Před několika lety mě jeden přítel požádal, abych mu doporučil, co by si měl koupit místo svého sedanu Nissan Altima. Navrhl jsem mu, aby se podíval na Chevrolet Malibu. Ten měl novou konstrukci, byl plně srovnatelný se vším ostatním na trhu a výrobce poskytoval záruku na hnací ústrojí v délce 100 000 mil. Přesto byl přítel ohromen, že jsem mu něco takového vůbec navrhl. "Americká auta jsou příšerná," řekl. "Co třeba hondu?" Někde zaslechl, že americká auta jsou nespolehlivá, a informace se pro něj stala faktem. Přestože nemusí být nutně pravdivá.
Výhra i prokletí
Pověst zemí coby výrobců automobilů může být pro automobilky výhrou i prokletím. General Motors stále ztrácí zákazníky kvůli hříchům ze 70. a 80. let, zatímco japonská auta se těší auře spolehlivosti, která ne vždy odpovídá moderním produktům. Toyota sklidila v loňském roce spoustu špatné publicity v důsledku záhadných svolávacích akcí kvůli plynovému pedálu, ale nedávné pick-upy Toyota Tacoma trpěly méně známým, leč podstatně viditelnějším problémem: vadným rámem karoserie, který měl nešťastný sklon kompletně prorezavět. Znám člověka, který jeden z vadných vozů vlastnil, a když ho od něj automobilka odkoupila zpátky, obratem si pořídil další toyotu. U této značky jsou totiž podobné chyby stále pokládány za anomálii.
Téměř pro všechny země platí, že jejich automobily jsou zatíženy reputací vytvořenou o desítky let dříve. Podle konvenčního názoru jsou německá auta přetechnizovaná a suchopárná. Americká auta jsou hlasitá, rychlá a chatrná. Britské automobily jsou okouzlující, ale mají problematické elektrické systémy. A zkuste najít recenzi na italské auto, jakékoliv italské auto, v níž nenarazíte na nějakou verzi spojení "vášnivé a temperamentní". Přesto mají tato pravidla tolik výjimek, až si kladete otázku, jak je možné, že vůbec přetrvala - například Mercedes-Benz E55 AMG z roku 2003 je charismatická přeplňovaná raketová loď s příšerně špatnou spolehlivostí; podobné auto byste si spíše spojovali s Amerikou, Itálií nebo možná i s filmy Šílený Max. Rozhodně však ne s Německem, kde vládne kolektivní představivost a kde muži v bílých laboratorních pláštích pečlivě monitorují kvalitu a hlídají, aby do interiéru rozhodně nepronikla žádná živější barva než antracitově šedá.
Budou mít auta ještě někdy národní charakter?
Naše automobilové stereotypy se však musely odněkud vzít - například Mercedes-Benz třídy S z let 1991-1998 byl jaksepatří zasmušilý a bytelný, za7ímco stará Alfa Romeo Spider rozhodně neplatila za vzor spolehlivosti. Znám člověka, který vlastnil spidera z roku 1973 - podlaha se podle něj tak zahřívala, že člověku doslova tavila podrážky. Na druhé straně měla tahle alfa klimatizaci, kterou jeden mechanik popsal slovy "jako když nádherná žena jemně fouká přes misku s kostkami ledu". A podobný typ diagnostické poezie by mechanik kupříkladu takových lexusů zřejmě nikdy nevyslovil. Jak už jsem řekl: reputace se nevytváří pro nic za nic. To však ještě neznamená, že určitý stereotyp platí natrvalo. Například moderní ferrari jsou všeobecně pokládána za docela spolehlivá a technické ambice těchto vozů se mohou měřit se vším, co vychází ze Stuttgartu nebo z Mnichova.
Nejnovější model ferrari s motorem uprostřed 458 Italia využívá olejové čerpadlo s proměnlivým zdvihem, které při maximální rychlosti dodává motoru sedm koňských sil navíc. Vačkové hřídele jsou naleštěné na méně než 0,05 mikronu drsnosti. Čerpadla vytvářejí v klikové skříni vakuum, což snižuje ztráty způsobené třením vzduchu. A vůbec nemusíte vědět, co tyto pojmy znamenají, abyste chápali, že zmíněné detaily jsou projevem konstrukční posedlosti, kterou si lidé obvykle spojují s Německem. Proto bylo téměř nostalgické, když pár raných 458 chytlo plamenem kvůli hořlavému lepidlu použitému v motorovém prostoru. Tato nedokonalost odhalila lidskou stránku v pozadí tohoto vozu způsobem, který podle mého názoru jeho image spíše zlepšil.
Skutečností však zůstává, že trh je dnes tak konkurenční, že by žádná moderní automobilka nepřežila, kdyby její produkty obsahovaly systémové chyby. Obyčejný Fiat 500 se dnes ve Spojených státech prodává se zárukou čtyř let a 50 000 ujetých mil - stejnou záruku přitom dostanete u nového BMW.
Vzhledem k rozdrobenosti a globalizaci automobilového průmyslu si musím klást otázku, zda naše auta budou ještě někdy jevit jakékoliv zdání charakteristické národní identity. Buick Regal určený pro americký trh se až do března vyráběl v Německu (dnes se produkuje v Kanadě), zatímco BMW X6 určené pro německý trh se vyrábí v Americe. Můžete namítnout, že umístění továrny nemusí mít nutně vliv na charakter auta, avšak národnost majitelů firmy ho bezpochyby má - a ta se neustále mění. Nejextrémnějším případem je možná Land Rover. Během životnosti jednoho jediného modelu, totiž současného Range Roveru, vlastnily tuto společnost automobilky BMW, Ford a Tata. Když si koupíte nový Range Rover, získáte auto, které vyvinuli Němci, modernizovali Američané a pro indickou korporaci ho vyrobili Britové. A pokud vám to připadá příliš zašmodrchané, možná budete chtít dát přednost nějakému ryze americkému SUV, jako je třeba Jeep Grand Cherokee. Ten je americký, jak zákon káže. Tedy až na konstrukci zavěšení kol, která pochází od Mercedesu-Benz (coby jednoho z bývalých majitelů Chrysleru). A až na dieselový motor. Ten je zase italský - VM Motori. Pokud si však nebudete všímat německého zavěšení a italského motoru, je tenhle džíp učiněné ztělesnění Ameriky. Pomineme-li ovšem italskou stopu, také značku Jeep dnes totiž vlastní Fiat. A tak je dnes Grand Cherokee - model, který byl kdysi stejně americký jako... inu, jako pivo Budweiser. To totiž patří Belgičanům.
Třiatřicetiprocentní britská úspěšnost není špatná
Faktem je, že dnes existuje velmi málo vozidel, která ztělesňují přístup určitého konkrétního národa ke konstrukci automobilů. Jedním z takových je Ford Mustang: v Americe ho vyrábí americká společnost, která respektuje americkou slabost pro velké a hlasité motory. Dalším je Porsche 911 - německá ikona, oslava konstruktérské práce prozrazující bezpříkladnou čistotu záměru. Lexus LFA je drahý až to bolí, ale jeho sci-fi design a karoserie z uhlíkových vláken přesně zapadají do obrazu japonského auta coby futuristické laboratoře nových technologií. Většinou však globalizace vedla k vývoji nových aut, která nejsou spojená s žádným konkrétním místem. Ford Focus sice vypadá tak trochu evropsky, ale lze si ho představit v téměř jakékoliv zemi. A typické národní libůstky, které daly vzniknout starým stereotypům, ustupují globální všehochuti kulturních vlivů. Naštěstí to neznamená, že všechna nová auta jsou uhnětená do otupující jednotvárnosti.
Onehdy jsem nasedl do Jaguaru XF a pokusil se otevřít přihrádku na rukavice. V tomto modelu už přihrádka na rukavice nemá manuální západku, ale ovládá se elektronicky pomocí dotykového senzoru. Dotkl jsem se tlačítka, a nic se nestalo. Dotkl jsem se ho znovu, a víko stále zůstalo zaklapnuté. Na třetí pokus se elektrony probudily a přihrádka na rukavice se krásně otevřela. Usmál jsem se téhle třiatřicetiprocentní úspěšnosti. Na britskou elektroniku to nebylo špatné.