Jak do budoucna zajistit mobilitu pro všechny?

V moderních rozvinutých společnostech neustále roste poptávka po mobilitě osob, zboží i služeb. Tu ale není možné donekonečna uspokojovat jen dalším budováním či přizpůsobováním infrastruktury nebo uplatňováním drahých technologií.

Vedle toho musí přijít ke slovu optimalizace dopravních systémů i zkoumání a analýza potřeb mobility společnosti. Právě na jejich základě je pak možné tyto potřeby ovlivňovat a měnit zažité zvyklosti a postupy ku prospěchu věci.

Takovým řízením potřeb mobility či chceme-li dopravy je management mobility. Jedná se o poptávkově orientovaný přístup k osobní a nákladní dopravě. Management mobility nemá za cíl snižovat objemy mobility, nýbrž redukovat její negativní průvodní jevy a neefektivitu. Zároveň chce změnit zvyklosti tak, aby potřeby mobility společnosti zajišťovaly udržitelné způsoby dopravy. Je tedy evidentní, že management mobility je ve své podstatě dlouhodobou strategií, která počítá se všemi možnými druhy dopravy a s ovlivňováním lidské volby způsobu dopravy. K tomu potřebuje optimalizaci využívání stávající infrastruktury, vozových parků i větší koordinaci a integraci dopravních služeb. Navíc přidává i podporu ekologicky i ekonomicky prospěšných způsobů dopravy.

Hlavními nástroji managementu mobility jsou intenzivní a kvalitní komunikace, výměna informací, spolupráce dopravních systémů a služeb s nimi spojených i koordinovaná organizace všech dopravních procesů. Kvalitní management mobility ovšem nesmí postrádat ani analytické a konzultační schopnosti pro zájemce o zlepšení mobility, ať už jsou to například města, malé obce nebo třeba podniky. Konkrétním výsledkem managementu mobility může být dopravní plán pro určité území či návrh efektivnějšího způsobu dopravy z hlediska životního prostředí a ekonomického využití dopravní infrastruktury i vozového parku firmy atd. Konkrétních kroků pak může být celá řada, od nasazení ekologicky šetrných vozidel, budování sítě logistických center, přes sdílení dopravních prostředků, zefektivnění návaznosti a koordinace jednotlivých dopravních systémů až po restriktivní opatření v podobě poplatků, regulačních nařízení atd.

Komu je určen management mobility?

Management mobility může mít nejrůznější formy a podoby, dá se tedy uplatňovat v různých měřítkách i podmínkách. Stejně dobře může fungovat na úrovni státu, velké aglomerace, malé obce nebo v prostředí velkého výrobce i malé firmy. Lákavým je na něm fakt, že dokáže pracovat i se stávající dopravní infrastrukturou bez výrazných dodatečných investic do ní. Základem managementu mobility je plán mobility, který vzniká vždy na míru podle potřeb daného subjektu či lokality.

V západní Evropě je management mobility rozšířen už několik let. Hlavními nositeli tohoto přístupu jsou místní a regionální úřady. Ovšem postupem času se přidali i veřejní dopravci, ale také obchodní společnosti, velcí výrobci i zájmové skupiny a občanská sdružení. Dnes už je tak běžná spolupráce například mezi obcemi a výrobními podniky, která řeší šetrnou a ekonomicky výhodnou dopravu zaměstnanců nebo expedici produkce. Management mobility a plány mobility zlepšují kvalitu života lidí v daných lokalitách, podnikům zefektivňují náklady na dopravu zaměstnanců do práce i na dopravu materiálu a výrobků, stejně tak přispívají ke zklidnění dopravy a zefektivnění využití infrastruktury.

Jaké jsou trendy v Evropě?

Management mobility je rozšířen především ve Francii, Belgii, Nizozemí, Německu a Velké Británii i Švýcarsku a Rakousku. Jak již bylo řečeno, hlavními šiřiteli jeho principů jsou místní a krajské samosprávy. To je v současnosti hlavní obecný trend. Samosprávy dokonce zřizují různá informační a konzultační centra. Prostřednictvím nich se pak snaží ovlivňovat myšlení a chování obyvatel i firem, aby své potřeby mobility v rámci lokality uspokojovali efektivně, ekologicky i ekonomicky výhodně. Chtějí je navíc takto zaangažovat do řešení dopravních problémů.

V konkrétní rovině se dnes hlavně v západoevropských velkých městech prosazuje trend car-sharingu a car-poolingu. Individuální automobilovou dopravu se tak snaží suplovat trend sdílení vozidel (car-sharing), podobně jako tomu je už spousty let v případě sítě tzv. veřejných bicyklů nebo spolujízdy (car-pooling). „Jak ukázal průzkum evropského projektu Momo, v Evropě existují car-sharingové systémy v současné době ve 14 zemích. Nejvíce klientů car-sharingu je v Německu (na začátku 2014 bylo 757 tisíc přihlášených do některého z cca 150 car-sharingových systémů, tj. cca 1,1 % obyvatel nad 17 let), dále ve Švýcarsku a Velké Británii,“ sdělila Hana Brůhová-Foltýnová z Centra dopravního výzkumu.

„Car-sharing se dál rozvíjí a modernizuje, snahou je nabízet co možná nejvíce environmentálně šetrná vozidla (hybridy, elektrická vozidla, vozidla na CNG atd.), která šetří životní prostředí a zdraví, ale jsou však finančně náročnější a běžná domácnost si je může obtížněji pořídit, a dále integrovat car-sharing s hromadnou dopravou, cyklistikou a chůzí. Příkladem můžou být německé Brémy, které i s podporou z evropského programu CIVITAS vytvořily schéma Mobil.punkt zaměřené na integraci udržitelných druhů dopravy (car-sharing, veřejná doprava a cyklistika). Mobil.punkt jsou umístěny na několika místech v centru města, kde jsou problémy s parkováním, a nabízí vyhrazená místa k parkování na ulicích pro car-sharingová vozidla, na stejném místě parkování jízdních kol a zastávku MHD,“ dodává Hana Brůhová-Foltýnová.

Ve firemní kultuře zase zavedený princip flotilového managementu pomalu střídá právě management mobility. Ten má daleko širší záběr a pojetí, jeho předmětem totiž není jen doprava firemními vozidly. Počítá totiž i s jinými formami dopravy tak, aby to bylo pro podnik ekonomicky výhodné a pro prostředí, ve kterém působí, ekologicky šetrné a společensky přínosné. Trendem ve firemním managementu mobility je i sjednocování a koordinace nákupu služeb i prostředků mobility u jednoho subjektu. Příkladem jsou příkladně tzv. captive firmy, které disponují vlastní sítí obchodních a servisních míst. Zřizují je v poslední době hlavně sami výrobci vozidel. Koncentrují tak u sebe nejen prodej vozů, ale i služby s nimi spojené prostřednictvím svých dealerských poboček. Takto můžou zákazníkům nabídnout více a jsou jim blíž než nezávislé firmy anebo bankovní instituce.

Tomuto trendu napomáhá i čím dál větší důraz na ekologičnost provozu firemních vozidel. Provozovatelé tak postupně požadují například výukové programy ekologické a ekonomické jízdy, monitoring emisí (s tím můžou být spojené případné slevy na daních a poplatcích), větší míru sdílení vozidel a návaznou agendu atd. Společnosti začínají používat i finanční či jiné stimuly, aby firemní řidiči jezdili ekonomičtěji. Stejně tak se management mobility v západních zemích prosazuje v oblasti služebních cest. Běžným se stává nákup celého balíku služeb u jednoho dodavatele, který tak zajistí například přistavení auta, rezervaci letenek i ubytování. Takovýto přístup už nabízejí mnozí poskytovatelé operativního leasingu. Během příštích dvaceti let právě tyto trendy podle odborníků změní od základu zavedené obchodní modely.

Česko a management mobility

U nás se pojem management mobility pomalu prosazuje také, i když za západní Evropou výrazně zaostáváme. Plány mobility se objevují opět především u samospráv a obcí. „V České republice jsou první takovéto plány zpracovávány v Brně, Opavě, Ostravě a Plzni,“ říká Hana Brůhová-Foltýnová a dodává: „K informování o zkušenostech z oblasti udržitelné mobility a mobility managementu mezi městy ČR a SR slouží nově vzniklá síť měst Civinet Česká a Slovenská republika. Civinet nabízí výměnu zkušeností mezi městy, vzdělávací akce, pravidelné informace vydávané v elektronickém zpravodaji, diskuse v rámci tematických skupin, přenos dobrých zkušeností a praxe z Evropy a možnosti dalších výměn a kontaktů s ostatními zapojenými českými i evropskými městy.
Komerční poskytovatelé služeb mobility se v Česku nyní potýkají hlavně s klesajícími cenami, takže se soustřeďují na boj o udržení na trhu nebo zachování standardu svých služeb. Povědomí o managementu mobility u průmyslových firem není vysoké, pokud se nějaké tendence projevují, pak jsou podmíněny impulzy z mateřských center v západní Evropě. Ale už i u nás se začíná objevovat trend nabízet celé balíčky služeb podobně, jako to dělají captive firmy v západní Evropě.

Plán mobility jako základ managementu mobility

Plány mobility se začaly objevovat někdy před deseti lety v zemích jako je Belgie, Švýcarsko, Francie, Velká Británie, Rakousko. Postupně se jejich vytváření šířilo i do dalších lokalit. Co to vlastně je plán mobility? Jde o souhrn konkrétních opatření a návrhů na zefektivnění a sladění fungování dopravních systémů s potřebami uživatelů a poptávkou po mobilitě v daném místě či pro daný subjekt. Obecně má nalézt nejšetrnější způsoby dopravy nejen osob, ale i zboží a služeb. Plán počítá se stávající infrastrukturou a k naplnění svých cílů používá kombinaci motivačních i restriktivních opatření (například levné jízdenky MHD, cyklostezky, vysoké ceny parkovného, pěší zóny pouze pro chodce atd.).
Příkladem může být zřízení stanic MHD u podniků s tím, že firmy městu přispívají na provoz linek, a tím ušetří na nutnosti zřídit velké množství parkovacích míst. Například Dopravní podnik hlavního města Prahy už má s podobným přístupem zkušenosti nebo jej dokáže nabídnout, jak potvrdila jeho tisková mluvčí Aneta Řehková: „ Dopravní podnik v současné době zajišťuje například smluvní autobusovou přepravu pro děti ze zhruba šesti školských zařízení. Zaměstnaneckou přepravu jsme v minulosti zajišťovali např. pro firmu TESCO v rámci provozu i veřejných linek pro tento obchodní řetězec. Pokud bychom byli osloveni, jsme schopni tuto spolupráci nabídnout i nyní. V případě zastávek obsluhujeme všechny ve veřejném režimu, nicméně v minulosti bylo několik případů, kdy zastávky byly zřízeny z iniciativy vybraných firem s předpokladem jejich využívání především zaměstnanci těchto firem. Kromě toho existují také případy spadající do tarifní oblasti, kdy je např. zaměstnancům vybraných firem z oblasti Letiště Václava Havla Praha umožněna přeprava mezi vybranými zastávkami na zaměstnaneckou průkazku.“
Podle tiskového mluvčího Tomáše Kubíka veřejnou dopravu využívá i mladoboleslavská Škoda Auto: „Naše společnost spolupracuje s městem a dopravci při sestavování jízdního řádu veřejné dopravy, aby spoje přímo navazovaly na jednotlivé směny. V případě, že by zaměstnanci neměli možnost využít pravidelné veřejné dopravy (např. při prodloužené směně), zajistí jim zaměstnavatel svoz a rozvoz. Škoda pro své zaměstnance rovněž zajišťuje pravidelnou vnitropodnikovou dopravu.

Jak funguje car-sharing a car-pooling?

Velmi účinnými nástroji plánu mobility jsou již zmiňované trendy car-sharingu a car-poolingu. Spolujízda neboli car-pooling je dobrým příkladem, jak přispět ke snížení hustoty dopravy ve městech a také například zlevnit a zefektivnit dojíždějí do zaměstnání. Podnik nebo několik firem naráz můžou tento systém snadno podpořit, třeba zřízením zprostředkovatelské služby, pomocí níž si zaměstnanci cesty do práce a z práce zkoordinují. Stejně tak lze vyhradit stálá parkovací místa pro vozidla do tohoto systému zařazená a řidiče nebo majitele těchto vozů finančně motivovat.

Ve velkých městských aglomeracích západní Evropy je v současnosti stále více populární car-sharing či car-sparing, tedy sdílení vozidel. Jde o službu, díky které můžou lidé využívat vozidel, aniž by je vlastnili. Moderní města trápí ulice plné aut, ať už stojících či jedoucích. Hlavně ty stojící nežádoucím způsobem uzurpují veřejný prostor, vlastníci aut mají navíc tendenci používat je nadměrně a často zcela zbytečně. Přitom výzkumy ukázaly, že vlastnit automobil se vyplatí až při nájezdech 15 tisíc km a více za rok. Z tohoto pohledu se jeví car-sharing jako nejen ke kvalitě života ve městech ohleduplná, ale i ekonomicky výhodná služba. A to platí i pro cesty do zaměstnání a vyřizování pracovních záležitostí po městě.

„Car-sharing má jednoznačně pozitivní dopady na městské prostředí, protože umožňuje svým uživatelům obejít se bez automobilu (uvádí se, že 1 car-sharingové vozidlo nahradí 3 až 5 privátně vlastněných vozidel), zvažovat alternativy a co nejflexibilněji se pohybovat. Zároveň mohou uživatelé vybírat z více druhů vozidel to nejvhodnější pro danou cestu a často to bývají vozidla dražší a environmentálně příznivější, než by si sami pořídili,“ vysvětluje Hana Brůhová-Foltýnová z Centra dopravního výzkumu.

Princip car-sharing je jednoduchý. Zájemci o používání sdíleného vozu se zaregistrují u provozovatele této služby, platí určitý paušál za „členství“ a pak poplatek v závislosti na ujetých kilometrech nebo hodinové sazbě. Díky tomu mají na daných místech vozidla kdykoliv k dispozici a prostřednictvím mobilních aplikací nebo telefonu si je můžou zamluvit na určitý čas. Jak to funguje v praxi, vysvětluje produktový manažer společnosti Autonapůl Michal Šimoník, která působí v Brně, Praze, Plzni a Liberci a která služby car-sharingu chystá i v Ostravě: „Auto si snadno otevřete čipovou kartou, platí se pouze za ujeté kilometry a rezervované hodiny, v cenách je zahrnuto vše včetně paliva, pojištění, servisu, amortizace a dálniční známky. Car-sharing je výhodný především pro lidi či firmy, kteří nepotřebují auto každý den, a vlastní auto by se jim tedy často nevyplatilo.“

Michal Šimoník potvrzuje i obecně vzrůstající zájem o car-sharing: „V poslední době evidujeme zvyšující se zájem o car-sharing jako udržitelnou formu dopravy. Uživateli jsou fyzické osoby, ale i menší firmy, podnikatelé, neziskové či příspěvkové organizace, kterým toto řešení může přinést úspory v případě občasné potřeby auta, neefektivního využití některých aut vozového parku či potřeby dalších aut v období provozní špičky.“ Car-sharing do určité míry kopíruje princip veřejné hromadné dopravy a jejich tarifních systémů, ovšem nabízí vyšší stupeň mobility. Car-sharing se objevil v západní Evropě už v 80. letech, tehdy jej provozovala různá občanská sdružení a družstva. Dnes jej nabízejí profesionální firmy a řada měst tyto podnikatelské záměry podporuje.