Dělostřelectvu čs. armády pomohly sovětské tahače Ja-12. Motory měly z Ameriky

Tahače Ja–12 patřily během 2. světové války mezi důležitou techniku československého dělostřeleckého pluku. Tyto stroje, které se vyráběly v SSSR, totiž hrály zásadní roli při přesunech těžkých houfnic na východní frontě. Tahače Ja–12 byly známé svou rychlostí, velkým výkonem a dobrou spolehlivostí. Připomeňte si je v rámci našeho seriálu o vojenské technice k výročí 80 let od konce války. Při odpoledním defilé 1. československého armádního sboru Prahou, dne 17. května 1945, se společně s dalšími složkami představilo také šestnáct tahačů s kanónovými houfnicemi ze stavu československého sborového dělostřeleckého pluku 5. Jen několik dní po skončení II. světové války tak byla v hlavním městě Československa k vidění technika, kterou bylo vyzbrojeno naše zahraniční vojsko na východní frontě, známé jako Svobodova armáda. Tahače nesly označení Ja–12.

Pro československý dělostřelecký pluk 5 měly rychlé tahače Ja–12 zásadní význam, protože se staly významnými pomocníky při přesunu těžkých houfnic do bojových pozic a při postupu a osvobozování území okupovaných hitlerovským Německem, v neposlední řadě také při osvobozování porobené vlasti. Tahače Ja–12 patřily k technice, která byla do vybavení dělostřeleckého pluku 5 dodaná z výrobních závodů v tehdejším SSSR.

Rychlé (lehké) dělostřelecké tahače Ja–12 vyráběl závod v Jaroslavli a počátky jeho vývoje sahaly do roku 1942, konkrétně do měsíce února. Koncepce projektu měla přinést rychlý a výkonný tahač při převzetí v praxi dobře vyzkoušené pojezdové skupiny a převodovky z lehkého tanku T–60  a dvou motorů GAZ-MM, vyráběných pro nákladní auta.

Přehlídka 1. československého armádního sboru v Praze:

Už v srpnu 1942 konstrukční tým pod vedením E. G. Popova a I. I. Dronga měl k dispozici zkušební exemplář osmitunového pásového tahače, označeného jako D – dvoumotorový. Motory měl uloženy paralelně vedle sebe.

Stroj absolvoval krátké a intenzivní zkoušky, které odhalily mnohé nedostatky. Vzhledem k tomu, že armáda tahač velmi naléhavě požadovala, bylo rozhodnuto, že bude zahájena sériová výroba v závodech JaAZ (Jaroslavskij Avtomobilnij Zavod) a že dojde k postupnému odstranění „dětských nemocí“ stroje.

Tahač dostal označení Ja–11. Po výrobě tří předsériových kusů, které ještě absolvovaly testy v Kubince, a krátce po zahájení výroby prvních padesáti kusů došlo k tomu, že byl německou Luftwaffe vybombardován závod GAZ v Gorkém, který vyráběl pro nový tahač motory GAZ-MM. Událost měla osudový význam. Tahače tak zůstaly bez pohonných jednotek a jejich produkce tak byla vážně ohrožena.

Do osudu nových vojenských vozidel však zasáhla i další z událostí, tentokrát však šťastná. Na začátku července 1943 totiž dorazil z Vladivostoku železniční transport, který do továrny JaAZ přivezl motory od americké společnosti GMC (General Motors Company), u které v roce 1941 SSSR objednal v souvislosti s připravovanou výrobou nákladních automobilů 1 500 vznětových motorů GMC-4-71 s veškerým příslušenstvím a náhradními díly.

Paradoxem v tomto případě bylo, že motory do Vladivostoku dorazily už dávno předtím, ale protože se jednalo o materiál nevojenského charakteru, byla celá zásilka z USA zadržena a na míso určení dopravena až tehdy, když se situace na železnici zlepšila natolik, že bylo možné dopravovat i náklady takovéto povahy.

V závodě se brzy zjistilo, že postačí jeden motor. Navíc spojka i převodovka vyhovují požadavkům na nový tahač a s malou modifikací podvozku se během dvou týdnů podařilo změnit výkresovou dokumentaci a na začátku srpna 1943 sestavit tři zkušební stroje s novým označením, a to Ja–12. Na podzim 1943 došlo na zkoušky a transport prvních 28 kusů k frontovým jednotkám 2. pobaltského frontu.



Od října 1943 se pak rozběhla sériová výroba s výkonem 2 až 3 tahače denně, což bylo pro podnik maximum. Autor Milan Kopecký v knize Československý sborový dělostřelecký pluk 5 (Ministerstvo obrany ČR, odbor komunikace a propagace, 2012) uvádí, že v roce 1943 bylo v JaAZu vyrobeno 218 strojů Ja–12, v roce 1944 celkem 965 strojů a v roce 1945 1 046 tahačů Ja–12.

Československý sborový dělostřelecký pluk 5, který byl součástí 1. československého armádní sboru v SSSR, do konce roku 1944 disponoval celkem třiceti tahači Ja–12. Oddíl I./5 měl k dispozici 13 strojů a oddíl II./5 jich užíval 14. Zbytek, tedy tři kusy obdržela plukovní parková baterie.

Českoslovenští zahraniční dělostřelci s tahači a houfnicemi 122 mm prošli válečným tažením 1. čs. armádního sboru a výraznou měrou se podíleli na osvobozovacích bojích, ať už na území Polska, Slovenska a Moravy.

Kromě Rudé armády a 1. československého armádního sboru v SSSR používali tahače Ja-12 také polští dělostřelci v rámci polské zahraniční armády.

„Produkce Ja-12 byla ukončena v roce 1946, celkem bylo vyrobeno 2 296 vozidel,“ říká text článku autora Valerije Dmitrijeva s názvem Artillerijskij bystrochodnyj tjagač Ja-12 v časopisu M-Chobby (č. 4, 2005).

• Vlastní hmotnost: 6 550 kilogramů
• Hmotnost nákladu: 2 tuny
• Hmotnost přívěsu: 8 tun
• Počet osob v kabině: 3.
• Délka: 4,89 metru, šířka: 2,24 metru a výška: 2,21 metru
• Světlost: 0,35 metru.
• Motor: GMC-4-71, řadový, čtyřválcový, vodou chlazený, naftový dvoutakt
• Výkon motoru: 110 koní
• Maximální rychlost: 38 kilometrů v hodině

Dělostřelectvo 1. československého armádního sboru v SSSR se vyvíjelo od vzniku jednotky postupně a svoji sílu získalo po náboru Volyňských Čechů a později i dobrovolníků z Podkarpatské Rusi. Koncem roku 1944 se skládalo z šesti dělostřeleckých praporů a disponovalo 156 kanóny a houfnicemi. V tomto počtu nejsou zahrnuty těžké zbraně 2. československé samostatné paradesantní brigády, kanóny obrněných vozidel 1. čs. samostatné tankové brigády a praporní minomety vz. 1941 ráže 82 milimetrů minometných rot pěších praporů.

Dělostřelci disponovali jednak 152 mm houfnicemi vz. 1937 (ML-20), dále houfnicemi vz. 1938 ráže 122 mm, 76 mm kanóny vz. 1942 (ZIS-3) a plukovními minomety vz. 1938 ráže 120 milimetrů. Jako tažná vozidla 152 mm houfnic byly používány sovětské tahače Ja-12, 122 mm houfnice tahaly z větší části americké nákladní vozy Studebaker US6 nebo sovětské vozy GAZ AA, protitankové kanóny byly přemisťovány americkými vozy Dodge WC-51/52.

K dispozici velitelů jednotlivých praporů byly podle portálu wikipedia americké džípy Willys. Nejúspěšnějším bojovým vystoupením československých dělostřelců bylo jejich nasazení v Západokarpatské operaci, v bitvě u polského městečka Jasla, která se tak stala největším vystoupením československého dělostřelectva vůbec.