak využil i pro svůj další projekt, kterým byl závodní vůz podle regulí předpisů FIA skupiny 4. To bylo něco, co už nemohl udělat bez podpory oficiálních míst. Aby si příslušné pohlaváry naklonil na svoji stranu, vymyslel fígl: Ke 20. výročí vzniku Německé demokratické republiky připraví sedm automobilů. Zorganizoval sdružení, jehož členy byly například inženýři z automobilky v Eisenachu, designéři z Vysoké škole umělecké v Berlíně, pracovníci vývojového oddělení továrny Robur, profesoři z Technické univerzity i Vysoké školy dopravní a další specialisté.

Vůz získal označení Melkus RS 1000, přičemž RS byla zkratka německého sousloví rennsportwagen (závodní automobil) a číslo 1000 signalizovalo objem válců. Tříválcový agregát s objemem přesně 992 cm3 dostal nové sací a výfukové potrubí, vyšší stupeň komprese a také tři karburátory. Ve verzi schválené pro silniční provoz byl výkon 70 koní, v ostré závodní úpravě pak byl schopen vyprodukovat 90 koní.

Na délku auto měřilo přesně čtyři metry, výška činila pouze 107 centimetrů a šířka 170 cetimetrů. Rozchod předních kol dosahoval 134, u zadních to bylo 138 centimetrů. Rozvor náprav charakterizuje číslo 245 centimetrů. Pohotovostní hmotnost činila jen 850 kilogramů, přičemž rozložení hmotnosti bylo v poměru 43,5: 56,5.

Motor, který byl ve voze Wartburg samozřejmě vpředu, se přestěhoval před zadní nápravu. Na něj navazovala pětistupňová převodovka. Pohon kol byl samozřejmě zadní. Z nuly na stovku auto zrychlovalo během 12 sekund, maximálně se umělo rozjet na tempo 160 kilometrů v hodině.



Podlahovou plošinu sice vůz převzal z běžného civilního Wartburgu, ovšem byla vyztužena. Na ní pak byly napojen rám čelního okna a bezpečnostní oblouk nad hlavami členů posádky. Ti se dovnitř dostávali dveřmi, které se vyklápěly směrem vzhůru.

Zajímavostí je, že konstruktér Melkus musel v souladu s tehdejšími předpisy Mezinárodní automobilové federace musel poblíž motorového prostoru umístit ještě rezervní kolo a také vytvořit zavazadlový prostor o minimálních rozměrech 60x40x20 centimetrů.

Karosérie byly zhotovovány z laminátu. Řada potřebných součástek byla převzata ze sériových wartburgů. Třeba i přední sklo, které ale bylo v Melkusu více skloněné.

První kusy se podařilo dokončit na sklonku roku 1969, počátkem roku 1970 již byla schopno zmíněný závod abslovovat desítka exemplářů. Díky němu se vůz dostal okamžitě do povědomí veřejnosti. Mnozí po něm zatoužili. Jenže získání takového auta nebylo v socialistické NDR nikterak snadné. Auta se prodávala výhradně aktivním sportovcům s oficiální jezdeckou licencí motoristického svazu. Navíc nebyla vůbec levná.

Na počátku 70. let se ročně vyrábělo mezi desítkou až dvacítkou kusů, přičemž co kus, to víceméně originál. Během výroby se totiž neustále uplatňovaly nové nápady, výrobní postupy a montovaly pozměněné součástky.

Například v roce 1972 došlo k zvětšení objemu původně litrového motoru na 1119 cm3. To přineslo zejména zvýšení nejvyššího točivého momentu. Také se původní bubnové brzdy postupně zaměnily za kotoučové. Zde byl dárcem Fiat 125 P.

Poslední vůz Melkus RS 1000 smontovali v roce 1979. Měl pořadové číslo 101.

Po revoluci vznikl ještě vůz Melkus RS 2000. To byl však již jen více či méně upravený Lotus Elise LC. S ním však již Heinz Melkus neměl nic společného. Zemřel v roce 2005.