Tenhle pick-up býval nejrychlejším autem amerických silnic. Díky mezeře v zákoně

Kultovní americké „muscle cars“ zná snad každý, kdo má alespoň trochu rád auta. Jedná se o relativně - tedy na americké poměry - kompaktní sedany a kupé, pod jejichž kapotami se nachází osmiválce ohromných výkonů, schopné proměnit zadní pneumatiky v oblaka kouře. Jenže svalnaté Ameriky měly i temné období. Vrchol éry muscle cars proběhl v druhé polovině šedesátých let a na začátku let sedmdesátých. V roce 1973 ovšem přišla ropná krize, která rapidně prodražila benzín, a v polovině sedmdesátek se navíc přidala první emisní nařízení, jaký kdy Severní Amerika zažila.

U osobních aut náhle nebylo jedno, kolik žerou a kolik škodlivin vypouští do ovzduší. Katalyzátor se stal nutností a v tehdejší době ještě zřejmě nikdo v USA neuměl naladit motor tak, aby při zachování solidního výkonu nežral a „nesmrděl“. Muscle cars byly mrtvým druhem a v druhé polovině sedmdesátých let se v USA nevyrábělo žádné opravdu výkonné auto.

Jenže právě tady se objevila ona obezlička. Jak je v předchozím odstavci zmíněno, omezení se začala týkat osobních aut, nikoliv však pick-upů, počítaných od určité hmotnosti do kategorie užitkových aut. Pokud měl tedy pick-up celkovou hmotnost přes 6100 liber (2767 kilogramů), nepodléhal emisním nařízením, nemusel mít katalyzátor a opět bylo jedno, kolik bude žrát.

Jako první si tohoto legislativního nedostatku všiml otec legendárního osmiválce Hemi, jistý inženýr Tom Hoover z koncernu Chrysler. Poselství bylo tedy jasné. Vyrobit muscle car už lze pouze tehdy, bude-li se jednat o muscle pick-up.

Chrysler tedy vzal platformu pick-upu Dodge D-Series, jehož třetí generace se vyráběla od roku 1972 a postavil vůz, jenž se do historie zapsal jako Li’l Red Express Truck.

Li’l Red Express se poprvé představil zákazníkům v roce 1978 a jednalo se o správně iracionální záležitost. Vůz byl oděn do „hasičské" rudé barvy se zlatými nápisy a spoustou chromu. Úzká korba byla lemována vypouklými kulatými blatníky a pravými dřevěnými panely, zatímco směrem vzhůru se tyčila dvojice komínových výfuků. Malý rudý expres byl prostě hračkou pro velké kluky a jeho vzhled byl k tomuto tvrzení naprosto adekvátní.

S takřka komiksovým zevnějškem potom slušně korespondovala výbava pod kapotou. Zde se nacházel osmiválec o objemu 5,9 litru (360 kubických palců), dopovaný čtyřkomorovým karburátorem. Výkon činil 225 koňských sil (165 kW) při 3800 otáčkách za minutu a o přenos síly pouze na zadní nápravu se dále starala třístupňová automatická převodovka.

Samozřejmě lze namítat, že dřívější svalnaté Ameriky měly i víc koní, ovšem je potřeba si uvědomit, že Li’l Red Express vznikl v době, kdy se výkon měřil u „nastrojeného“ motoru s příslušenstvím jako alternátor či klimatizace.

Tak či tak byl svítivě červený pick-up od Dodge výrazně výkonnější, než mnohá „výkonná“ auta té doby. Třeba nejsilnější Chevrolet Camaro Z28 měl pouze 160 koní (118 kW), Ford Mustang druhé generace 139 koní (102 kW) a Dodge Charger s podobnou technikou jako Li’l Red Express si musel vystačit se 140 koňmi (103 kW).

Vzhledem k číslům asi není moc překvapující, že byl pick-up od Dodge ve výsledku rychlejší, než takřka cokoliv na amerických silnicích té doby. Čtvrt míle s pevným startem absolvoval Li’l Red Express za 15,7 sekundy při výsledné rychlosti 141 km/h, čímž předčil nejen výše zmíněnou konkurenci, ale třeba i sporťák Chevrolet Corvette nebo zámořské Porsche 924.

Za první rok se podle serveru Dodge Connection vyrobilo 2188 kusů rudého expresu a v roce 1979 to bylo rovnou 5118 kusů. V témže roce se navíc Li’l Red Express dočkal nové přední masky se čtyřmi světlomety, nové plošší kapoty, jiných kol a změn v interiéru.

I přesto byl však rok 1979 zároveň rokem posledním. V roce 1980 už žádný Li’l Red Express z fabriky nevyjel, a tak skončil krátký život jednoho velmi zajímavého auta. Auta, jehož samotná existence ilustruje, jak šílený umí být svět aut a jak si občas výrobci vyhrají s legislativou, aby nabídli zákazníkům to, po čem touží.

Inspirace: Jalopnik.com