Vyjet bez rezervy je risk

Rovnou přiznávám, že na tuto výbavu auta s nostalgií vzpomínám. Na první z nich myslím pokaždé, když jedu za deště po dálnici, kde řítící se auta bez gumových plácaček vytvářejí neprůhledná dešťová oblaka. A na rezervní kolo si vzpomenu vždy, když se součástí pneumatiky mého auta stane rezavý hřebík. Anebo když vjedu do jámy, která by uprostřed silnice v civilizovaném státě být neměla. Tedy také dost často.
Nepřítomnost rezervy na palubě auta není možná problém v sousedním Německu. Naši sousedé spočítali, že defekt pneumatiky postihne vůz každých 150 000 kilometrů a tedy v průměru každých sedm let. Uznávám, že vozit s sebou těžkou rezervu je v takovém případě zbytečný luxus.
Statistika by vypadala určitě jinak, kdyby se týkala našich podmínek. Kdyby brala v úvahu zkušenosti našich šoférů, z nichž ti nejsrdnatější se léta soudí se správou silnic o náhradu škody za zničené ráfky. Jenže německý vlastník mladoboleslavské Škody má na věc stejný názor jako tamní autoklub - rezervy není třeba. A pokud ano, tak jen za příplatek.
Vidím to poněkud jinak. Jako člověk, kterému píchlá pneumatika už tolikrát změnila plánovaný program na hledání otevřeného pneuservisu, bych se rezervního kola určitě nevzdával. V zemi, kde silnice připomínají švýcarský ementál, bych si rád připlatil i za jeho plnohodnotnou verzi.